musiczonemetalopolisSPARK 8/2009metalforeverexperience-mag.comrockzone.czmetalirium.com (SK)|
|
RECENZE CD: |
musiczonemetalopolis |
SPARK 8/2009metalforever |
experience-mag.comrockzone.cz |
metalirium.com (SK) |
|||||
 |
SEZNAM SKLADEB: Disc One: 1. A Nightmare to Remember [16:10] 2. A Rite of Passage [8:35] 3. Wither [5:25] 4. The Shattered Fortress [12:49] 5. The Best of Times [13:07] 6. The Count of Tuscany [19:16] CELKEM: [ 75:22 ] Disc Two: 1. Stargazer [8:10] 2. Tenement Funster / Flick Of The Wrist / Lily Of The Valley [8:17] 3. Odyssey [7:55] 4. Take Your Fingers From My Hair [8:18] 5. Larks Tongues In Aspic Pt. 2 [6:30] 6. To Tame A Land [7:15] CELKEM: [ 45:34 ] Disc Three: Black Clouds & Silver Linings (Instrumental Mixes) CELKEM: [74:37] |
AUTOŘI SKLADEB: Music: P+P+R+M Text: Petrucci Music: P+P+R+M Text: Petrucci Music: John Petrucci Text: Petrucci Music: P+P+R+M Text: Portnoy Music: P+P+R+M Text: Portnoy Music: P+P+R+M Text: Petrucci |
|
NAHRÁLI: James LaBrie - Vocals John Myung - Bass John Petrucci - Guitars and Vocals Mike Portnoy - Drums, Percussion and Vocals Jordan Rudess - Keyboards and Continuum Vyšlo: 23. června 2009 (Evropa), Roadrunner Records |
Nahráno a mixováno: Avatar Studios, New York City, říjen 2008 - březen 2009 Produkoval: John Petrucci a Mike Portnoy pro JaM Productions Vedení a mixáž: Paul Northfield Vokální linky koprodukoval: Paul Northfield Druhý asistent: Dr. Rick Kwan Umělecký vedoucí, design a ilustrace: Hugh Syme Fotografie skupiny: Dan Mandell Dream Theater řídil: Frank Solomon pro Frank Solomon Management Art Direction, Design and Illustration: Hugh Syme | |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[3. 8.2009, autor V.SILVER,
převzato z: www.abysszine.com/]Nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše – nové album newyorských legend Dream Theater mě velice zklamalo. Jeho název jako by byl zvolen s až sebevražednou upřímností - husté, nudné, černé mraky, jenž jsou jen sem tam prozářeny stříbřitým svitem povedenějších momentů. Jednou to prostě přijít muselo. Po mistrovském díle "Scenes From A Memory" z roku 1999 dokázali DT ještě se ctí obhájit svoji pozici králů progresivního metalu na albu "Six Degrees Of Inner Turbulence", zkoušeli být přímočařejší ("Train Of Thought"), písničkovější ("Octavarium") nebo tvrdší a temnější ("Systematic Chaos") a vždy jsem jim to znovu a znovu spolknul i s navijákem, protože pokaždé tam byl cítit nějaký vývoj, nějaký posun, nějaká progrese, prostě něco nového a zajímavého. "Black Clouds & Silver Linings" naproti tomu nepřináší nic jiného, než obrovskou porci již dávno slyšeného. Ohromné množství motivů a postupů recyklovaných z dřívější tvorby zavání téměř až podvodem na fanoušky, k tomu se ale dostanu později. Vzhledem k tomu, že toto album rozhodně netvoří žádné logicky ucelené dílo, ale jen sbírku šesti skladeb, pojďme se nyní samostatně na každou z nich podívat. Úvodní "A Nightmare To Remember" začíná bombasticky (a ještě alespoň trochu překvapivě) monumentálním riffem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Dimmu Borgir nebo Cradle of Filth. Poté se skladba změní v poměrně slušně šlapající a melodicky zajímavý kousek, byť se v ní, až na občasné death metalově znějící momenty a Portnoyův výrazně frázovaný projev, nic doposud neslyšeného neděje. Přesto však ji osobně řadím k tomu lepšímu, co lze na tomto albu nalézt. Následující "A Rite Of Passage" si DT vybrali jako singlového reprezentanta nového materiálu. Hitový potenciál se jí bezpochyby upřít nedá, výrazný refrén obzvlášť pěkně vyniká na koncertech (jak jsem se 30. června mohl sám na vlastní kůži přesvědčit v pražské Tesla Areně), nicméně dle mého názoru zde opět chybí něco nového, co by tuto skladbu vytahovalo nad dreamtheaterovský průměr. Navíc její ústřední riff se po několika posleších stává mírně otravným. "Wither" je klasická DT balada. Ačkoliv balady nepovažuji za to nejpovedenější v jejich tvorbě, proti takovým "Disappear", "Hollow Years" nebo "Another Day" se nedá říct ani půl křivého slova. Na "Wither" však neshledávám nic moc zajímavého. Je to prostě balada s celkem hezkými melodickými nápady, ale to je asi tak všechno, jinak je to nuda a šeď... Skladba "Hollow Years", kterou jsem zmínil v předchozím odstavci, se dočkala mírné reminiscence v úvodu následující "The Best Of Times", údajně složené jako pocta otci Mikea Portnoye, který v průběhu natáčení nového alba zemřel. Projevuje se na ní bohužel nešvar většiny skladeb na tomto albu – začne celkem zajímavě jako jímavá balada, postupně se přelije do trochu svižnějšího tempa, získá mírně nostalgickou atmosféru... a po nějakých šesti nebo sedmi minutách začne nudit. Škoda. "The Shattered Fortress" je celkem zvláštní případ. Má se jednat o završení Portnoyovy "protialkoholní" ságy, která čítá skladby "The Glass Prison", "This Dying Soul", "The Root Of All Evil" a "Repentance". Nicméně místo monumentálního završení této (velice kvalitní) série, zvolili DT formu jakési koláže motivů z předchozích 4 songů. Pozor – nemluvím o variacích již použitých motivů, ale opravdu o "copy-paste" stylu! A to dokonce včetně celých kusů textu! Nové hudby obsahuje tato skladba opravdu minimum, troufám si tvrdit, že tak pod minutu. Hodně špatný vtip, nic jiného to není. Poslední, téměř dvacetiminutová "The Count Of Tuscany" naštěstí úroveň alba jakž-takž zachraňuje, dle mého se jedná o nejlepší ze všech šesti skladeb a na rozdíl od ostatních i přes svou délku nezačne po nějaké době nudit. Možná je to paradoxně její přímočarostí, neboť po poměrně zdařilém, typicky dreamtheaterovském instrumentálním intru (vzpomínáte na "Overture 1928"?) chytne ve sloce téměř až old-school heavy metalový nádech, který je ještě umocňován opravdu povedeným hitově melodickým refrénem. Skladbám na "Black Clouds & Silver Linings" chybí jakási přidaná hodnota, něco, co by jim dodávalo šťávu. Jsou výborně a profesionálně složené i zahrané, ale většinou pouze po řemeslné stránce. Navíc v nich až na výjimky chybí výrazné motivy a momenty, které by opravdu silně utkvěly v paměti. Převažujícím dojmem z nového alba je tak nuda, která se dříve nebo později dostaví u většiny skladeb. Opravdu upřímně doufám, že po skončení současného turné si DT dají delší dobu pauzu na načerpání nové inspirace a že k nahrávání příštího alba si producentská dvojice Portnoy/Petrucci přizve někoho třetího a nezávislého. Jinak se obávám, že se tato výjimečná a kdysi tak originální kapela definitivně propadne do uměleckého pekla. A to by byla sakra škoda... ZÁVĚR Skladbám na "Black Clouds & Silver Linings" až na výjimky chybí výrazné motivy a momenty, které by opravdu silně utkvěly v paměti, nebo které by nepůsobily jako recyklace starších nápadů. Převažujícím dojmem z nového alba je tak nuda, která se dříve nebo později dostaví u většiny skladeb. Hodnocení: 4 korunky ze 7 Zdroj: http://www.musiczone.cz/recenze-2176/dream-theater-black-clouds-silver-linings |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings|
[30. 6. 2009, autor Darkmoor,
převzato z: www.metalopolis.net/]
Mohlo se snad zdát, když DREAM THEATER po „Systematic Chaos“ vyhlásili něco jako pauzičku v každoročním chrlení nových alb, že skupina po poměrně příznivě přijatých pokusech přestavět k obrazu svému MUSE, U2 a další chystá tolik potřebnou ZMĚNU a s ní i rozšíření neprobádaných území. My dnes už sice víme, že CDstroj jede stále dál - živák, butleg všechno jedno, ale i přesto snad mohl ještě nějaký ten zarytý optimista doufat v lepší věci příští. Jak už ale bývá smutným údělem optimistů, o tvář se brzy rozprsknou první jedovaté sliny zklamání. „Black Clouds & Silver Linings“ totiž všechna zbožná přání hravě zašlapává pod kytky. Šestice písní, z nichž valná většina balancuje na ostří patnáctiminutové hranice, jakoby od počátku měla jediný cíl - unudit k smrti. Začne to při úvodní „A Nightmare To Remember“ (která se nejpozději v polovině změní v naprosto nadbytečné dostihy v sólování), pokračuje přes tradiční (pře)slaďáček „Wither“, kulminuje v „The Shattered Fortress“ (jež navazuje na seriál rozjetý předchozími počiny a tudíž i do značné míry opakuje melodie známé z dřívějška), přetrvává v hudebním rozloučením s Mr. Pornoyem seniorem „The Best Of Times“ (přeplněném typickým rukopisem i nezbytnou dávkou DT patosu), aby tomu definitivní korunu nasadila závěrečná „The Count Of Tuscany“, jejíž průběh snad už ani nemůže být vystavěn očekávanějším a obvyklejším způsobem. Co tedy zbývá? Jen klipovka „A Rite Of Passage“, která při prvním setkání sice může působit dojmem, že podobně nostalgické návraty až někam k „Images And Words“ snad skupina nemá zapotřebí, ovšem v kontextu celého alba vybočuje jasnější strukturou a v pravdě hitovým refrénem, čili nakonec zaplať pán Bůh za ni. I když i to o kvalitách novinky leccos vypovídá. Jestli si tedy ideální album DREAM THEATER představujete jako shluk sáhodlouhých skladeb prošpikovaných předem očekávanými zvraty a zběsilými nástrojovými sprinty odnikud nikam, dočkali jste se. Za sebe dodávám bohužel, neboť všechno je to na starších deskách, jen mnohem lépe, krásněji a radostněji. A tak se Snové Divadlo zřejmě už definitivně zařadilo do kategorie kapel, jejichž každý další počin víc a víc zabředá do průměru vlastního bludného kruhu. Na množství fanoušků však podobné ředění obvykle vliv nemívá, spíše naopak. Tak tedy, zařaďte se do fronty a bez obav kupujte. Nepřekvapí, nebojte, nemá totiž čím. P.S.: Jen tak mimo hru, pokud si snad pořídíte limitovanou 3CD edici (v prachmizerném a nepraktickém balení jednotlivých CD do pošetek), dočkáte se odměny v podobě půltuctu coververzí (RAINBOW, QUEEN, THE DIXIE DREGS, ZEBRA, KING CRIMSON a IRON MAIDEN) a instrumentálního mixu alba, při jehož poslechu lze lépe proniknout mezi jednotlivé nástroje (a které je pohříchu snad zajímavější než nazpívaná verze). A jelikož se jedná o kritický názor, s nímž se já osobně neztotožňuji, přidávám i hlasy redakce: Názory redakce Louža, 30.6.2009 Neviděl bych to tak zle. Dreamové evidentně trošku neví kam se vrtnout, takže dělají kraviny. Tu kousek death metalu, tu trochu cirkusové patiny, támhle šoupnem MEGADETH a tuhle METALLICU. Neříkám, že se jedná o album těžce geniální, ale poslechnout se to dá. Myšlenku postavit skladbu na motivech z minulých alb pokládám za hodně hezký nápad a je škoda, že takhle Dreamové nezkusili postavit jednoskladbové monumentálně klenuté best of. Hodně se mi líbí i polohy LaBrieho hlasu, které si opět můžu vychutnat bez alergické vyrážky na ušních boltcích, což zhruba do roku 2003 nebylo vůbec možné. Vrcholem alba je podle očekávání (stopáže) "The Count Of Tuscany", kde zazní opět Floydi a která ne navazuje, ale spíš zdařile koexistuje vedle výborné "In The Presence Of Enemies" z minulého alba. Pro kritiky a hardcore fanoušky může být album "Black Clouds & Silver Linings" sice poněkud mělčí záležitostí. Ale pro dream občasníka a fandu 2003+ (k nimž se hrdě hlásím - moje heslou zní : "Nebyl jsem DT fan, ale teď už sem.") je tou pravou výživnou potravou pro masy. Profesoři a hudební mudrcové už odpadli, takže teď si ty drýmy konečně můžeme my, prostý metalový lid, v klidu užít, ne? A bonusový covery maj taky hezký. Půlbodík za ně. Rudi, 29.6.2009 Zvláštne, ja som sa nenudil ani sekundu - nového albumu od DREAM THEATER sa neviem nabažiť ani po niekoľkodňovom intenzívnom poslucháčskom maratóne. Títo páni sú na hudobnom poli ako Stephen King na tom spisovateľskom - dokonalí majstri svojho remesla, ktorí podľa mnohých majú svoje najlepšie roky za sebou, citujú sami seba, vracajú sa do minulosti, točia sa v zdanlivo bludnom kruhu. Lenže ten kruh je tak obrovský a oni sú stále takí presvedčiví, že si stále nájdu tisíce vďačných fanúšikov. Som hrdý, že som jedným z nich. Koscj, 29.6.2009 Kde sú tie časy, keď už po prvom vypočutí som si pospevoval refrény? Kam sa podela ich nepredvídateľnosť a prekvapivosť? Takýto stav u DREAM THEATER bolo možné pozorovať už dlhšiu dobu, pričom s postupom času sa zhoršoval a tento album je definitívnou bodkou za existenciou zaujímavej skupiny. DREAM THEATER (asi) s konečnou platnosťou stratili dušu. Ostala len pozlátkom obalená skupina špičkových hudobníkov, ktorí zabudli, že hudba je aj o kreativite a nie len o remeselnej zručnosti. Zdroj: http://metalopolis.net/art_reviews.asp?id=4684 |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[30. 6. 2009, autor Darkmoor,
převzato z: www.metalopolis.net/]
Nedávny release nového albumu New Yorkskej progresívnej stálice redakčným dubom riadne zatriasol. Do „rozvášneného“ davu som ráčil hodiť horúci zemiak menom Dream Theater, keďže jeho trajektória mala
ale značne „bumerangovitý“ tvar, dopadlo to ako to dopadlo a novinke sa venuje človek, ktorý je bohužiaľ tvorbou pred rokom 2000 nezasiahnutý, tak poprosím brať to na vedomie.Názorový rozptyl poslucháčskej obce je ako vždy u DT značný, čoho príčina ani tak nemusí byť v kvalite samotnej nahrávky, ako skôr v celkovom prístupe k progresívnemu metalu a jeho zmyslu(plnosti) v rámci tvrdej scény, z čoho nám následne vyplúva, že kto chce psa byť, palicu si nájde vždy a vice versa. Nebudeme sa tu klčkovať, či majú 7,5 minútové sóla Petrucciho alebo Rudessa nejaký valný zmysel (keď tak, diskutuje sa tam dole pod článkom) . Za seba môžem povedať, že výpovednú hodnotu to pre mňa malo vždy limitnú k nule, no ich majstrovstvo si užívam, kedykoľvek ho predvádzajú, a to bez ohľadu na jeho (bez)predmetnosť v danom momente. Toť škrupina á la chrobák do hlavy, zoberme ruský kľúč a poďme k jadru veci. Kto čítal Spark 6/´09, mohol sa dozvedieť, že „muzika bude temná a tvrdá“, čo, ak ste náhodou ešte nemali tú čest, odhodlanie, či apetít novinku okúsiť, berte s rezervou. Pre mňa boli DT v porovnaní s inými škatuľkami vždy temní asi ako stará Škopková v „Slunce, seno...“ a prehlasujem, že inak tomu nie je (aspoň po hudobnej stránke) ani teraz. Pseudo – temný úvod „Nočnej mory hodnej zapamätania“ máva po pár desiatkach sekúnd na rozlúčku a roztáča sa obvyklý kolotoč inštrumentálnych exhibícií striedajúcich sa s tradičnými pesničkovými postupmi. V zásade celý sextet možno rozdeliť do dvoch skupín. V rádiách hrateľná balada „Wither“ a „The Best of Times“, ktorú Portnoy venoval svojmu otcovi opustivšiemu našu skazenú dimenziu behom natáčania albumu, stavajú viac na „bežných“ postupoch a v ostatných buď dominuje túžba zasa si to raz rozdať so svojimi strunami, klávesmi, či paličkami, alebo sú kombináciou prvej a druhej skupiny. No nie vždy sa darí prechody medzi „hobľovacou“ a pesničkovou fázou prirodzene spájať a niektoré takéto skoky vám naozaj prídu, akoby ste preleteli spomaľovacím retardérom v 60 km/h. Pokiaľ by som mal naopak vyzdvihnúť momenty, kde to sadlo ako zadok na nočník, ťahám z rukáva momenty z druhej polovice „A Rite of Passage“ a predovšetkým záverečnú, takmer 20 minútovú transsibírsku magistrálu „The Count of Tuscany“ ako celok. Technicky zaujímavý začiatok, ktorý vtrhne do víru udalostí, bežný postup sloha – refrén – sloha a vzápätí úžasná rozvláčna gitarová suita, kde Petrucci jednotlivé tóny ťahá na škripec, aby úplné finále dosky obstaral LaBrie, ktorého hlas mi k novým skladbám zatiaľ pasuje snáď najviac zo všetkého, čo som z ich tvorby začul. Uff! Tak sme to zvládli. 6 skladieb a 75 minút napokon vôbec nebola taká robota, ako som si pôvodne myslel. U mňa nuda nehrozí, moju pozornosť si „Čierne mraky a strieborné linky“ držia po celý čas. Neviem ako budú vnímať novinku tí, ktorí sú u DT pečení – varení od ich úsvitu, no mne celkom chutí a môžem sa pochváliť nejedným vypočutím „nad limit povinného“, teda koľko si môže vyžadovať priemerná recenzia. Myslím, že je čo objavovať a čím sa kochať, i keď určite budete so „spoznávacou“ fázou hotoví oveľa skôr ako minule. Takže – skutočnosť, či je novinka v rámci celej tvorby vôbec opodstatnená, nechám na povolanejších, za seba vravím áno. Nová doska ma chytila a nemyslím, že by Snovému Divadlu podľa jej kvality – nekvality hrozila derniéra. Moja zvedavosť časom nepopierateľne utrpí, čo mi však zostane určite, bude minimálne príjemné počúvanie a pomerne časté návraty k najvychytenejším pasážam, ktorých tu zasa tak málo nie je. Tak! A bite ma! Martin, Hodnocení 7,5 z 10 Zdroj: http://metalforever.info/article.php?id=27811 |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[14.07.2009 20:15, autor IAN,
převzato z: www.experience-mag.com]
Deska, na kterou jsem natěšeně a napjatě čekal! Konečně je to tady. Nová placka mých velikých favoritů je na světě. Rovnou poznamenám, že mě současná tvorba DT potěšila podstatně víc než album minulé.
Tehdy se mi zdálo, že DT útočí tak nějak nešťastně na pudy „klasických“ metal fans a poněkud se vzdálili svému – obvyklému standardu. Nechci však tvrdit, že by dva roky starý „Systematic Chaos“ byl
nějakým průšvihem. To jistě ne, ale po chuti mi s odstupem času je čím dál tím méně.„Black Clouds & Silver Linings“ je jasným návratem k tomu nejlepšímu, co kapela v minulosti stvořila. Klasické kompoziční postupy, komplikovaně propletené pasáže a stejně tak odlehčené „klidovky“, aby posluchač dostal čas si vydechnout. Troufnu si tvrdit, že v aktuálním materiálu nejvíce slyším odkaz starých harcovníků, Kanaďanů Rush. Především pak ve skladbě první „A Nightmare To Remember“ a páté „The Best Of Times“. Zaslechl jsem i evokace „nálad“ Erica Claptona (ex – Cream), ale také doteky krajanů Spock´s Beard, kteří se pohybují ještě hlouběji v progresivních „vodách“. Srovnání a kořenové spojitosti máme za sebou. Vlastně ne zcela, protože ať to zní jakkoliv podivně, úvodní tóny šestnáctiminutové „A Nightmare To Remember“ mohou mnohým připomínat kapelu ze zcela opačného konce metalového spektra, a to samotné Cradle Of Filth. O návratu hovoří i úctyhodná stopáž alba, řadově 75 minut, rozporcovaných do pouhých šesti skladeb. Osobně mi to nijak nevadí, protože si rozpracovávání jednotlivých nosných témat užívám stejně jako kdysi skladbu „Octavarium“. Máte-li zálibu v progresivní podobě metalové hudby, nudit se prostě nemůžete. DT byli v tomto ohledu vždy prvotřídními mistry a co víc, všichni členové souboru mají k takové práci, nejen jako instrumentalisté ty nejlepší předpoklady. Ovládají své nástroje jako málokdo v této branži napříč celým světem a navíc jsem toho mínění, že to, co někteří kritici nazývají exhibicí nebo instrumentální onanií, považují příznivci hudby DT za nezbytnost, která jejich hudbu charakterizuje. Kdysi mi jeden mně velmi blízký člověk řekl, že DT patří do „světa věčných hledačů“. Toto přirovnání, myslím, dobře vystihuje komplexní pohled na dosavadní tvorbu těchto Američanů. Řekl bych, že DT na své novince předvádějí prvotřídní výkony v prvotřídně napsaných kompozicích, které skupinu lehce vracejí v čase zpět, ale zároveň ji vzdalují lacinějšímu pojetí a skluzu do téměř čistě metalových vod. Skladby se vyznačují značnou rozmanitostí, a co je nanejvýš pozitivní, materiál jasně definuje, kdo vám z „beden“ právě hraje. Poznámky, které jsem mnohde zaznamenal, a to, že DT se začínají vykrádat, považuji za nemístné. Naopak, stejně jako ostatní, světově významné soubory získávají jasně čitelný rukopis, který je bezpečně odlišuje od konkurence. Hodnocení: autor recenze: 85% Zdroj: http://www.experience-mag.com/recenze.php?id=440 |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[22.06.2009, autor IAN,
převzato z: www.rockzone.cz]
Na světě je jen málo kapel, které tvoří pět tak skvělých hudebníků, jako Dream Theater. Jsou i stylově originální – spojují některé klasické rockové proudy sedmdesátých let s moderními trendy. Nové album, desátá studiovka za čtvrt století existence, patří k nejlepším, které kdy natočili. Ve své kategorii nemají Dream Theater konkurenci. Není divu, že je před patnácti roky Greg Lake označil za jedinou kapelu, která si zaslouží být označována za pokračovatele Emerson, Lake and Palmer. Bylo to trochu nadnesené (Dream Theater jsou nudnější), ale je fakt, že jako instrumentalisté jsou jedni z mála, kteří se legendární britské trojce mohou rovnat. Srovnatelný je i koncept. Progresívní rock neboli, jak se dříve říkalo, art rock v sobě spojuje vnější rysy rockové hudby, jazzu a klasiky. Dream Theater jsou v mnohém srovnatelní s jazz rockovými kapelami sedmdesátých let. Podobně jako Return To Forever nebo Weather Report slepují své skladby z nesčetných témat, předeher a meziher, které jsou spolu často jakoby sešity horkou jehlou a než je stačí pořádně rozvinout, skočí k dalším motivům. Při poslechu kapely má proto posluchač někdy klamavý pocit, že kapela je koncepčně nesoustředěná. V muzikantském slangu se tomu říkává „honírna". Úvodní šestnáctiminutovka A Nightmare To Remember je toho přes všechnu svou efektnost dokonalým důkazem. Specialitou skupiny jsou rozsáhlé skladby. Čtyři z šesti skladeb nové desky mají přes deset, poslední Count Of Tuscany dokonce bez pár vteřin skoro dvacet minut. Většinou jde o písně, v nichž je velký prostor pro sóla a dialogy kytary a kláves, ale nezřídka mají sonátovou formu. To je typické zvláště pro třídílnou kompozici The Shattered Fortress (jen necelých 13 minut dlouhou!), která je navíc poslední částí hodinové, na dvanáct vět rozdělené kompozice 12-Step Suite, v níž se v průběhu sedmi let od vzniku první části bubeník Mike Portnoy zpovídá ze své závislosti na alkoholu. Podobné kompozice na pokračování dělával Frank Zappa, v Dream Theater ale nenajdete ani špetku jeho humoru. Na druhou stranu jsou Dream Theater relativně moderní kapela. Nad některými tématy, hlavně v "The Count Of Tuscany" by Metallica oblízla všech deset a máte-li rádi neuchopitelnou zvukovou lyriku skladeb Radiohead, najdete i tady podobná místa. Thrashové prvky a aktuální zvukomalba nejsou do zvuku Black Clouds nijak násilně vmontovány. Staré se s novým snoubí naprosto přirozeně, jsou to prostě Yes zkřížení s Megadeth. Na druhé straně se může zdát, že se Dream Theater nedovedou stručně vyjádřit a napsat jednoduchou a srozumitelnou píseň. Krásně je to znát na The Best Of Times. Je to jednoduchá, melodická skladba, vlastně balada, ale kapela ji olepila vším možným bombastickým balastem tak, že to nikomu nedojde. Taková je koncepce Dream Theater: Jsme jedni z nejlepších instrumentalistů na světě, tak ať je to znát každým coulem! Oba hlavní sólisté, kytarista John Petrucci a klávesista Jordan Rudess chrlí parádní sóla a vznešené melodie, ale zlatá palma instrumentální superhvězdy jde za bubeníkem Mikem Portnoyem. Ten člověk zahraje všechno a ještě k tomu v krkolomných tempech - free jazz i neuvěřitelně rychlý a agresivní thrash. Dá se říct, že více než sedmdesátiminutové deska je od začátku do konce jedním skrytým Portnoyovým sólem. Naopak, přínos zpěváka Jamese LaBrieho je zdánlivě malý. Zpívá výborně, ale s každým dalším poslechem roste pocit, že je v kapele jaksi navíc, že by se ostatní bez zpěváka docela klidně obešli. Svým projevem ovšem podtrhuje o stupeň temnější atmosféru alba než měly předchozí nahrávky. No, ono zpívat o protialkoholickém léčení, tajných společnostech, o příteli, umírajícím na rakovinu, nebo o autohavárii není jednoduché. Singlem z alba je značně z osmi a půl minuty zredukovaná skladba A Rite Of Passage. Hodnocení: autor recenze: 85% Zdroj: http://www.rockzone.cz/article/732 |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[ převzato: SPARK 8/2009, str.45 ]
Vlastně se opět dostáváme do fáze, kdy se musíme rozhodnout, jestli DREAM THEATER ještě vůbec točí jednotlivá alba, nebo už pouze přidávají ke svému nekončícímu eposu další party.Speciálně tato deska je totiž na návratech postavená. A to nejenom ve skladbě "The Shattered Fortress", jež je koláží citací z nejsilnějších momentů celé kariéry kapely zasazenou do nových souvislostí. Osobní terapie Mikea Pornoye, která začala geniálním opusem "Glass Prison" na "Six Degrees", se zde dostala do fáze, kdy začíná reflektovat vlastní reflexi a svým způsobem se s každou nově objevenou možností paradoxně vrací ke kořenům. jediná možnost, jak z tohoto kruhu, jenž se řešil na "Octavariu", uniknout, je buď tu terapii ukončit, nebo učinit reálným to, o čem si již léta s teraupetem povídáme.
Chápu, že paralela s psychoterapií může být matoucí. nemnoho z nás má podobnou zkušenost.Ti, kdo ví, o čem byl předchozí odstavec, vlastně už znají odpověď na to, jaké je nové album DREAM THEATER.Podle dosavadní logiky, jakou se vyvíjela jejich kariéra, byste možná po "Systematic Chaos" čekali měkčí album. To je omyl. Vše je zde hutné a temné, dokonce i popové melodie jsou vyryté do ocelových traverz. Zvuk se snaží o nadčasovost. Bicí rok 1992, kytary rok 1988, klávesy rok 1999, basa rok 2004, zpěv 1985-2009. Zpěvy jsou pevné, ubylo kudrlinek, zbytečně se neexperimentuje ani s efekty. je to ten nejpřímočařejší metal, jakého je tato skupina schopna. A podle vyváženosti a střídmé produkce se dá mluvit o nečekané vyzrálosti a nadhledu. Skladby se nikam neženou, dávají posluchači šanci vychutnávat a být unášen do světa podivně temného, přesto krásného. Jednotlivé pasáže do sebe zapadají, zapadají i do kontextu celé tvorby kapely. jsou k tomu všemu samy o sobě velmi nosné a album je pak překvapivě plné silných momentů a nápadů. Přes komornějsí charakter jasně víte, že tohle by nikdo jiný dohromady nedal. Takže zůstává si zodpovědět na otázku ze začátku recenze. Rozhodně bych šetřil slovy jako "nejlepší album", "zlomový počin" apod. Jde o regullérní pokračování jednoho velkého muzikantského večírku, na němž Portnoy, Petrucci, Myung, Rudess a laBrie dělají číšníky. Přestože nosí drinky ze stejných ingrediencí, pokaždé chutnají jinak. Někdy se opakují, někdy překvapí, jindy zklamou... Pánové odkryli karty - přiznali si, že jejich zdroje jsou omezené a definitivně se odhodlali dělat to, co umějí nejlíp: kompilovat to nejlepší z rockové hudby pro pobavení sebe a svého publika. Dokonalá postmoderna. Nikdo z nás neví, o co vlastně jde. Ale dokud nás to baví, tak proč ne... A "Black Clouds &..." mě baví hodně. Peter Sládeček, ****** DREAM THEATER se pokusili vrátit k modelům, které se osvědčily na jejich nejvýraznějších deskách "Images & Words" a "Awake". Ovládli své instrumentální orgie a stvořili jedno ze svých nejvyváženějších alb vůbec - vlastně, na poměry skupiny chvílemi přímo minimalisticky (v duchu PORCUPINE TREE) vyznívající nahrávku. nemuseli přitom rezignovat na typické rysy tvorby DREAM THEATER, jako jsou komplexní aranžmá, rázné změny temp a nálad nebo rozmáchlá virtuózní sóla. tentokrát se ovšem nic z toho neděje na úkorleitmotivů. Do středu zájmu jako by se opět dostala snaha stvořit především silné kompozice a vyzdvihnout hitový potenciál. Skladby přitom pohromadě tvoří dílo , které vyznívá přímo muzikálově (možná především díky svému solidnímu neoklasickému fundamentu), aniž by byl pojem v daném případě myšlen pejorativně. naopak, právě tato povaha desky velmi přesvědčivě obhajuje četné proměny i přítomnost dlouhých instrumentálních pasáží nebo oblíbených postupů ve stylu PINK FLOYD, METALLIKY nebo RUH a podtrhuje prominentní atmosféričnost materiálu. Zlatina Jeřábková, *****1/2 Načančané intro, tvrďácký LaBrie s operetním !groove", deset předváěček do každé minuty, namachrované surfování po proudu s davem, kompoziční schémata a klišé, stylová slátanina... Konkrétně "A Rite Of Passsage" - na úvod motiv odjinud, pak bububu á la Alice Cooper, tisíckrát použitý LaBrieho nápěv, milióntá první pižlikátá sóla, fiknutá přes otřepanou šablonu. Ani jedna vlastní nová slušná nota, tón, linka. Aspoň se tam ale něco děje, taková "Witcher", to je útrpných pět minut ve společnosti sedícího a tlačícího Jamese. A "Best Of Times" je jen prodloužená verze pro "gurmány", závěrečné ladné preludování kapely mi asopoň trochu spraví chuť. Stylizovaně chlapácký LaBrie je pro mě nedůvěryhodný jak podomní pojišťovák, v říznnovšelijaké "The Shattered Fortress" to razí jak bílé ponožky z bot. "The Count Of Tuscany" - takhle vytunelovat Howeovo "Soon", to chce kačení žaludek... Hráčsky - trochu okoukaná akrobacie na visuté hrazdě, umělecky - rychlomalba z kteréhokoliv mostu. Pro mě osobně tristní soustředěný poslech, jako kulisa jakž takž dobrý. jakocvičebnice pro muzikanty možná i vynikající. Na kapelu s takovými ambicemi používám jiný metr než na snaživce z Horní Dolní. To jen na vysvětlenou, proč ta soudružská přísnost. Jaromír Merhaut, ****1/2 |
DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings
[26.06.2009, autor neuveden,
převzato z: www.metalirium.com] - něco ze slovenských serverů
Každé 2 roky nám ponúkajú zhruba 75 minút nového hudobného materiálu, každý rok množstvo živých predstavení po celom svete, pravidelne vychádzajúce DVD z turné,
inštruktážne videá, sólové projekty a účasť na iných projektoch. Na súčasnej metalovej scéne snáď niet väčších megalomanov, ako práve DREAM THEATER.Neprešli ani 2 roky od vydania kontroverzne prijatého „Systematic Chaos“ a máme tu nový album. Prosby „fans“, milujúcich najmä klenoty Awake, či Scenes From A Memory o dlhšiu prestávku a tak možný väčší priestor pre skladanie nového materiálu neboli vyslyšané. O koncepčný album nepôjde ani tentoraz a tak od vydania Six Degrees Of Inner Turbulence je to celých 7 rokov, čo snové divadlo neokúsilo návrat do koncepčných vôd. Aký je teda Black Clouds & Silver Linings? Pre tých, ktorí dúfajú, že DREAM THEATER začnú konečne skladať „pesničky“, mám zlú správu. Nový album sa pokračuje v duchu predchádzajúceho, ba dokonca je na albume o 2 skladby menej, čiže 6 – pri 75 minútovej dĺžke dosky si vieme všetci vyrátať priemernú dĺžku songu. Keďže je skladieb „iba“ 6, je celkom vhodné povenovať sa každej z nej. Úvodná „A Nightmare To Remember“ je postavená na ráznom riffe, za ktorý by sa nemusela hanbiť žiadna trashmetalová legenda. Koniec koncov už pri Constant Motion, naznačili, že hrať tvrdo jednoznačne vedia. A verte, že aj tento riff si len ťažko dostanete z hlavy. Skladba je okrem toho plná typických klávesových „pazvukov“ majstra Jordana. Singlovka „A Rite Of Passege“ má zrejme najľahšie zapamätateľný refrén na doske. Ako singel skvelá voľba. Už klasicky po dvoch slohách a refrénoch prichádza dlhá minutáž inštrumentálnej virtuozity Petrucciho. Pod číslom 3 sa skrýva najkratšia skladba albumu – necelých 6 minút. Ide o krásnu baladu, pri ktorej by som chcel poukázať na jeden fakt. Čím to je, že pri 19 minútových songoch vyznie táto skladba tak epicky, rozsiahlo. Čím to je, že pri skladbách tejto formácie vôbec nevnímate ich dĺžku a dlhé kompozície Vám pripadajú tak jednoduché, rýchlo plynúce a naopak pri krátkych máte pocit, akoby to bol hudobný „epos“. Štvorka patrí už pokračovaniu akéhosi konceptu o anonymnom alkoholikovi (aj keď všetci vieme, kto si tým lieči traumy). The Shattered Fortress je akousi „best of“ doposiaľ známych songov, ktoré sa venovali tejto problematike. A aj keď niekomu sa bude zdať trápne poskladať song z najlepších momentov predchádzajúcej tvorby, je to pri najmenšom originálne. A navyše moment, keď prichádza spomienka na „This Dying Soul“, či „The Root Of All Evil“, neprestane zrejme nikdy fungovať. „The Best Of Times“ – príznačný názov pre bolestivú udalosť v živote Portnoya. Straty inšpirácie, najlepšieho priateľa a v neposlednom rade otca, sú hlavnou témou skladby. Úžasné na tom všetkom je to, že túto skladbu si ešte pred svojou smrťou vypočuli spoločne. Po smutnom úvode, kde môžeme počuť husle či akustickú gitaru nastupuje svižná vec, ktorú ako Portnoy sám povedal, nechcel urobiť celú negatívne ladenú. Súdiac podľa názvu ide predovšetkým o tie krásne spomienky a paradoxne teda zo skladby cítiť akýsi optimizmus. Posledný track „The Count Of Tuscany“ so stopážou takmer 20 minút považuje za najlepší kúsok Black Clouds & Silver Linings. Po krásnom akustickom úvode, niekoľko minútovej inštrumentálnej „vsuvke“, prichádza veľmi intenzívna skladba predovšetkým so skvelým refrénom, ktorému dodáva ten správny „drive“ Mike Portnoy. Ten sa na albume vyskytuje na viacerých miestach, koniec koncov tak ako sme si na to uňho už v posledných rokoch zvykli. Aký je teda nový počin? Nie je to revolúcia na scéne progresívneho rocku/metalu ako Awake, nie je to koncepčný klenot ako Metropolis pt. 2, nie je to ani kompozičný šok ako tomu bolo v prípade Octavaria, no je to veľmi dobre odvedená práce hudobníkov, ktorí si už nemusia nič dokazovať a právom ostanú vždy na vrchole. PS: Špeciálna verzia obsahuje celkom 3 disky. Veľmi zaujímavým je najmä disk s poradovým číslom 2, pretože obsahuje 6 coververzií od kapiel, ktoré DREAM THEATER v ich tvorbe veľmi ovplyvnili. (Queen, King Crimoson, Rainbow, Iron Madien...) Pri výbere songov volili menej známe kúsky, čo opäť potvrdzuje ich progresívny prístup k práci. Posledný disk obsahuje komplet novinku v inštrumentálnej podobe. Komu prekáža LaBrieho vokál, sa teda už nemá načo vyhovárať :). Celkové hodnotenie: 9/10 Vaše hodnotenie nahrávky: 6.97/10, Hlasovalo 210 ľudí. (Stav k 7. 8. 2009) Názory redakcie - Mato Hoza | 09:48:53 | 25. 6. 2009 Pri novom albume Dream Theater by som použil slovný zvrat pochádzajúci z latiny „Status quo“, čo znamená prítomný stav. Používa sa hlavne v diplomacii, v prípade, keď sa prímerie alebo ukončenie bojov spojuje s tím, že obidve strany sa zaväzujú dodržiavať status quo - tj. - čo kto má, to mu zostáva. Aj Divadlu snov len zostal fenomenálny inštrumentálny talent a úplne zmizla skladateľská invencia a hľadanie nových postupov. Legenda progresívneho metalu poučeného poslucháča ťažko prekvapí nejakým tým progresom, skôr by sa dalo povedať, že aktívnym regresom. Ich prístup k hudbe, zrejúci od ich počiatkov, sa niekoľkokrát pozmenil, ale jadro a spôsob hudobného výrazu ostávajú po celú tú dobu prakticky rovnaké, v dnešnej dobe regersívne. Ani tentoraz nesklamali, je to proste sterilný, kvázi progresívny, metal, v ktorom sa nič nedeje len ich onanistické inštrumentálne zverstvá, ktoré už nikoho neprekvapia, a na ktoré je už minimum ľudí zvedavých. Nie som vôbec ochotný toto počúvať. Dlhé kompozície, ktoré vykrádajú staršie vlastné veci od Liqiudu až po Mullmuzzler sú veľmi priehľadné a sebemenší odborník na tvorbu DT vždy vie, čo sa bude nasledujúcu chvíľku diať. Neprekvapí ani famózny grafický námet fenomenálneho Hugha Symea. Oproti minulým albumom sa len v prvej kompozícii objavia nové prvky, ale len z hľadiska ich tvorby, inak len exponujú predovšetkým kontrast ich klasického vyznenia a paralyzujúcej inštrumentálnej masturbácie. Je to ďalší nepatrný rozmer ich tvorby za tie roky stagnácie. Album je náročný na posluch, aj keď paradoxne je poslucháčska prístupnosť širšia. V podstate je počuť všetko to, čo v minulosti, a tak vzniká akýsi instatný hudobný scan ich doterajšej tvorby. Je tu počuť názvuky ranných nahrávok i vrcholných albumov. Takže, vytvorili podľa mňa zbytočný album, ktorý sa rozhodne zaradí niekam medzi "Train Of Thought a "Systematic Chaos". 6/10 Zdroj: http://www.metalirium.com/?id=1245600692 |
 |
|
Poslední aktualizace: