HISTORIE SKUPINY V ČR
27. Dream Theater potvrdili ve Vizovicích pověst skvělých hudebníků|
Autor: ČTK, 10. července 2014, 23:06 [Zdroj: http://www.blesk.cz/clanek/live-zajimavosti/262293/dream-theater-potvrdili-ve-vizovicich-povest-skvelych-hudebniku.html] Hudební mistrovství i světelnou show předvedla dnes ve Vizovicích hlavní hvězda letošního 12. ročníku festivalu Masters of Rock - američtí progresivní metalisté Dream Theater. Pětice označovaná za jeden z nejsehranějších souborů světa divákům mimo jiné představila eponymní loni vydanou studiovou novinku, na které kapela poprvé spolupracovala s bubeníkem Mikem Manginim.  Ze svého posledního alba Dream Theater v areálu vizovické likérky zahráli také skladby The Looking Glass, Along for the Ride a instrumentální Enigma Machine, ve které ovládl jeviště bubeník Mangini, jenž v roce 2010 v kapele nahradil Mikea Portnoye. Nechyběly ani starší hity, například The Mirror z ceněné nahrávky Awake z roku 1994, Breaking All Illusions z alba A Dramatic Turn of Events z roku 2011 nebo závěrečná Pull Me Under z desky Images and Words. Za počátek své existence považují Dream Theater podzim roku 1985, kdy ještě pod názvem Majesty začali zkoušet v prostorách proslulé bostonské hudební školy Berklee College of Music. Jejich popularita vzrostla s příchodem operně školeného kanadského zpěváka Jamese LaBrieho a později s příchodem klávesisty Jordana Rudesse. Přestože nejsou příliš známí ve středním proudu, stali se jednou z komerčně nejúspěšnějších skupin hrajících progresivní metal. Za klíčové album je považováno Images and Words z roku 1992. Dream Theater prodali v USA přes dva miliony alb a více než šest milionů po celém světě. V České republice poprvé vystoupili v roce 2000 ve Zlíně a v Praze, kde hráli také letos v lednu. Skupina je známá díky vysoké technické zdatnosti všech hráčů, kteří získali řadu ocenění od různých hudebních časopisů. Členové Dream Theater často spolupracují s jinými hudebníky a skupinami.  |
26. Dream Theater přivezli pražským kamarádům prvotřídní metal
|
Dream Theater, Praha, Tipsport Arena, 29. ledna 2014 Autor: David P. Stefanovič, Hodnocení redakce: 90%, 30.01.2014 [Zdroj: http://www.koule.cz/cs/clanky/dream-theater-privezli-prvotridni-metal-pro-kamarady-39895.shtml]  Králové světového prog-metalu Dream Theater mají Česko rádi; neopakují dvacetkrát za minutu, že obecenstvo milují, ale je jim to vidět na očích. A fanoušky svou technicky dokonalou smrští tři hodiny skvěle baví. Nejinak tomu bylo včera v pražské Tipsport Areně. Už plátno, spuštěné před pódiem, dalo vědět, že Dream Theater na své fanoušky myslí: hodinu před začátkem koncertu po něm plulo hvězdné nebe a podkresová hudba budovala napětí tak, že posledních pět minut se téměř nedalo vydržet. S úderem osmé plátno spadlo a stadion vybuchl nadšením. Tak trochu staří známí a tak trochu bohové před něj předstoupili s úsměvem na rtech a bez reptání otevřeli set list starými fláky ze stáje best of. Přijeli jsme vám představit nové album Dream Theater. Kromě toho ale na turné slavíme výročí dvou dalších desek. Od vydání Awake uplynulo dvacet let a Metropolis: Scenes of a Memory letos slaví 15 let," přivítal frontman James LaBrie fanoušky. Koncert pak byl průřezem celou diskografií skupiny, soustředěným především okolo tří zmíněných alb. Nešlo přitom o žádnou světelnou megashow, na jaké dnes býváme zvyklí. Dream Theater jsou v tomhle směru specifičtí. Koncertům říkají Večer s Dream Theater a myslí to přesně tak domácky, jak to zní. Stage se proměnila v pokoj s pěti chlapíky v džínách, kteří přijeli zahrát kamarádům. A díky tomu, že každý z nich patří na svém nástroji mezi absolutní světovou špičku, nepotřebovali nic víc než hudbu, aby s tímhle přístupem okouzlili celý stadion. Muzikanti se usmívali, pózovali, mávali a povzbuzovali k spoluúčasti. Neopakovali dvacetkrát za minutu, že obecenstvo milují, ale celou dobu jim to bylo vidět na očích. Polovina koncertu utekla - tak jako každý příjemný zážitek - příliš rychle a následovala čtvrthodinová pauza. Nabízí se srovnání s loňskou show The Wall Rogera Waterse z Pink Floyd, který necitlivým, téměř půlhodinovým intermezzem rozhodil dramaturgii celého koncertu. Dream Theater ale i z pauzy udělali zábavnou součást večera: hlavní roli přebralo plátno a spustila se směs vtípků (akční figurky jednotlivých členů kapely budou muset opravdu vyrobit, protože to chcete!), YouTube klipů s epigony kapely (od dětských kytaristek po symfonické orchestry) a záběrů z výběrového řízení na nového bubeníka, které proběhlo před třemi lety. A přesně po vymezeném čase pokračoval technicky dokonalý stroj jménem Dream Theater ve své jízdě. Hlavní část večera završila dvaadvacetiminutová prog-metalová symfonie Illumination Theory, která korunuje loňské album. A přídavek? Dream Theater se ponořili do vod zmíněného Scenes From a Memory, zvoleného v roce 2012 magazínem Rolling Stone nejlepším progovým albem všech dob, a rozloučili se tak těmi největšími hity, které za svou kariéru napsali. Říct, že fanoušci téhle kapely a sami její členové jsou jedna velká rodina, zní možná pateticky, ale v tomhle případě to přesně sedí. Byl to životní zážitek vylepšený jistotou, že každý příští koncert Dream Theater bude... zase životní zážitek. 
|
25. Live report – Dream Theater, 29.01. Tipsport Arena
|
DREAM THEATER 29.1.2014, Praha, Tipsport Arena Autor: Tiziano Marasco, 05.02.2014 [Zdroj: http://cz.opinionspost.com/live-report-dream-theater-tipsport-arena] Sledování koncertu od Dream Theater v Praze má pro Itala plusy a minusy. Mezi plusy je určitě dostupnost Tipsport Arény, kam se můžu dostat tramvají v průběhu půl hodiny, když doma by mě čekala trojhodinová cesta autem do Padovy (v nejlepším případě). Mezi mínusy patří naopak chladnost českého publika, kterou jsem už zažil několikrát, i při posledním aktu Newyorčanů v hlavním městě. Dream Theater jsou u nás jedna z nejslavnějších metalových kapel, která dokáže vydáním každého nového alba prolomit monotonii italské top 5 – a entuziasmem na svých koncertech dosáhnou stejného: všichni zpívají navzdory všeobecné neznalosti anglického jazyka, všichni se zuřivě hýbají. Tady se nic takového nestane. V půlce energické otevírací skladby "The Enemy Inside" mě napadne, že doma jsem už mohl přijít o svetr (stalo se). Což se asi stane v tom případě plusem tím, že venku je zima a sněží. Ale jsme tu, abychom mluvili o hudbě. Live-akt pětičlenné skupiny - jedna z hlavních událostí pražské hudební sezony – se představuje jako tříhodinový maraton celé kariéry Američanů. Tento rok jejích vrcholná díla "Awake" a "Metropolis pt. II" slaví dvacet a respektive patnáct let – strukturou exhibice je oslaví ve stejné míře. Dělí se do dvou částí a zavírá se monumentálním čtyřicetiminutovým encore. První část představuje nejnovější skladby z loňského stejně jmenovaného alba Dream Theater a z předposledního "A Dramatic Turn of The Events" (2011). Druha část je věnovaná albu "Awake" a zakončí se suitou "Illumination Theory". Úroveň exhibice je samozřejmě vynikající, a nový bubeník Mike Mangini ukazuje, že nahradit Portnoye je možné. Kladnější reakci vzbuzuje Labrie, jehož hlas vyvolává velkou debatu už od 1994. Nezpívá špatně, nelze pochybovat, ale dojem je, že Kanaďan už nezvládne nepřetržitý zpěv: postaví se na podiu, udělá svou skvělou práci a potom mizí, nechá celý prostor Ruddesovým, Petruccímu a jejích nekonečným sólům. I kratší pisničky jako "Along For the Ride" a "The Looking Glass" jsou sledované dlouhými prology, než další skladba začne. Z toho performance se houpá mezi živými a méně živými momenty, v podstatě je trochu těžká a často se registruje úpadek adrenalinu. V samém encore, zcela věnovaném "Scenes of a Memory", najdeme dva instrumentální akty. Ale v encore adrenalin neupadne. Ty skladby jsou legenda, máme je v paměti od první do poslední vteřiny. Nevadí, že v setlist není "The Spirit Carries On". Poprvé mám šanci poslouchat živě "Strange Dejá Vu" (s "Ouverture") a "Finally Free". Možná minulé koncerty byly lepší, možná byly živější, samozřejmě, čím dál, tím víc budu srovnat nové akty se staršími, kdy jsem měl méně očekávání. Ale i tentokrát Dream Theater udrželi svou slávu. |
24. Dream Theater - Along For The Ride tour
DREAM THEATER 29.1.2014, Praha, Tipsport ArenaAutor: LordSnape, 04.02.2014 [Zdroj: http://www.marastmusic.com/Clanky/DREAM-THEATER-Along-For-The-Ride-tour] Dream Theater během skoro tří hodin neutuchajícího hraní představili i věci, které v jejich setlistu normálně nebývají. A i přesto, že se jedná jen o pětici hrajících chlapíků, připadal jsem si chvílemi jak na filharmonii. Nebudu zastírat a rovnou řeknu, DREAM THEATER jsem naživo ještě neviděl. Lístek jsem dostal jako vánoční dárek, protože je to kapela, kterou jsem vždycky chtěl aspoň jednou vidět. Nemá ani cenu tvrdit, že jsem kdovíjaký znalec jejich tvorby, takže jsem neměl ani zvláštní očekávání. Dopředu jsem ale věděl, jak to asi bude probíhat. Videí na youtube jsem viděl dost, poctivě jsem byl připraven na starší i novější tvorbu, kterou na milost beru pořád tak nějak zpětně a s velikou časovou rezervou, ačkoli jsem je poslouchat začal v době, kdy jim vyšlo album Octavarium. Dodnes ale mou nejmilejší je Images and Words. Když jsem dorazil do haly, ještě do startu chybělo dobrých 40 minut. Místa k sezení byla tu a tam volná, v zadní části haly bylo pár páprdů ze staré školy ve vestičkách, ale stání před pódiem, kam jsem mířil já, už bylo docela zaplněno. Při pozorování projekce hvězdného nebe na plátně, jež zakrývalo stage, jsem přemýšlel, jaký bude zvuk. Odpověď přišla o chvilku, začalo se na čas. Jen se spustila projekce symbolizující obaly všech alb, začal tak intenzivní řev, jaký jsem slyšel naposledy při koncertu KORN. DT začali nepřekvapivě singlem The Enemy Inside z poslední řadovky a jak jsem psal výše, poslední desky dostávám do paměti poněkud komplikovaněji a výrazně pomaleji. A ani novince jsem na chuť ještě úplně nepřišel. Nové věci však živě měly sílu. Zvuk byl naprosto vyvážený, Petrucciho kytara měla potřebný tlak, a když se setlist přehoupl k jedinému zástupci desky Black Clouds & Silver Linings v podobě skvělé The Shattered Fortress (refrén mi ještě zní v hlavě), kde miluji ten nájezd a kde tomu klávesy dodávají potřebný grif, uvědomuji si, že sem tam lidi hecující James LaBrie (zpívalo mu to skvěle, i když je na jeho vizáži vidět už nějaká ta vráska) tady neplní roli úplného frontmana. V ní tu jde o všechny - každá persona na pódiu na tom má svůj díl, dokonce i bubeník. Jako zastánce Portnoyova odkazu jsem až do této chvíle neměl Manginiho moc v oblibě. Pochopil jsem proč. Je to dáno zvukem posledních dvou alb, které bicím oproti koncertu, kde bylo vše v pořádku, nedávají potřebný náboj. Bicí naživo však zněly skvěle a Mangini, ač není Portnoy, dokazoval, že také není z této planety, což samozřejmě potvrdilo i jeho, do skladby Enigma Machine, vklíněné sólo. A vše navíc zdůrazňovaly nad bicí soupravou a klávesami umístěné kamery, které na obrazovce zpoza kapely vše detailně ukazovaly. Vůbec nejcennější ale byly záběry, kdy klávesy sólovaly s kytarou. Na deskách to člověk už bere bez povšimnutí, ale vidět naživo, jak jejich ruce dokáží souběžně kmitat, je úplně něco jiného. Jen mě trošku mrzelo, že i přes LaBrieho snahy vyzněly zpěvy ze strany publika spíše naprázdno, a to i přesto, že se jednalo o nové věci.  Co se týče skladeb, v první půli se DT prakticky věnovali přehlídce posledních dvou alb, s výjimkou skvělé věci Trial of Tears z poněkud - v rámci diskografie - zastrčené Falling Into Infinity. Zpočátku jsem tomu nevěřil a bál se toho, ale i tak dlouhé věci jako Breaking All Illusions zněly parádně a nenudily, ač by to v případě tak kompozičně vláčné skladby někdo možná namítl. Následovala pauza patnácti minut vyplněná reklamami na nové figurky se členy kapely a covery z youtube, kde jednoznačně vládl Triangle guy. Poté už následuje takzvaná Awake sezóna. Kapela na tour slaví 20 let výročí od vydání tohoto alba a při pohledu na playlist bylo jasné, že oslava to byla pořádná. Kromě tradiční Lie došlo i na super věc Space-Dye Vest a přehlídku přetrhla už jen nejdelší věc večera v podobě další ukázky z nové desky - Illumination Theory, kde stačí jen její strhující, temný úvod, ale jakmile se rozjede Petrucciho kytara, je vystaráno; pořád vlastně nemohu uvěřit, že to vše hraje sám - ta síla vás nutí minimálně kývat se do rytmu. V půlce této více jak 20minutové skladby, která utekla velmi rychle, je skvělá ambientní mezihra, ale co úžasně a krásně vyniklo, byla následující orchestrální pasáž, až se začal smývat dojem, že jsme byli na rockové muzice - tohle byla téměř meditativně operní záležitost: v pozadí hraje orchestr a hudba vypráví příběh, který promlouvá skrze zpěvákova slova… srdíčko zaplesalo, slzely mi oči. (Naposledy jsem toto zažil při koncertu WINTERSUN). Pak se kapela rozloučila, řev neustával, ale všichni věděli, že tohle „good night“ nebylo poslední. Po další animaci, kterou na led-panelu střídaly vizualizace jak ze starého Winampu, začala, a to se už blížila téměř neuvěřitelná třetí hodina neutuchajícího hraní, vzpomínka na další nezapomenutelné album - Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory. Ani z téhle desky nezazněly tak úplně známé věci jako The Spirit Carries On, takže slib, který DREAM THEATER při plánování turné dali, dodrželi - v průběhu večera tak zazněly věci, které nehrají až tak často, anebo nezazněly téměř vůbec (aspoň ne v tomto desetiletí). Z extáze už všechny, nás i kapelu, pak osvobodilo Finally Free, po které následovaly úklony a děkování, při němž všichni sedící na ochozech vstali a tleskali; po rozhlédnutí se to byl pohled, na který asi nezapomenu... a nic na něm nezmění ani to, že jsem se nedočkal pro mě naprosto zásadních tracků jako Pull Me Under, Another Day nebo Answer Lies Within. DREAM THEATER jsou prvotřídní muzikanti a jejich hráčské výkony byly samozřejmě neuvěřitelné. Navíc měli k publiku příjemný přístup a jejich přátelské vystupování vytvořilo ojedinělou, až nadpozemskou atmosféru. Budu vzpomínat ještě dlouho. |
23. Dream Theater v Praze dostáli svému názvu|
Autor: Eva Makovská, 30. 1. 2014 Zdroj: http://musicweb.cz/reporty/dream-theater-v-praze-dostali-svemu-nazvu Do Prahy se po necelých pěti letech vrátila americká prog-metalová kapela Dream Theatre. V rámci světového turné představují novou desku s jednoduše nazvanou Dream Theatre, která vyšla ještě v loňském roce. Jejich koncert v pražské Tipsport areně 29.ledna 2014 byl opravdu snový. Pokud si některá z kapel zakládá na vytříbeném zvuku nástrojů a během sladeb složitě střídá nejen melodickou linku ale i rytmy a takty, přechází od divokých partů do pomalých až odpočinkových - pak jsou to právě Dream Theatre. Je známo, že tato partička je složená z brilantních studiových hráčů a jejich tvorba je pro rockové či metalové fajnšmekry. Někdy však až tak složitá a překombinovaná, že odrazuje klasické pohazovače hlavou v prvních řadách, pro které je až nestravitelná. Jejich tvorba však má hlavu a patu a spoustu fanoušků, ze kterých asi málokdo odešel z pražského koncertu, neboť byl opravdu strhující od začátku až do konce.  Po rychlém úvodu tempo zvolnilo u další z písní z nového alba s názvem "Looking Glass". Diváci v sále byli nadšení a každou další píseň odměňovali ne jinak než bouřlivým potleskem. Není se čemu divit - perfektní hudba byla doplněna velkoplošnou projekcí, při které se abstraktní obrazy a příběhy střídaly se záběry z podia tak bravurně, že člověk pomalu ztrácel hranici mezi snem a skutečností. Všichni byli jistě zvědaví na nového bubeníka Mikea Manginiho, který v roce 2010 v sestavě nahradil Mikea Portnoye. Předvedl, že i on je mistrným hráčem na početnou bicí soupravu a do svého sóla ve skladbě "Enigma Machine" se opřel plnou parou. Následoval návrat do roku 1994 se skladbou "The Mirror" a navazující "Lie". Opravdu strhující projekce ve spojení se sugestivními tóny písně "Illumination Theory" až brala dech. Nutno upozornit i na skvělý zvuk - samozřejmě názory diváků se budou jako vždy různit podle toho, kde kdo stál. Kolem mixážního pultu bylo vše naprosto vyváženo asi i díky zvukaři, který si celé představení nesmírně užíval a doslova tančil mezi svými "šavlemi". V půl jedenácté se zdálo, že se kapela již loučí, ale jistě pečlivě plánovaný přídavek se protáhl na další půlhodinu - aby taky ne při délce jejich skladeb. První byla "Metropolis Part 2" (poz. není to skladba, jen část názvu desky, jednalo se o skladby "Overture 1928", "Strange Deja Vu", "The Dance Of Eternity") a velké finále patřilo písni "Finally Free" naprosto právem. Podle útržků z rozhovorů odcházejích diváků můžeme soudit, že večer s Dream Theatre rozhodně nebyl promarněným časem. |
22. DREAM THEATER - Praha, Tipsport Aréna - 29. ledna 2014|
Autor: Darkmoor, 30. 1. 2014 Zdroj: http://metalopolis.net/art_concerts.asp?id=7142 Pořád mi vrtá hlavou, proč jsou zrovna DREAM THEATER tou kapelou, na které se shodne taková spousta jinak konzervativních příznivců přímočařejších hudebních žánrů. Snad je to těmi zpropadenými výškami Jamese LaBrieho, snad častými citacemi z repertoáru ikon, nebo jen mikroskopicky se proměňujícím projevem kapely, každopádně i v mrazivý lednový podvečer jich do Velké sportovní haly na Výstavišti dorazil pořádný zástup. Akci předcházela jen ta nejpozitivnější šeptanda. Pouštět do haly se začalo načas, nikdo tedy zbytečně nevymrzal venku, byť ten, kdo chtěl ukořistit sedačku co nejblíže u pódia, si musel setsakra pospíšit. Bylo totiž plno, i když ne narváno. Odhadem tak čtyři tisíce lidí, možná i víc, tedy vizuálně musela mít kapela ze zaplněného prostoru dobrý pocit.  Téměř na vteřinu přesně s úderem osmé hodiny se hala rozezvučela pouštěnou „False Awakening Suite“ a stejně jako na desce ji těsně následovala "The Enemy Inside", ta už pochopitelně živě odehraná celou pěticí právě se zjevivších hudebníků. Zvuk zpočátku za mnoho nestál, ještě při "The Shattered Fortress" to bylo místy dosti hrubé a nečitelné, naštěstí nejpozději od „On the Backs Of Angels“ se poměrně vyčasilo. Drobnějších výkyvů (především zalézajících bubnů, či zpěvů) jsme sice ušetřeni nebyli ani pak, avšak vše už v rámci tolerance a připravený posluchač si tak mohl přijít na své. První část koncertu, jak vidno z playlistu dole, patřila nejnovější tvorbě kapely, především tedy již zmiňované novince "Dream Theater" (bez tří skladeb byla nakonec odehrána celá). A fanoušci dostali v míře vrchovaté všechno, pro co na divadelníky chodí. Petrucciho preludování, Rudessovo klávesové šílenství a udělátka (hnidopišsky musím přiznat, že když v sólíčku odehraném na iPad udělal přehmat, nesmírně to zahřálo u srdce, neboť jak víme, i mistr tesař se někdy "u-ajPedne"), upozaděnou basovou virtuozitu Myunga a stále ještě nově i bleskurychlé ruce Mika Manginiho. Ten sice neprokládá bubenickou exhibici opičkami, jak to činil jeho předchůdce Mike Portnoy, jinak však za ním rozhodně v ničem nezaostává, což nám dokázal nejen v instrumentálce "Enigma Machine". Na závěr jsem si nechal, v posledních letech čím dál častěji propíraný, hlas zpěváka Jamese LaBrieho, a pokud jste snad zaslechli něco o jeho více než dobré formě na aktuálním turné, nutno zvěsti jen potvrdit. Nějaké větší problémy se daly zaregistrovat až v druhé půli koncertu, a to se hrálo podle starých not a vokální linky měl tehdy soubor často skutečně "kuletrhající".  Už v první části připomněl LaBrie výročí dvou skvostů v diskografii souboru (20 let "Awake" a 15 let "Metropolis Pt.2"), no a právě jejich režie opanovala (téměř) celou druhou část koncertu, včetně řácky dlouhého přídavku. A nebyly to žádné ořezátkové záležitosti, však posuďte sami – "The Mirror", „Lie", "Lifting Shadows Off A Dream" nebo "Scarred". Když pak došlo i na "Space-Dye Vest", tedy jednu z nejsilnějších a nejatmosféričtějších věcí souboru vůbec, nebylo co řešit. V závěru regulérního setu ještě trocha současnosti s monumentem "Illumination Theory", ovšem tu předlouhou prostřední pasáž, nudnou už na nahrávce, nezachránilo ani promítání příšerek se světýlky. Na přídavky zase povstali Nicholas, Victoria & spol. a přenesli nás někam do zlínské Novesty, kde před těmi 14 lety byl jejich příběh kapelou odvyprávěn poprvé. A zase to bylo skvělé a parádní.  Playlist: První část (Dream Theater): False Awakening Suite (Intro) The Enemy Inside The Shattered Fortress (Black Clouds & Silver Linings) On The Backs Of Angels (A Dramatic Turn Of Events) The Looking Glass Trial Of Tears (Falling Into Infinity) Enigma Machine Along For The Ride Breaking All Illusions (A Dramatic Turn Of Events) Druhá část (Awake): The Mirror Lie Lifting Shadows Off A Dream Scarred Space-Dye Vest Illumination Theory (Dream Theater) Přídavky (Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory): Overture 1928 Strange Deja Vu The Dance Of Eternity Finally Free Illumination Theory (Outro) |
21. Dream Theater jsou rockoví kouzelníci|
Autoři: Jaroslav Špulák, Právo, 30. 1. 2014 Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/326080-recenze-dream-theater-jsou-rockovi-kouzelnici.html Americká skupina Dream Theater se těší v České republice velké oblibě. Od konce osmdesátých let, kdy začala vydávat svá po všech stránkách propracovaná alba, si získala na svou stranu řadu zdejších příznivců. Podstatná část z nich tvořila ve středu večer v pražské Tipsport Areně pětitisícový dav, který si přišel poslechnout, jestli v kapele všechno funguje jako za starých časů. V roce 2010 totiž opustil formaci fenomenální bubeník Mike Portnoy. Na jeho místo přišel Mike Mangini a loňské album nazvané Dream Theater je druhé, které se skupinou natočil. V její obsáhlé diskografii je již dvanácté, nicméně nijak nevybočuje z jasně nastoupené cesty. Nová etapa s novým členem to ale rozhodně je.  Koncert ukázal, že jsou naživo naprosto strhující. Už úvodní intro se skoro až artovým filmovým doprovodem nastínilo, o co v následujících třech hudebních hodinách půjde. S prvními akordy koncertu se pak v celé své kráse vynořila výše popsaná filozofie kapely, která se s léty zdokonaluje především zvukově, vždy podle toho, jak se modernizují nástrojové i nahrávací technologie.  Manginiho hravé bubenické sólo v první polovině koncertu potvrdilo, že je za Portnoye náhradou postačující a klávesista Jordan Rudess hrál ve skladbách důležitější roli než vizuálně na pódiu, kde stál za kytaristy a zpěvákem v první linii. Vedle několika skladeb z posledního alba zazněly i starší kompozice. Večer byl rozdělen na dvě části, které byly přerušeny patnáctiminutovou přestávkou. Instrumentální a pěvecké výkony pak doprovázely pozoruhodné projekce, do nichž se občas na videostěně přímo na pódiu zjevily detailní záběry na hrající členy kapely. Jinými slovy bylo dokonalé i to, co nebylo v rukou, prstech a hlasivkách hudebníků. Byť je muzika Dream Theater profesně náročná, pro pětici na pódiu byl pražský koncert především další čas strávený podle nejlepších představ o životě. Hodnocení: 85% |
20. Dream Theater - 29.01.2014, Praha, Tipsport Arena|
Autoři: iDNES.cz, ČTK Zdroj: http://kultura.idnes.cz/dream-theater-zahrali-v-praze-djb-/hudba.aspx?c=A140130_094651_hudba_ob Americká skupina Dream Theater nabídla ve středu ve sportovní hale na holešovickém Výstavišti v Praze koncert jako z učebnice stylu nazývaného progresivní metal.  
Koncert plný ostrých metalových riffů i romantických ploch Dream Theater zahájili skladbou The Enemy Inside z loňského eponymního alba. Píseň
nominovanou na cenu Grammy, jejíž text se zabývá osudem vojenských veteránů, doprovodilo video na velké projekční ploše za zády muzikantů. Na
něm se v průběhu koncertu střídaly záběry k textům písní, efektní grafika nebo detailní prostřihy na pětici ostřílených hudebníků pocházejících
z akademického prostředí.V kompozici The Shattered Fortress z pět let starého alba Black Clouds & Silver Linings si tak například mohli fanoušci vychutnat umění klávesisty Jordana Rudesse. Bubeník Mangini, který v roce 2010 v kapele nahradil Mikea Portnoye, zase ovládl jeviště i obrazovku při instrumentálce Enigma Machine. Druhou část koncertu Dream Theater otevřeli skladbou The Mirror z ceněné nahrávky Awake z roku 1994. V závěru vystoupení pak mnohaminutovou kompozicí Illumination Theory opět nadšeným posluchačům připomněli loňské album. Za počátek své existence považují Dream Theater podzim roku 1985, kdy ještě pod názvem Majesty začali zkoušet v prostorách proslulé bostonské hudební školy Berklee College of Music. Jejich popularita vzrostla s příchodem operně školeného kanadského zpěváka Kevina Jamese LaBrie a později s příchodem klávesisty Jordana Rudesse. Za klíčové album je považováno Images and Words z roku 1992. Dream Theater prodali ve Spojených státech přes dva miliony alb a více než šest milionů po celém světě. V České republice poprvé vystoupili v roce 2000 ve Zlíně a v Praze. Skupina je známá díky vysoké technické zdatnosti všech hráčů, kteří získali mnoho ocenění od různých hudebních časopisů. |
19. Benátská noc - Malá Skála - 29. července 2011
Autor: Hooya, 3.8.2011, Zdroj: http://pda.metalopolis.net/articles.asp?id=5929
Že navštívím Benátskou noc jsem se definitivně rozhodl až 2 týdny před jejím konáním. Jediné velké lákadlo pro mě představovali američtí nástrojoví maniaci DREAM THEATER,
které jsem zhlédl již na minulé zastávce v Praze před 2 lety, kde s nimi kouzlili kolegové CYNIC a tehdy jsem si domů odnášel velmi dobré a příjemné pocity a úsměv na rtech.
Letos jsem si po přemluvení pár přátel usmyslil, že se za Snovým Divadlem vypravím podruhé. A dobře že jsem tak učinil! Ale nepředbíhejme.Čtyřdenní festival Benátská noc se tradičně konal na Malé Skále, v krásném prostředí Českého ráje. Skalnatá panoramata, hrad Vranov či Frýdštejn nebo např. Suché skály by určitě stály za bližší prozkoumání. Bohužel rosničky a žabáci v řece Jizeře slibovali déšť, mé kroky tedy vedly rovnou do areálu. Ten mě vítal četnými stánky s velkým výběrem jídel a piv, triček, náramků a jiných suvenýrů, tak jak to na festivalech bývá zvykem. Na stage Oresi právě končí vystoupení slovenské popové hvězdičky KATARINY KNECHTOVÉ, pějící vlezlou a z rádií notoricky známou „Za tebou“, vedle zvučí OLYMPIC a ve stanu se připravuje česká stálice DOGA. Izzi a jeho kumpáni předvedli naprosto suverénní téměř hodinovou uvolněnou jízdu a museli pobavit každého přihlížejícího. Na rozjezd a zasvěcení do festivalové nálady ideální. V tu dobu areál začal skrápět ukázkový zahradnický déšť. Dav dobře bavících se lidí to nijak nerozhodilo, pláštěnka všechny kapky pochytá a na Banea stage se rozehříval DAVID KOLLER & BAND. Ten se rozhodl, že krom jeho nové tvorby do vínku zamíchá i pecky z časů LUCIE. „Chci zas v tobě spát“ nebo“ Šrouby do hlavy“ jsou věci, které lidi berou, a David to moc dobře ví. Na pódiu měl svého starého známého baskytaristu Marka Mináríka, který čtyři struny trápil v časech „Černých kočky mokrých žáb“. Ne nadarmo z této placky zazněly: „Vona říká jó“, „Sen“ a „Amerika“. David v rukou střídal stojan mikronu, elektrickou kytaru, španělu i bubenické paličky a působil pohodovým dojmem, byť mezi písněmi prakticky nekomunikoval. Po přídavku v podobě „Černých andělů“ jeho set definitivně skončil. Byla to velmi pěkná a nostalgická hodinka, zvukově pěkně ošetřená. Pod pódium se nahrnulo osazenstvo z většiny tvořené muzikanty a všichni věděli, co má přijít. Celé to hodinové čekání na hlavní hvězdy zpříjemňovaly vášnivé debaty fanoušků. Řešily se LaBrieho výkony na pódiu, Johnyho nehratelná sóla, cena Rudessových kláves, Myungova „výřečnost“, odchod duše ansámblu Mika Portnoye a samozřejmě jeho náhradník Mike Mangini. Nebudu chodit kolem horké kaše. Ač jsem měl Mika velmi rád a nějakou dobu jsem se nemohl smířit s jeho odchodem, druhý Mike je náhrada absolutně rovnocenná. Z instrumentálního hlediska mu nebylo co vytknout. Vše zvládal levou zadní a byl to opravdu požitek ho sledovat. Působil velice mile a dalo se z něj vycítit, jak ho celá show baví. Podobně jako to vyzařovalo z jeho předchůdce před 2 lety v Praze. Jsem ve velkém očekávání, jak nahradí i jeho charisma a důležité postavení při tvůrčím procesu. Vše vypuklo v přesně v 21:30, jak sliboval časový harmonogram, mistrovským kouskem z desky „Images And Worlds“ – „Under The Glass Moon“ s legendárním Petrucciho sólem. Zvuk se prakticky okamžitě dostal do ideální polohy, snad jen LaBrieho zpěv byl zpočátku maličko utopený. Obavy z jeho častých intonačních problémů nebyly na místě a to i přesto, že tento chlápek s bradkou a Max Paynovským pláštěm párkrát nešel do úplných výšek. Jelikož ale bylo vsazeno na zpěvné písně s hitovými ambicemi („These Walls“, „Forsaken“, Endless Sacrifice“), z ruky zobající publikum mu v refrénech bez přemlouvání vypomohlo. Po jeho levici veškeré vokální party odvedl evidentně dobře naladěný John Petrucci. Hlavně však bez jediného přehmatu sjížděl hmatník své kytary tak dobře, jak se u něj předpokládá. Na druhé straně vládla Myungova šestistrunka a vzadu úřadoval již zmíněný Mike Mangini, kterého po LaBrieho představení uvítala Malá skála bouřlivým potleskem. Šedovousý holohlavý stařík s bestiálně rychlými prsty Jordan Rudess samozřejmě v ničem nezaostával. Jednou dokonce vytasil svého klávesového „žraloka“ a vydal se kontrovat Johnyho kytaře, tak jako to předvedl při přídavku v Praze. Celá sestava působila velmi lidsky a uvolněně. Velmi příjemný večer nenarušila ani první vypuštěná píseň „On The Backs Of Angel“ z připravované desky „A Dramatic Turn Of Events“. Vrcholem celého setu byl pak trojblok „Caught In A Web“, „Through My Words“ a „Fatal Tragedy“. Poté už jen následovala majestátní „The Count Of Tuscany“ a v přídavku poměrně překvapivě (setlisty jsem před koncertem nesledoval) „The Great Debate“. Právě tato kompozice představovala jediný moment, který mi zde neseděl. Není to má oblíbená píseň a na přídavek mi rozhodně vhodná nepřipadá. Fanoušci si ještě žádali „Pull Me Under“, ale to už probíhaly poslední děkovačky a mávání šátečků. Hodina a půl uběhla jako řeka Jizera, do které po celou dobu nepřestalo přibývat dešťové vody. I přes to jedno hlušší místo jsem odcházel velmi spokojený a opět s úsměvem na rtech. Na příští zastávce budu zase mezi těmi muzikanty vepředu debatovat a těšit se, jak mě svým umem kluci okouzlí. Italové LACUNA COIL opravdu nepatří mezi kapely, které mě někdy jakkoliv zaujmuly a proto jsem neměl žádnou motivaci jejich set sledovat. Před stage jsem se vrátil někdy v půlce show německých IN EXTREMO. Ze své vlastní zkušenosti vím, že se koncerty této sebranky musí především vidět. Zajímavou podívanou totiž zajišťují hlavně dělobuchy a plameny. Rtuť teploměru jejich zásluhou šla nahoru, hudba tradičně nezaujala. Tečkou za návštěvou Benátské noci bylo vystoupení českých matadorů ARAKAIN. Novou tvorbu s Honzou za mikrofonem nemám moc nastudovanou, jednotlivé písně mi po čase začaly splývat. Honza se každopádně projevil jako schopný frontman a pěvecky byl velmi přesvědčivý. O instrumentálních výkonech se netřeba rozepisovat, vše bylo zvládnuto úrovní profesionálů. Snad jen trošku vadila statičnost kytarového mága – „culíkového vlasáče“ Mirka Macha, který se prakticky nepohnul z místa. Úmyslně jsem sledoval obrazovku a Mirka kamera opět nezabírala. Při jeho sólech byl snímán riffující Urban nebo Zdeněk Kub. Kapela zahrála tradičně kvalitní hodinový set, ve kterém potěšily především staré kousky z Brichtovy éry – namátkou „Amadeus“ nebo závěrečná hitovka z největších „Apage Satanas“. Zbývá zmínit zvuk, který byl skutečně výborný od první do poslední písně. Vyplatilo se do Českého ráje přijet, byť jen na 1 den. Hlavní lákadlo DREAM THEATER na své páté zastávce v České republice rozhodně nezklamalo a opět do posluchačských myslí přineslo mnoho zážitků. Muzikantům pak určitě spoustu inspirace při jejich hodinách zkoušení. Tak zase příště, kdekoliv a kdykoliv. |
18. Dream Theater – Whiplash... Recenze... Live|
Zdroj: http://www.whiplashmag.net/index.php?id=2&subid=4&p=&rec=218 Autor: Josef Brožík, 30.6.2009 Praha, Tesla aréna 
Přestože jsem se kdysi zařekl, že nebudu chodit na koncerty dražší než 300,- a že nebudu chodit na koncerty do velkých hal, v případě těchto dvou velikánů mi netrvalo dlouho a rozhodl jsem se
k přepočtu 400,- na kapelu s tím, že se stovka navíc dá (zrovna) vydržet, a s tím, že taková událost by šla velice těžko realizovat po malých klubech… I šel jsem tam. Náhlé a prudké bouře tak
typické pro nynější léto mě, žel, znemožnily vidět celý koncert od začátku, i když při příchodu do haly už nastal krásný jasný letní večer po dešti, na nebi se stále vyskytovaly příznačné „Black
Clouds and Silver Linings.“ Z floridské Miami pocházející CYNIC jsem tedy k mé škodě nestihl od začátku, ale naštěstí jsem stihl alespoň dvě třetiny tohoto vynikajícího představení. Údajně měli
velmi zdařilé intro. Lze prohlásit, že během vystoupení zahráli téměř celý materiál z jejich jediných, avšak za to dle mého názoru geniálních alb „Focus“ (1993) a o patnáct let novější „Traced
in the Air“. Hudebníci (stejně tak i prosté, červené osvětlení) vyzněli velmi skromně (a dlužno dodat v hudebním projevu upřímně a autenticky), moc toho mezi skladbami nenamluvili, jen občas
poděkovali publiku a prohodili několik málo vět (např. Paul Masvidal řekl aplaudujícímu obecenstvu: „Jestli se vám tato hudba líbí, tam a tam si můžete koupit nějaké nahrávky, a tak.“).
O to neskromější byla a je však jejich produkce. Fascinující, majestátní a mystické, (ambient –jazz- death metal, nebo jak hudbu, kterou Cynic dělají, chcete nazvat) kompozice burácely v takových
rozměrech, že se to nedá dost dobře vyjádřit slovy, lze pouze odkázat na poslech. Vše se odehrávalo jakoby v komorní atmosféře před sportovní halou. Po přídavku pro několik tisíc příznivců se kapela
loučí a já jsem bezmezně nadšen. Po delší, obecenstvo napínající přestávce následovalo orchestrální intro s úryvky slavných hitů, načež začalo velké představení slavných mistrů progresivního metalu
DREAM THEATER. Kapela předvedla průřez svou rozsáhlou tvorbou, přičemž nejvíce skladeb pocházelo z posledních nahrávek „Systematic Chaos“ (2007) a nové „Black Clouds and Silver Linings“. Musím
přiznat, že neznám tvorbu DT nějak podrobně, můžu napsat, že z těchto zazněly např. „Constant Motion“, „Rite of Passage“, z druhého zmiňovaného skladba „Repentance“, ze starších pak např.
„Erotomania“ a „Voices“ z alba „Abake“ (1994), „Panic Attack“ z „Octavarium“ (2005), ke konci pak improvizací přetvářená velmi oblíbená „Learning to Live“ z „Images and Words“ (1992), a další,
mnohdy dlouhé, ovšem v žádném případě nudící, překrásné kompozice. Zpěvák James LaBrie kromě pozdravů a poděkování neříkal skoro nic, vše bylo maximálně soustředěno na hudbu, nicméně projev
hudebníků byl velmi sympatický, uvolněný. Mike Portnoy si během jedné skladby házel paličkou s někým v zákulisí. Na DT je podle mého názoru právě to vzácné, že přes jejich proslulé hudební
schopnosti nevyzní jejich tvorba jako vytahování se hráčským umem. Jejich skladby mi znějí jaksi přirozeně, dynamicky, stále někam pokračují, tak jako často značně napínavé drama lidského života,
které tato americká pětice dovede ve své hudbě tak zdařile ztvárňovat. K tomu mi tyto symfonické party znějí, jako by vyznávaly, že ten život stojí za to, poukazují na jeho vzácnost a dodávají mu
sílu. Byla to opravdu velká událost pro mne i pro několik dalších tisíc návštěvníků. Zároveň je velkým důvodem k radosti skutečnost, že tato náročná hudba má stále hodně příznivců, a že se společně
s nimi dále vyvíjí a žije. Vivat.Případné další informace o kapelách na http://www.cyniconline.com a http://www.dreamtheater.net. www.whiplashmag.net |
17. Dream Theater – Potrava pro napjaté uši
Autor: Jan, 7. července 2009, Zdroj: https://www.tesla-arena.cz/
Formule 1 současného progresivního metalu, jejichž vystoupení naštěstí nemohlo být zrušeno kvůli
intenzivnímu dešti, který se 30. června 2009 rozpoutal nad Prahou.Díky tomu ani nebyla nálada na postávání venku a pozorování frmolu, čímž se i koncertní prostory plnily svižněji. Letmý první pohled na jeviště ukázal skromně zařízenou scénu o dvou „Cynických“ vlajkách a jedné slušně pestré bicí soustavě. A právě ta patřila Seanu Renertovi, bubeníkovi první kapely toho dne – Cynic . Na tu jsem se opravdu těšil, jelikož jejich poslední album dávalo tušit, že koncertní vystoupení by mohlo stát za to. A to se za zvuků úvodu z alba „Traced in Air“ rozjelo vcelku na čas. První písní pak byla „The Space For This“ ze stejné nahrávky, díky které mohli návštěvníci neznalí této kapely pochopit, proč právě ona hraje před Dream Theater. Spadá totiž pod stejné hudební zařazení progresivního metalu. V podání Cynic je navíc patrnější inklinace k tvrdší „metalové“ složce. A to nejen kvůli chraplavému vokálu Tymona Kruideniera, který hrál zároveň na kytaru, ale právě také díky samotné drsnější kytarové hře. Onen „chraplák/chropot “ hezky rozčesával preciznost bicích a jemnost čistých vokálů Paula Masvidala. Ten také zároveň v rukou třímal kytaru. Basová linka byla pro mne však dost nečitelná, což bylo zejména díky místu, ze kterého jsem koncert pozoroval. Totiž – sedět na straně, navíc ve výšce nad úrovní pódia není příliš dobrý nápad. Tento kámen úrazu mi už „v botě“ zůstal po celou noc … Ale zpět ke koncertu. Celková produkce americké čtveřice vyznívala jednoznačně positivně, i když co do vizuální stránky byla ochuzena o výraznější spolupráci se světly, což byla celkem škoda. Jako by tato kapela byla nesmyslně vměstnávána do pojmu „předkapela“, kterýžto název jí, díky jejím hudebním schopnostem, prostě nenáleží. Zhruba po čtyřiceti minutách svého hravého hraní, které kombinovalo atmosféričnost s úderností, jenž se místy dotýkala až death metalových postupů, však museli svou produkci zakončit. Nechybělo málo a diváci by si vytleskali i přídavek. Důvod, proč se tak nestalo, byl jednoznačný – Dream Theater. Nevyprodaná, ale i tak slušně zaplněná Tesla Arena začala nejdříve vibrovat pod původně smyčcovým úvodem, které záhy skončilo, aby mohla začít první píseň. A to konkrétně „In The Presence Of Enemies“. Světla se rozblikala a rozpohybovala naplno. Stejně tak zakládající člen kapely a bubeník v jedné osobě Mike Portnoy, který hned od začátku energicky vstával ze židličky a protáčel paličky, jako by snad chtěl vizuálně naznačit, že má instrumentálně ještě na víc. Diváci neskrývali své nadšení a lehce se již v úvodu koncertu rytmicky roztleskali. Následuje druhá píseň s výborným svižným nábojem – „Beyond This Life“. Pokud snad někdo dosud nezaznamenal precizní kytarovou hru Johna Petrucciho, zde jí opravdu nemohl přeslechnout. Ta se vynořovala v podobě sól a zase zanořovala zpět, do vyrovnané hry všech nástrojů, také za zvuků baskytarové linky, kterou měl na starost John Myung. A samozřejmě také kláves v podání Jordana Rudesse. Hudba, kterou takto všichni pánové dávali dohromady, byla jednoznačně instrumentálně na výši. Co se pak týče nápadů a kompozic, tak dokazovali, že jim nejsou cizí jak klasické rockové (hard-rockové) postupy, tak i lyričnost (náladovost) a jemnost. Dokonce se v určitých pasážích dotkli takových hudebních postupů, které jsou typické pro black metal. Tím myslím píseň „A Nightmare To Remember“, ve které si dokonce zazpíval i bubeník Portnoy, obklopen svým velmi rozlehlým „svatostánkem“. Totiž – součet ploch všech bubnů a činelů by odpovídal rozloze fotbalového hřiště, a délka součtu obvodů všech částí zmiňované bicí soupravy by obepnula zeměkouli … Nadsázka, ale opravdu nevím k čemu to přirovnat, ale byla to jedna z největších bicích souprav, jaké jsem kdy viděl. Ovšem – zpět ke zpěvu. Ten měl na starosti od začátku až do konce koncertu James LaBrie. Musím přiznat, že jsem mu nikdy nepřišel na chuť. Vidím to však spíše jako osobní problém, jelikož bylo slyšet, že po technické stránce byl zpěv zvládnut výborně. A asi nejlépe mi zněl v klidné písni „Hollow Years“, kde se poněkud z hlasu vytratila heavy-progresivita a byla více slyšet osobitost. Pomalých písní a vyslovených jinak bylo pomálu. Ve skladbách se přelévaly klidné pasáže s ostřejšími a LaBrie co chvíli zmizel v útrobách pódia i se svým stojanem na mikrofon, který si sám vlastně ani moc nepostál, jelikož byl použit spíše jako rekvizita, která v jistých chvílích působila až nebezpečně. Fanoušci potleskem a souhlasným pískotem intenzivně dokazovali své nadšení. Ale i tak se nikde nevytvořil skákající „kotel“, ačkoliv k tomu hudba místy vybízela. Ale co, zase si nikdo nemohl stěžovat, že ho při poslechu někdo ruší. A tento poslech trval něco kolem dvou hodin, které rychle utekly. Vskutku bylo na co se dívat a co poslouchat. Ke koukání snad chyběla jen obrazovka s přenosem detailů rukou všech hudebníků, aby si i diváci v zadních řadách mohli vychutnat pohled na hbité prsty a ruce, které ovládaly své nástroje. Poslechu repertoáru sestaveného převážně z novější tvorby nechybělo nic zásadního, vše bylo výtečně zahráno. Možná ale, že až moc „sterilně“. To není žádné mínus, jen spíše takový pocit, který se snaží najít důvod, proč mi „něco“ trochu chybělo… Bylo to snad tolik diskutovanou otázkou, zda se v hráčské preciznosti trochu nevytrácí hudební nápady jako takové? Možná. A možná to bylo něčím jiným. Každopádně to byl rozhodně výborně odehraný koncert a to i s kapelou, která hrála před zde popisovanými Dream Theater. https://www.tesla-arena.cz |
16. Dream Theater: Metalové divadlo pro náročné
Autor: Jan Němec, 2. července 2009, Zdroj: https://www.i-legalne.cz/
Po několikaleté pauze a s novým albem na účtu se do Prahy opět dostavila americká legenda Dream Theater. Kapela, která se s hrdostí označuje za instrumentální vrchol metalu, obsadila holešovickou Tesla Arenu a přestože
hlavně palubovka v hale rezervovaná pro "plebs" (kde jsem stál i já) zdaleka nebyla našlápnutá na maximum, návštěva namixovaná ze všech generací a pohlaví byla rozhodně velmi slušná. Předkapela Cynic spustila intro těsně
před osmou a v následujících zhruba čtyřiceti minutách se snažila napumpovat do diváků tolik svého progresivního rock-metalu, kolik se jen dalo stihnout.Ústřední postavou byl pochopitelně Paul Masvidal, který potěšil příjemně čistým zpěvem. Přestože Cynic disponují na předkapelu velmi zvučným jménem, bylo jejich vystoupení poznamenáno příliš tichým zvukem, a i světelná show si prozatím vybírala oddychový čas. Když si k tomu připočtete, že se Cynic museli vměstnat do přední části pódia před plachtu, ukrývající nádobíčko hlavních hvězd (bubeník kvůli tomu seděl úplně vlevo), vycházejí z toho nepříliš důstojné podmínky. Přesto kapela dle ohlasu měla v hale stovky nadšených fanoušků. Profesionální kapela potřebuje profesionální přípravu, a proto nikdo ani neremcal nad více než půlhodinovou pauzou, která po vystoupení Cynic následovala. Skončila deset minut po deváté a utnuly ji zneklidňující smyčce, jimiž drásal nervy divákům Hitchock ve filmu Psycho. Během intra se na pódium dostavili i Dream Theater v čele s Johnem Petruccim a odstartovali svou show skladbami "In The Presence Of Enemies" a "Beyond This Life". Zvukové podmínky i světelná show se oproti předkapele zlepšily minimálně o padesát procent a instrumentální orgie tak mohly propuknout naplno. Rozhodně se nepočítám mezi skalní fanoušky Dream Theater a bez mučení se přiznám, že jestli mi na této kapele něco opravdu nesedí, je to vokál Jamese LaBrieho. Také naživo byl z mého pohledu jediným rušivým elementem a pokaždé, když se po dechberoucí instrumentální pasáži LaBrie vynořil zpoza reproduktorů na pódiu, mávaje stojanem mikrofonu, jsem si zklamaně povzdechl. Přesto musím objektivně smeknout před jeho úterním výkonem; až na několik málo momentů, kdy posluchače popotáhl falešným tónem za uši, zpíval nečekaně čistě. Rozebírat instrumentální výkony zbylých členů kapely by bylo nošením teenagerů na koncert Slipknot. Milovník každého z nástrojů v publiku si přišel na své. Osobně jsem si nejvíc vychutnal exhibici kytaristy Johna Petrucciho, který předváděl kousky, jaké jsem naživo pravděpodobně ještě neviděl. Dech vyrážely ale i hromové bicí Mikea Portnoye (a samozřejmě jeho vylomeniny s paličkami), klávesové úprky Jordana Rudesse otáčejícího se na speciální plošině a ani bránice nezůstala chvění ušetřena - to díky basovým kreacím Johna Myunga. Burácivý potlesk si vysloužila každá odehraná skladba, pořádná gradace koncertu ale začala teprve po dobré hodině hraní, kdy přišla na řadu vynikající instrumentální skladba Erotomania a po ní kousek Voices, v němž dal LeBrie svým hlasivkám v nebetyčných výškách opravdu pořádně zabrat. Velmi slušného ohlasu se dočkala také novinková A Rite Of Passage střídající sladce melodické a od podlahy riffované pasáže. Vrcholu dosáhla rozněžnělost nicméně až při ploužáku The Spirit Carries On, který roztancoval a rozezpíval jak páry, tak jednotlivé postavy. Na můj vkus už se atmosféra začínala trochu moc "lepit", naštěstí ale hned vzápětí přišel vůbec nejtěžší a nejtemnější riff celého večera: As I Am. Jako by vás někdo po romantickém lechtáním pírkem pod nosem vzal přes obličej kladivem. Co lepšího si přát na závěr? Dream Theater pak povinně odešli na pár minut do zákulisí, aby se po chvíli ohromujícího skandování a potlesku vrátili zpátky na pódium a ukončili večírek téměř dvacetiminutovým troj-přídavkem. A s ním přišel lahodný bonbónek v podobě "přestřelky" Johna Petrucciho s Jordanem Rudessem, který si pro tuto příležitost přehodil klávesy přes rameno. Oba pánové si mezi sebou přehazovali prstolamné sólo jak horkou bramboru a předháněli se v tom, kdo vymyslí zapeklitější melodii. Deset minut po jedenácté se ale světla definitivně rozsvítila a i přes další frenetický potlesk přišel opravdový závěr. Asi není nutné dále zdůrazňovat, že Dream Theater v Praze sklidili úspěch. Soudě dle ohlasů cestou z haly si asi nejvíce užili právě muzikanti. Není totiž pravidlem, aby člověk v tramvaji po metalovém koncertě slyšel zasvěcené komentáře k tomu, jaké vybavení členové Dream Theater oproti poslednímu koncertu v Praze změnili či jaké zkreslení zrovna používá kytarista. Celkově vzato to nebyla nejlevnější dvouhodinová lekce z hudebního perfekcionismu, ale nevšiml jsem si, že by někdo investovaných peněz litoval. Spíš naopak. Dream Theater, Cynic, Tesla Arena, Praha, úterý 30. 6. 2009 https://www.i-legalne.cz/jnp/cz/magazin/reportaze/dream_theater_tesla_arena_praha_30_06_09_reportaz.html?cookieCheck=true |
15. Dream Theater: Metalové divadlo pro náročné
Autor: RICHARD WINTER, 30. července, Tesla Arena, Praha, Zdroj: http://www.play.cz/nazivo/
Po jednom z nejhorších koncertních zážitků tohoho roku, který mi svým odfláknutým pražským koncertem připravili Limp Bizkit, jsem na americké Dream Theater šel s mírnou nedůvěrou. Mé obavy v poměrně
nabouchané Tesla Areně naštěstí rozehnali už předskakující Cynic.Tahle taktéž americká partička, která v roce 1993 vydala jedno ze základních deathmetalových alb Focus, se nedávno vrátila na pódia i do nahrávacího studia a jejich album Traced in Air je zatraceně dobrým comebackem. A zakládající členové seskupení Paul Masvidal a Sean Reinert se spolu s kytaristou a vokalistou Tymonem Kruidenierem v Praze vytáhli. Jejich zhruba půlhodinový set byl plný pestré metalové muziky s lehkou příměsí jazzu, která svou progresivitou dobře naladila vstřícně reagující fanoušky na hlavní hvězdy večera. I kdyby Dream Theater za nic nestáli, ta chvilka s Cynic za cestu do holešovické haly stála, napadlo mě během jejich vystoupení. A to jsem ještě netušil, že mě čeká více než dvě hodiny dalšího solidního a hlasitého zážitku s Dream Theater. 
Kapela, kterou provází pověst jednoho z nejsehranějších souborů světa v žánru progresivního metalu, nedávno vydala album Black Clouds & Silver Linings označené bubeníkem Mikem Portnoyem za "třaskavou nálož".
Většina jejích věrných příznivců, kteří do Tesla Areny dorazili v pestrých tričkách s logy Dream Theater, však tvrdí, že pořádně třaskavá je celá jejich diskografie.Skupina ve složení James LaBrie (zpěv), John Myung (baskytara), John Petrucci (kytara), Mike Portnoy (bicí) a Jordan Rudess (klávesy) nenechala posluchače ani pořádně vstřebat zážitek z předkapely a spustila smyčcové intro. Za chvíli už v hale svítily stovky mobilů v rukách návštěvníků vítajících borce, kteří prodali ve Spojených státech přes dva miliony alb a více než šest milionů po celém světě. Ti přiměli přední řady ke křepčení už mohutným nástupem v podobě skladby In The Presence Of Enemies, Pt. 1 z dva roky starého předposledního alba Systematic Chaos. Zvuková koule, která se vytvořila nad pódiem, mě trochu vylekala, ale zvuk se velmi rychle srovnal, takže jsem nepřišel o jedinečný zážitek, který od prvních minut sliboval poslech hlasivek operně školeného kanadského zpěváka Kevina Jamese LaBrieho. Kdo přišel na pestrou paletu ostrých metalových riffů, romantických ploch a, nebojme se toho slova, také popu, nemohl být zklamán. Jako ostatně každý, kdo ten večer nebyl zvědavý na nekomplikované krátké a lehce čitelné písně. Něco takového totiž od Dream Theatre očekávat nelze, což potvrdila i ochutnávka z jejich dva měsíce staré novinky Black Clouds & Silver Linings. Skladba A Nightmare To Remember totiž přesně odpovídala tomu, co k hudbě Dream Theater prohlásil fenomenální klávesák Jordan Rudess: "Tahle kapela už vytvořila docela dost muziky a vytvořila si jasně rozeznatelný rukopis, v jehož rámci experimentuje." Jinak byli návštěvníci Tesla Areny svědky procházky různými alby a obdobími mnohaleté kariéry Dream Theater. Vychutnali jsme si Beyond This Life z deset let starého koncepčního alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, s úžasem sledovali technickou suverenitu muzikantů v Hollow Years z roku 1997 a alba Falling Into Infinity, dočkali se i "erotomani" (patnáct let stará Erotomania z Awake), část publika si zazpívala The Spirit Carries On a spokojeně jsme si podupávali při rockovém kousku As I Am pocházejícího z Train of Thought z roku 2003. Kapela naštěstí vůbec nezněla akademicky jako na některých svých nahrávkách. Když došlo na přídavky tvořené směsí skladeb ze stěžejního alba Images And Words, objevila se v předních řadách nad hlavami diváků vlajka s logem Dream Theater inspirovaným pečetí skotské královny Marie. Aby ne, tohle bylo nejen pro milovníky metalu opravdu královské představení. Věřím tomu, že přítomní aktivní muzikanti měli buď chuť rozdupat své nástroje, nebo jít okamžitě do zkušebny a cvičit, a cvičit, a cvičit... http://www.play.cz/nazivo/dream-theater-metalove-divadlo-pro-narocne |
14. Dream Theater dobyli Prahu|
Autor: Ilja Kučera ml., Právo, středa 1. července 2009, 17:49 - Praha, Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/ Na sedm tisíc nadšených fanoušků progresivního rock metalu přilákali v úterý do pražské Tesla Areny čelní představitelé tohoto stylu, američtí Dream Theater.  Výbušný a pořádně hlasitý koncert zahájili po dvacáté hodině jejich krajané Cynic, čtveřice z Miami na Floridě. Stylově vhodně volená předkapela, která kombinuje bezpočet vlivů od jazzu až po heavy metal, ovšem přece jen nedosahuje takové hráčské bravury a suverenity jako jejich hostitelé Dream Theater. Ti ovládli kvalitně ozvučenou halu krátce po jedenadvacáté hodině a jejich více než dvouhodinové vystoupení čítalo celkem čtrnáct rozsáhlých skladeb včetně závěrečného třípísňového medley. Set otevřeli titulem "In The Presence Of Enemies Pt.1" z předloňského alba "Systematic Chaos". Došlo ovšem i na naprosto čerstvou albovou novinku "Black Clouds & Silver Linings", vydanou pouhý týden před pražským koncertem. Ta byla zastoupena šestnáctiminutovým opusem A Nightmare To Remember, který dle mínění přítomných skalních fanoušků dostal právě na pódiu tu pravou sílu. Středobodem koncertu byla hudba, zpěvák James LaBrie na sebe nestrhával pozornost samoúčelnou komunikací s publikem. Diváci byli i tak dostatečně fascinováni kytarovou virtuozitou Johna Petrucciho, ekvilibristikami Jordana Rudesse za otočnými klávesami či obdivuhodnou prací Mikea Portnoye za zdvojenou bicí soupravou. Vybroušený muzikantský zážitek tak provázela i patřičně rocková show. http://www.novinky.cz/kultura/172685-dream-theater-dobyli-prahu.html |
13. DREAM THEATER 30.06.09, Praha, Tesla Arena
Autor: mmikk, 02.07.09 Zdroj: http://mmikk.baskytara.com/
Inu další sen se splnil. Dream Theater nepatří sice mezi moje úplně nejoblíbenější kapely, ale rozhodně jsem stál o to, shlédnouti jejich živé vystoupení. Co na tom,
že zlí jazykové tvrdí, že James LaBrie to neuzpívá, že hudba DT je bez emocí, že jsou to jen bohapusté onanie a tak dále. Jednou jsem se vybodl na předsudky a vyrazil
jsem na koncert netížen velkým očekáváním.
Nebo vlastně ne, očekávání jsem měl velká. A to od Cynic. Na třetí setkání s touto naprosto výjimečnou a geniální partičkou jsem se opravdu těšil. Hlavně taky proto,
že jsem již jejich desky skutečně naposlouchal a věřil jsem, že nyní si budu moci tu dokonalost konečně vychutnat plnými doušky. S úderem dvacáté hodiny se rozeznělo
nádherné intro. Byla to nějaká mantra, která navodila meditativní atmosféru a poukázala na duchovní rozměr, který je v hudbě CYNIC obsažen. Je však třeba podotknout,
že hudba Cynic opravdu není určena pro masy a je třeba jít na koncert takové kapely opravdu připraven, aby byl zážitek maximální. Je také faktem, že takové hudbě spíše
sedí klubové prostředí a publikum složené opravdu jen z lidí, kteří vědí oč jde. Překvapivě však byli CYNIC přijati velmi vřele, což jsem ani nečekal. Zpočátku mě
vyděsil zvuk, neboť kopák byl tradičně přebuzen, až to vibrovalo celou halou. Vybavil se mi opravdu nepříjemný zážitek z Unholly alliance tour (Slayer, Trivium,
Mastodon...), kde tento příšerný neduh provázel celý večer. Tady se zvuk naštěstí během první skladby dostal na velmi solidní úroveň, dokonce i Tymonův doprovodný
growling začal být slyšitelný, takže nadpozemskému zážitku nic nebránilo. Po úvodní mantře tedy došlo na "The Space for This" a postupně vlastně byla přehrána celá
aktuální deska "Traced In Air". Rozepisovat každou skladbu zvlášť nemá cenu, protože pokud člověk ví oč jde, nechá se tou genialitou a zvláštním duchovním rozměrem
zaplavit. Zbylí budou jen tupě stát, čumět a nechápat. Já při zavřených očích prožíval ten první popsaný stav. Čertík Masvidal působil opět velice civilně a příjemně
a mile překvapilo poměrně střídmé využití vokoderu. Božských 40 minut uplynulo velmi rychle. Málokdy se poštěstí setkat se s tak kvalitním special guestem (termín
předkapela v případě Cynic rozhodně není na místě).Inu vychutnávajíc si záplavu z této naplňující hudební smršti jsem začal vpravdě i netrpělivě očekávati relativní "hlavní" hvězdy večera. Zhruba po půl hodině příprav mělo vše vypuknout. Hala byla slušně zaplněná. Vyprodáno nebylo, ale lidí se sešlo vskutku dosti. Nadrženost publika byla řádná, s takovou jsem se dlouho nesetkal. Několikeré skandované vytleskávání před začátkem a následný řev, který vypukl při spuštění intra, byl doslova ohlušující. Setlist jsem víceméně znal, přesto DT překvapili zařazením "A Nightmare to Remember" z aktuálního alba. Jednalo se vůbec o světovou premiéru této skladby naživo. Deska jako taková je poměrně nudná a obyčejná v rámci diskografie kapely, ale právě díky své nevýjimečnosti a jaksi již několikrát obehrané a opakované struktuře skladeb fungují tyto věci živě spolehlivě a zapadají do setlistu. Nápady již zřejmě docházejí, ale živě kapela jede opravdu skvěle. Jakmile skončí jedna skladba, hned navazuje další. Žádné zdržování, žádné nudné a hloupé kecy. Vrchol koncertu pro mě přišel asi v půlce, když na řadu přišla první balada, tedy "Hollow years". Krásná skladba, kterou zpívala téměř celá hala. Poté následovala metallicovská vypalovačka "Constant Motion" a záhy vynikající instrumentálka "Erotomania". Při další pecce "Voices" mě velmi potěšil James LaBrie, protože ji odzpíval bravurně. Vůbec jeho výkon byl ten večer velmi dobrý. Však také 3/4 času na podiu nebyl :) Ale ne, myslím to vážně, tenhle večer mu to zpívalo opravdu dobře a dal zapomenout na to, že bývá označován za nejslabší článek kapely. Dream Theater se také často vytýká, že jejich hudba je bez emocí. Technicky bravurní, instrumentálně bezchybná, ale bez emocí. Nemyslím si, že tomu je tak zcela, nicméně na každém šprochu pravdy trochu. Místy je toho sólování opravdu moc a byť se na to kouká opravdu nádherně a poslouchá se to ještě lépe, myslím si, že by prospělo více písniček, na úkor těchto onanií. Vždyť DT mají skvělý cit pro melodie, umí, nebo spíše dříve dokázali, tvořit výborné a dokonce i chytlavé skladby. Méně je někdy více. Nicméně "The Spirit Carries On" opět odzpívala celá hala a nelze říci, že by tato skladba postrádala emoce a atmosféru. Na závěr pecka "As I Am" a čekání na přídavek. Opět se v publika strhla nevídaná bouře. Bylo vidět, že DT mají své fanoušky v hrsti a ti je bezmezně obdivují. Však ono také tomu koncertu nebylo příliš co vytknout. Zvuk se udržel po celou dobu na solidní úrovni, kapela šlape samozřejmě perfektně. Jen ta absence emocí a jakýsi nedostatek entuziasmu, či jak to mám vhodně vyjádřit. Nicméně to jsou věci o kterých se ví a tak nějak se s nimi počítá. Takže na přídavek jsme nemuseli dlouho čekat. Kapela se vrací na podium a přidává tradiční medley tvořené z "Metropolis Pt. 1/ Learning to Live / A Change of Seasons". To je již tedy definitivní konec výborného koncertu, který trval něco přes dvě hodiny. Krásný čas. Takže co dodat závěrem? Prostě další vynikající koncert... http://mmikk.baskytara.com/220/dream-theater-cynic-tesla-arena-30-6-2009 |
12. DREAM THEATER 30.06.09, Praha, Tesla Arena|
Autor: Darkmoor, 01.07.09 Zdroj: http://www.metalopolis.net/
A pršelo, jen se lilo. Alespoň tedy zpočátku. Byl to ten slavný den, kdy ráno mládežníci vyrazili do škol pro vysvědčení a byli-li dostatečně pilní,
mohli se večer za odměnu zúčastnit instrumentálních orgií ve staré dobré Sportovní hale, tedy dnes už vlastně Tesla Aréně (a jsem opravdu zvědav,
jak se ten prostor bude jmenovat třeba příští rok). Krom školou povinných se sešla pestrá směska návštěvníků obojího pohlaví a všech věkových skupin,
převahu samozřejmě drželi muzikanti, každopádně, ať už s lístkem do VIP, k sezení, či stání, většina dorazila pěkně promoklá. Zamýšleli jste se někdy, proč zrovna DREAM THEATER? Proč tahle kapela (a ne jiná) plní sály i v naší republice, kde jinak podobné muzice pšenka zrovna nekvete? Král teorií, kolega Loužecký, by jistě přispěchal s převratnými myšlenkami, že kapela hraje super ploužáky, má vypalovačky k sežrání (co opsala od METALLICY) a taky zpěváka, co umí vyjet do kulotržných výšek, ovšem já nevím. Snad jakási míra zbožštění neuvěřitelných instrumentálních dovedností spojená se schopností podat melodické linky srozumitelně pro všechny, určitě je v tom i trocha štěstí, že zrovna Divadelníci zařezávají do uší i lidem poslouchajícím běžně něco úplně jiného. Ať tak či onak, velká Sportovka byla jejich. Pravda, ne úplně hlava na hlavě, ale vizuálně plno bylo, to se musí nechat. 
Začátek však patřil CYNIC. Málokdy se stane, že je předkapela tak příznivé přijata, na druhou stranu, málokdy je předkapela takhle dobrá. Masvidal,
Reinert a kolektiv se z pochopitelných důvodů zaměřili především na novou tvorbu, čili jsme si prosvištěli většinu z comebackové nahrávky „Traced In Air“
(„Nunc Fluens“, „The Space For This“, „Evolutionary Sleeper“...), ale dostalo se samozřejmě i na přelomový „Focus“ („Veil Of Maya“...). Celá čtyřka se
musela vyskládat vedle sebe před závěs zastiňující scénu, světýlka sotva párkrát blikla, ovšem zvuk byl překvapivě slušný. Nepřipravené posluchače
mohly možná zarazit hodně výškové kytary, ale ty prostě ke kapele neodmyslitelně patří a srovnám-li vystoupení s předloňskou půlhodinkou na Brutal
Assaultu, vychází mi aktuální čtyřiceti minutovka jako jasný vítěz. Navíc konečně, bez tuny vokoderu kolem, bylo poznat, že Masvidal i živě jako
zpěvák ujde a krom pár nejvyšších tónů dá přesvědčivě všechno, co známe z desek. S nezbytnou pomocí chropotu Tymona Kruideniera, jasně.Čas nelze zastavit a je to vidět i na DREAM THEATER. Vlasy řídnou, vrásek přibývá, nic to však naštěstí nemění na instrumentální preciznosti a dokonalosti. Ať už budeme mluvit o eskapádách Mikea Portnoye (ano, zase při bubnování víc stál, než seděl a plival kolem sebe jak Tašunko Sapa po bledých tvářích), kytarovém čarování Johna Petrucciho, klávesovém řádění Jordana Rudesse (s holou hlavou a bílým plnovousem mu chybí jenom čepička do stroprocentní podoby s východoněmeckým Večerníčkem) či basových prstolamech Johna Myunga. I často kritizovaný James LaBrie měl dobrý den a své na tom jistě odvedl i fakt, že v novější tvorbě už se nepouští do těch nejvyšších pater, kde dříve tak často ztrácel dech a propadal v intonaci. Po nezbytném intru (Střihoruký Edward?) začínáme skladbou „In The Presence Of Enemies“, což je otvírák předchozí řadovky „Systematic Chaos“. Zvuk se během ní pěkně ustálí, zůstane po celé dvě hodiny programu poměrně čitelný, snad jen při dvojkopákových smrštích zahuštěných propletencem sólových šlehanců se drobet zakulatí, ale nešť. Nevím, zda-li je skutečně stoprocentní pravda, že DT v žádném městě nezahrají tutéž skladbu dvakrát, klidně bych tomu ale věřil. Přes prognózy, že z novinky zazní pouze klipovka „A Rite Of Passage“ došlo i na druhého zástupce v podobě „Noční můry hodné zapamatování“ a jestli mě nebavila z desky, živě jsem ji přímo nenáviděl. Naštěstí pak už dojmy jen napravovaly záživnější kousky (no dobře, tak ještě ta METALLICA v „Constant Motion“ být nemusela, ale to je vážně všechno) - instrumentálka „Erotomania“, „Voices“ a další. Nezdálo se to, ale skoro dvě hodiny vítězství člověka nad hudebními nástroji utekly jako voda. Trocha toho skandování a máme tady závěrečný přídavek v podobě „drobného“ medley, které potěšilo zejména návratem k „Learning To Live“, přičemž do té doby jen na plošině točící se Rudess navlékl klávesky na pás a vyrazil dopředu na instrumentální souboj s Petruccim. V jiných zemích jsou tím možná šokováni, ovšem náš národ, vychovaný růžovými Rolandy Majkla Dejvida, dobře ví a zná. Skvělá tečka za příjemným večerem. Ani čtvrtá koncertní návštěva DREAM THEATER v České republice tedy nebyla marná. A i když v mých očích určitě nepřekonala Zlín či Brumlovku, nepopírám, že hlavním důvodem je hraný aktuální materiál z posledních dvou CD. Jinak totiž každé vystoupení téhle vypečené pětice slibuje zajímavý zážitek. Tak zase příště. http://www.metalopolis.net/art_concerts.asp?id=4741 |
11. Prog-metaloví profesoři vyučovali !!
Autor: 01.07.2009 16:08, Viktor Palák, Zdroj: http://musicserver.cz/
Američtí hrdinové progresivního metalu Dream Theater u nás nehráli hojně let, a tak byl jejich koncert vyhlížen nadmíru dychtivě.
Papírová očekávání byla naplněna zejména bilančním charakterem jejich setu a oslnivostí bicí sestavy Mika Portnoye. Pamětihodným
se ale koncert nestal.
Na rozdíl od stadiónových heavymetalových legend typu Iron Maiden, které se těší širokému uznání, musí podobně populární Dream Theater
čelit vcelku razantní opozici. Ta jejich takzvaně progresivní směřování obviňuje - zejména v případě nedávných desek - z nabubřelosti
a hraní na efekt. Pohlcen proměnlivými melodiemi "Octavaria" i metallikovskou drsností "Systematic Chaos", takovýchto jednoznačných
odsudků jsem se vždy zdráhal. Nikoliv však poté, co se pompézní Američané odhalili až na holou kůži v pražské Tesla Areně. Nostalgii
stranou. Že u nás zahráli poprvé od roku 2002 nemůže zastřít fakt, že tentokrát působili spíš jako nájemný metalový cirkus než jako
výlučné osobnosti žánru.Předskakující prog-deathmetalisté Cynic si nejen díky subtilnímu Paulu Masvidalovi udržují auru
skromných a nevinných studentíků. A ač se od dob zlomového alba "Focus" těší v okruhu progresivních metalistů podobnému uznání jako
hlavní hvězdy, právě spíše klubová intimita jejich hudby způsobila, že se velké hale až příliš ztráceli. Takže jejich vystoupením
byli zasaženi spíše jednotlivci než davy.Za jeden z největších neduhů metalových koncertů považuji navozování atmosféry těsně před (pomyslným) pádem opony za pomoci klasiky. Netuším, proč si tolik metalistů bere jako rukojmí Wagnera, Orffa anebo Herrmanna, když tím nedokáží nic jiného než neschopnost přijít s originálnějším úvodním výstupem. A jelikož se Dream Theater pokoušeli zahustit atmosféru motivem z Hitchcockova "Psycha", semínka pochybností ve mně byla zaseta hned ze začátku. Proč se, probůh, spoléhat na filmový soundtrack zcela nesouvisející s vlastní tvorbou, která nabízí dostatek možností, jak začít velkolepě?Bavit se o tom, že Dream Theater odehráli řemeslně bezchybný set, je irelevantní. Jejich virtuozita je jednou z příčin, proč kapelu následuje tolik fanoušků. Falešné tóny se Dreamům příliš neodpouští. Na druhou stranu ani "dokonalost" není brána za samozřejmou, jak o tom svědčí jednohlasné ocenění vokálního výkonu Jamese LaBrieho na pražské štaci. Pouze ve virtuózním zvládnutí však nelze hledat uspokojení - koncert by měl být něčím víc než naprogramovaným jukeboxem. A kritériem jeho hodnocení by mělo být něco jiného než počet bezchybně odehraných sól a délka progresivních eposů. A v tomto ohledu bylo pražské vystoupení odtažité, nepřekvapivé a dojem z něj oproti poslechu alb bezmála poloviční. Rozpačitý úvod zasvěcený zejména novější tvorbě odhalil sterilitu za fasádou některých písní a povznesli-li jste se nad prvotní radost ze shledání s oblíbenou kapelou, akademická struktura písní se odhalila v celé své nahotě. Zážitek z koncertu se tak podobal sledování fotbalového utkání, v němž nelze mužstvu vyčíst špatnou taktiku, ale jehož profesorská hra nepohlcuje. Žádný moment překvapení, žádná spontánnost, ba ani žádná minela, která by oživila taktikou až příliš svázaný výkon. A zdržíme-li se u fotbalových metafor, góly začali Dream Theater střílet až po poločase, kdy vystřídali nové desky za ceněnou "Awake" a jejich hra (i odezva publika) díky tomu doznaly zřetelného oživení. Přestože se DT dařilo křesat staršími skladbami naději, nakonec nejvíce oslnili opulentním bicím kombem Mika Portnoye, jehož hráčská lehkost patřila k tomu nejradostnějšímu z celého koncertu. Nesparťanům, jako jsem já, navíc umožnila i odpuštění za to, že se bubenický gigant před koncem nasoukal právě do rudého (hokejového) dresu. Dojmu značné plytkosti přispívala pódiová světla tak potroublá, že se o nich nelze nezmínit. Kromě toho, že jejich nápaditost končila u zabírání sólujících muzikantů, škodila i gradaci koncertu, když necitlivé a předimenzované stroboskopické efekty rušily poklidnější pasáže. Skoro se chce říct, že tím produkce chtěla něco zakrýt. Upozornění na rotování Jordana Rudesse kolem klávesového pultu by mohla zavánět prvoplánovou škodolibostí, kdyby i ono nepodtrhovalo nevzrušivou mechaničnost. Dream Theater jako by si nalajnovali osnovu s nadpisem "na co nezapomenout na pravém metalovém koncertě" a neuhnuli z ní ani o centimetr. U kapely tak živelné, jako jsou oni, to ale bylo jen na škodu. Ne, nebyl jsem na jiném koncertě, jak mi zajisté mnozí budou chtít napsat. Jen se mi před očima rozložila představa o metalovém velikánovi, jehož zásluhy nelze popírat, stejně jako nelze zapřít setrvačnost, s níž v současnosti spěje kupředu. Profesionalita kapely zabraňuje tomu, aby bylo jejím koncertům možno cokoliv vytknout po stránce hráčské techniky, která dokáže při prvním setkání upřímně oslnit. Pamětníci však tohle už dávno ví a pro mladší publikum mám dobrou zprávu: čekají vás ještě lepší koncerty! Solidní odezva, která gradovala s poměrem zařazených starších skladeb, byla zajisté podpořena i skutečností, že se českým zemím Dream Theater dlouhé roky vyhýbali a jejich koncert tak pro mnohé znamenal splněný sen. Po úterním večeru si mohou říct, že spatřili legendu. Ta navíc slíbila, že přijede zase. A něco navíc? Ne. Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/26467/Dream-Theater-Cynic-Tesla-Arena-Praha-30-6-2009/ A jelikož se mi tento článek ani za mák nezamlouval, připojuji diskuzi bezprostředně následující: KOLIK TI ZA TENTO BLÁBOL ZAPLATILI ????? (pupajz, 01.07.2009 16:17) KOLIK TI ZA TENTO BLÁBOL ZAPLATILI ????? no nevim (DAVE, 01.07.2009 16:50) Pan autor recenze, by měl asi hodnotit koncerty kapel Kiss a jim podobných, kde by si světel a metalových klišé užil dostatek. A nerozumovat nad hudbou Dream Theater. nesouhlas (Lycan, 01.07.2009 17:17) Jsem velkej fanoušek Dream Theater, ale nejsem neobjektivní, takže kdyby se mi koncert nelíbil, klidně bych to řekl. Koncert byl ale podle mýho perfektní. V tomhle případě je evidentní, že autor recenze byl "vyslán" na koncert DT, aby o něm následně napsal recenzi a že to rozhodně neni hudba a žánr, kterýmu by rozuměl, jak hudebně tak po stránce živejch performancí. Od toho se taky odvíjí to, jakym stylem je to psaný. Beru tuhle recenzi jako těžce subjektivní názor od člověka, který se nesmírně těší na koncert Rammstein (pro primitivní hudbu a mega giga show) a který je nadšen, když mu na koncertě Maiden přijde 30m Eddie nebo vystřelí nějaká ta rachejtle. nesouhlas (Viktor Palák, 01.07.2009 17:28) Věcná poznámka k v zásadě věcnému názoru: na koncert jsem opravdu nebyl "vyslán". Naopak - zatímco na zmíněné Iron Maiden bych se musel nechat "vysílat", na DT jsem se vydal zcela dobrovolně coby člověk, který má pro kapelu množství uznání. Nepouštějme se raději do psychologizujících odhadů, OK? nesouhlas (Lycan, 01.07.2009 17:37) Nemám potřebu pouštět se do psychologizujících odhadů, nicméně vyjádřil jsem stejně subjektivní názor na tvou recenzi, tak jako ty na koncert DT. Na druhou stranu - srovnání koncertu DT s fotbalem (?) nebo fráze typu "snaha o zahuštění atmosféry soundtrackem", neni tohle taky psychologizující odhad toho, jak to DT zamýšleli? Myslim, že fanoušci DT jdou na kvalitní hudbu, kterou vážně neni třeba podtrhnout úžasnou světelnou a pokud možno i pohybovou a pyrotechnickou show - myslim, že od toho jsou jiní, kupříkladu výše zmínění. DT jsou o hudbě a myslim,že tak jsou braný i uznávaný nejen jejich alba, ale i živá vystoupení. nesouhlas (Viktor Palák, 01.07.2009 17:43) Nesrovnávám koncert DT s fotbalem, ale pomocí fotbalových metafor rozšiřuji vyjádření svého dojmu z něj. V případě "soundtracku" vycházím z toho, jakou roli tyto prvky na koncertech sehrávají - o analýzu záměrů tvůrců se ze zásady nepokouším. A co se týče světel - aby nedošlo k mýlce, já vůbec nevolám po nějakých efektních zběsilostech, ale kritizuju rušivost a nevynalézavost toho, co jsme měli možnost vidět. Myslím, že to je vyjádřeno celkem jednoznačně. Namísto pomyslné pyrotechniky by to chtělo naopak méně strojovosti a více spontánnosti, jakou předvedl Portnoy. nesouhlas (Martin Lang, 01.07.2009 23:44) Také mi připadá, že v tomto případě se "šlo psát report z koncertu" jen s tím, že autor kdysi zaslechl něco o "Awake" a těsně před napsáním svého pamfletu si přečetl někde na netu, že poslední dvě alba, ze kterých by mohlo něco zaznít, se jmenují tak a tak. To je totiž to jediné, co ve svém článku zmíní z hlediska faktů. Ale už zde nevidím ani jeden název některé ze skladeb, které včera zazněly, žádnou konkrétnost, jen osvědčené trumfy "Dream Theater hrajou profesorsky, odtažitě, jako jukebox" - tolik novinářské invence v jednom článku? :-) A co se Vám nezdá na "rotování Jordana Rudesse kolem klávesového pultu" - kolik klávesáků ještě rotuje, že je to tady servírováno jako jedno z dalších klišé? ... takže, abych to ukončil stylově: pro všechny, co byli na Dreamech, ne jen z pověření šéfredaktora, mám dobrou zprávu: čekají vás ještě lepší reporty! Po přečtení hlavního článku, stejně jakožto i mého příspěvku, si můžete říct, že jste se jen dozvěděli názor dvou lidí. A něco navíc? Ne. nesouhlas (Tomas Bednar, 02.07.2009 01:43) Vidno, ze o DT vies toho velmi malo.. oni nie su ani nikdy neboli "prava metalova kapela" takze si ocividne cakal nieco ine.. a kapela si hranie dost uzivala, videl som ich uz aj omnoho menej sa hybat a o ziadnej strojovosti sa neda hovorit, bol by si radsej keby tie sola stale do*ebavali? nie aby si ocenil, ze to dokazu zahrat aj nazivo, ale este sa tu stazujes, skoda reci nesouhlas (stano, 02.07.2009 09:03) Lycan mas uplnu pravdu a suhlasim s tebou DT is the best nesouhlas (xxx3, 02.07.2009 10:37) Neobjektivni je v hodnoceni estetickych zazitku uplne kazdy, to je prece normalni. Pokud autora recenze koncert neuchvatil, tak prece nemusi psat, ze byl koncert excelentni. Nechápu (Zdráža, 01.07.2009 18:23) Kdo to proboha píše, tys tam nebyl? Já totiž jo a po stránce zvuku, show, světel a válů jsem nenašel bod, kterej by mě nějakým způsobem rušil nebo vadil, jestli sis nevšiml, tak ti kdo byli na konciku byli DT a takovou mjůzik oni dělají, snad jen sólo na škopky jsem trošku postrádal, ale jinak absolutní masakr a jsem z toho vymačkanej, tak na dalších 5let, což jest přibližně freqvence jejich výskytu v ČR děkuju Zdarec. chápem autora o čo mu ide v recenzii (octagon, 01.07.2009 19:25) ale očakávať model, ktorý DT nikdy nikomu nesľubovali, a potom to vytýkať mi nepripadá seriózne; pre fandov DT to bol vynikajúci koncert; do toho modelu čo píše by sa hodili asi Queensryche alebo Fates Warning; svetlá boli podľa mňa naopak vynikajúce, žiadne pyrotechnické efekty, jednoduchá svetelná šou, nepôsobila vôbec rušivo, naopak skvelo dopĺňala kulisu; prečítal som si aj iné recenzie autora - súhlasím s recenziou na candlemass - posledný album je geniálny; ale v čom sa z autorom nezhodneme je fakt, že skupinu slipknot ja za metal rozhodne nepovažujem. chápem autora o čo mu ide v recenzii (xxx3, 02.07.2009 10:41) Tak nevim, DT znam zhruba 12 let, desky znam vsechny (nektere do posledniho tonu), byl jsem na vsech jejich ceskych koncertech - asi budu taky fanousek a koncert me rozhodne nijak moc nezasahl. Neni dobre mluvit za vsechny. Pane Palák, na DT už raději nechoďte ... (Mik, 01.07.2009 21:21) Asi mám oproti autorovi článku výhodu (?) v tom, že jsem DT viděl naživo poprvé, proto se mi koncert líbil. Když ale čtu recenzi stejného autora na koncert Slipknot, kde chválou nešetří, je mi jasné, že pan autor má prostě zcela jiný vkus ... 
Koncert Dream Theater - nejvyšší hodnocení (Flekos, 01.07.2009 21:29)Dream Theater posunuli hranici virtuozity a kompozice na úrověň největších klasiků od počátů hudby, např. jako Paganini hru na housle nebo Chopin svůj chromativký klavír. Nedokážu si představit, kam ještě dál by mohly jít možnosti hraní na elektrickou kytaru, klávesy, bicí, basu, a to v rámci jediné kapely. U této kapely není patrný rozdíl mezi studiovkou a live vystoupením (kromě atmosféry, kvůli které se na koncert chodí). Pokud absolutní virtuozitu (nikoliv bezduchou a samoúčelnou) pan recenzent považuje za samozřejmost, pak by měl raději recenzovat cokoliv jiného než hudbu. Koncert byl od začátku až do konce tak dynamický a našlapaný, že se nám zdálo(bohužel), jako by uběhl za pět minut. Dream Theater je kapela, která má přehled a která i s přehledem hraje. Nejlepší koupel pro naše uši a velká výzva pro všechny muzikanty. Koncert Dream Theater - nejvyšší hodnocení (xxx3, 02.07.2009 10:48) Tak tohle je velky nesmysl. Srovnavat virtuozitu DT s Paganinim nebo Chopinem je naprosto mimo. A ze by DT posunuli uroven kompozice na uroven klasiku se neda rict ani omylem. Trebaze maji rozmerne a na bezne pomery (v rocku) slozite pisnicky, tak tohle srovnani musi kazdy, kdo kdy jedinkrat analyzoval treba nejakou skladbu od Beethovena, odmitnout. ...uuuu (james.v6, 01.07.2009 22:52) ... lol pane autor vy jste na tom koncertě snad ani nebyl ... nestál jste venku? Rád bych byl sprostej ale nee budu se držet... Jinak lycane... pěkně si to sepsal... Větší blbost sem nečet a to sem se těšil na normální recenzi užasného koncertu ..ale ne to v česku na pár vyjímek není ani možný radši si přeložím něco zahraničního... bye bye ...uuuu (xxx3, 02.07.2009 10:50) To sis chtel precist jen svuj nazor od nekoho jineho? Ja teda recenze ctu proto, abych se dozvedel o tom, co si mysli autor recenze. S autorem naprosto souhlasím (Alesh, 01.07.2009 23:03) Taky patřím mezi dlouholeté skalní fanoušky této kapely, jejich muziky si velice cením, koncert byl po stránce muzikantské v pořádku, musím se ale zastat autora tohoto článku... Jak už jsem psal, jsem skalním fanouškem a proto jsem v minulosti navštívil i řadu koncertů této kapely v zahraničí a bohužel musím konstatovat, že toto byl oproti těmto vystoupením slabý odvar... Kapela hrála jaksi z povinnosti, chyběla jakási koncepčnost, na které si vždy zakládali, chyběly mi projekce snímající detailní záběry hry, vím že je to jen obrazový vjem, ale ten podle mne hraje na těchto koncertech vždy významnou roli, na víc u kapely jako jsou DT by bylo na co se dívat. Ovšem největší slabinou celého koncetu byl bezesporu zvuk. Bohužel se stalo trndem koncerty přebuzovat takovým způsobem, že akorát vidím, že kapela hraje náročnou technickou pasáž a já bohužel slyším jen velký kravál, to je velká škoda zrovna u kapely, která má tak propracovanou strukturu skladeb. S autorem naprosto souhlasím (xxx3, 02.07.2009 10:53) wow, myslel jsem, ze s nazorem na prehulovani zvuku uz jsem na tomto smutnem svete sam. Podobne, ba jeste hure dopadli v tomto smeru Mars Volta na lonskem koncerte v Roxy. Tam uz mi dokonce chvili trvalo poznat konkretni songy. Obrana Sokratova (JV, 01.07.2009 23:41) Jak se zdá, účastnili jsme se já, Alesh i autor recenze stejného koncertu... Přiznám se, že tvorbu DT příliš neznám, jejich včerejší vystoupení však mnou i tak (anebo možná právě proto?) otřáslo. Zdálo se mi "hluché", mechanické a bez atmosféry, která by dokázala případně strhnout i ty, kteří danou skupinu až tak neznají. S těžkým srdcem proto konstatuji, že se jednalo o po technické stránce sice dokonalé vystoupení, ale sama technika vám dobrý koncert bohužel ještě zdaleka neudělá. Takže sportu zdar, a fotbalu zvláště... zvuk a světla (Gulda, 01.07.2009 23:57) musím potvrdit, zvuk ostravákum nehrál, jako vždy, světla na větší tancovačku jo ale ne na takovou kapelu, odfláknout to 30ti hlavama je hnus, na pódiu byla tma. to ale zase někdo šetřil, divím se že za takových podmínek (technických) hráli, to mě mrzí. dnešní koncerty jsou jen o výdělku pořádající agentury a na diváky se sere, za pár korun hodně muziky, je lepší obětovat kačky (nebo éčka) a zajet ven, Také mě koncert nenadchnul ... (Jirka Císař, 02.07.2009 06:53) Musím dát ve většině případů autorovi za pravdu. I když nejsem "metalista", DT obdivuji a poslouchám jejich hudbu. Úterní koncert mě ale rozladil zejména kvalitou zvuku. Přepálené basové bubny při "kulometu" zcela přehlušily vše ostatní a celkově byly jednotlivé nástroje i zpěv ve výsledném zvuku většinou špatně čitelné. Přiznám se že i mě se výkony jednotlivých protagonistů zdály příliš dokonale sterilní a celkově celá show jako zkouška na nějaký důležitější koncert. no nevim (dadrummer, 02.07.2009 09:54) Sem fanoušek DT jak sviň a koncík sem si tak z 80% užil. Zvuk byl ovšem hódně nahlas a místama zkreslený a to jsem byl zhruba na urovni zvukaře, kde bych ho očekával trošku míň přebuzenej. Obzvlášť v solové části Metropolis Pt. 1 v přídavku to pan zvukař solidně vyštavil :) Jinak ovšem nasazení členů kapely mi přišlo supr. Je potřeba si uvědomit, že pánům z DT není 20 a ani 30. Pokud jste někdy sledovali fotbalový zápas legend tak můžete v klidu používat metafory jak se vám zlíbí :) nasazení kapely bych hodnotil nadprůměrně(porovnavam s jejich minulym koncikem na kterem sem byl a taky s koncerty jinych hvezd ktere s v CR objevi) - třeba Mike Portnoy bavil publikum celej koncert a svym vykonem me naprosto dostal (narozdil od technicky daleko lepe vybaveneho bubenika z Cynic). Vyber pisnicek byl podle me genialni se skvelou gradací. Otazka svetel je asi dost subjektivni , protoze me se naopak svetla vyslovene libila a to mam s cim porovnavat. Abych to shrnul: rozhodne nejlepsi koncert jaky jsem kdy v Tesla Arene videl! Kdo nebyl nechť propukne v pláč a zpytuje své svědomí!! Koncert v Tesla Aréně. (Martin Kutnar, 02.07.2009 10:12) Dobrý den. Dream Theater je mou životní kapelou "number one"! Pražský koncert byl podle mě skvělý. Nevím proč by měli legendy jako je Dream si trhat žíly kvůli nějaké bezvýznamné zemičce jako je ta naše, kde jen všichni kritizují všechno a přitom její hudební produkce nestojí zaníc! To co předvedli jak již je tradičně zvykem Mike Portnoy a John Petrucci bylo brilantní zvládnutí jak hry samotné tak improvizace a "vymýšlení za pochodu!" Prostě jasný je fakt, že kvintet jako je Dream i kdyby zahráli jen skákal pes přes oves, tak to bude nejfamóznější a brilantní kumšt co světová tvorba nabízí! Dik autorovi (xxx3, 02.07.2009 10:35) Sam bych to nenapsal takhle prikre, ale ta recenze rozhodne neni hloupa. Na koncertu jsem byl a dojem urcite chladnosti z toho mam dosud take (a to vse bylo u me umocnene jeste mizernym zvukem). Kdyz jsem na DT byl v roce 2002 na Brumlovce, tak ten koncert byl podle me mnohem chytlavejsi. Souhlas (brownstone, 02.07.2009 10:51) V zásadě souhlasím s autorem, taky jsem od koncertu čekal víc, přišlo mi to trochu chladné... Pokud jde o pěvecký výkon, tam bohužel musím smutně konstatovat, že u starších skladeb je to peklo. James se snaží, o tom žádná, ale výšky už nezpívá, ale mečí :-( Výborný koncert! (Hugo (Boss), 02.07.2009 13:33) Pravda, na Dream Theater jsem byl poprvé! Chladnosti a odtažitosti jsem se upřímě bál, zejména u novějších věcí. Ale můj dojem byl zcela opačný, na živo to mělo grády a šťávu jako prase! O výkonu kapely se netřeba bavit.... a hlavně DT zbořili malý český mýtus o nenazvučitelnosti Sportovní haly. Byl jsem tady během cca 23ti let na mnoha a mnoha koncertech (poprvé v 10ti na Citronu!) a podle mě takhle dobrý zvuk tahle hala nepamatuje. Nenacházím chyb. Pokud budu chtít metalovou show s efekty, užiju si jí na těch Ironech, kteří jsou zase o něčem jiném.... Tohle byla paráda! setlist (holatom, 02.07.2009 16:05) Pro info: 1. In The Presence Of Enemies, Pt. 1 (Systematic Chaos) 2. Beyond This Life (Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory) 3. Panic Attack (Octavarium) 4. A Nightmare to Remember (Black Clouds & Silver Linings) 5. Hollow Years (Falling Into Infinity) 6. Constant Motion (Systematic Chaos) 7. Erotomania (Awake) 8. Voices (Awake) 9. A Rite Of Passage (Black Clouds & Silver Linings) 10. The Spirit Carries On (Metropolis Pt. 2 - Scenes From A Memory) 11. As I Am (Train Of Thought) 12. Metropolis Pt. 1 / Learning to Live / A Change of Seasons (Images And Words, A Change Of Seasons) ??? (Karel, 02.07.2009 17:10) Kolik jste natočil, prodal alb a vyprodal sálů? Aby jste zpochybňoval výkony někoho kdo je ve svém hudebním stylu zcela sám a bez konkurence (Pain Of Salvation na živo nejsou ani poloviční, protože jsou jen o Gildenlowovi). Tak ticho příště jen šoupejte nohama. ??? (Viktor Palák, 02.07.2009 17:18) Kolik jste napsal článků a kolik lidí si je přečetlo? Abyste zpochybňoval výkony někoho, kdo se profesně věnuje psaní o tvrdé hudbě. Jak se můžete k něčemu písemně vyjadřovat, když nezvládáte interpunkci ani gramatiku? A tak dále... Chápete zvrácenost této argumentace? ??? (octagon, 02.07.2009 21:26) pán autor; to že karel nepíše články o tvrdej hudbe neznamená, že v nej nemá prehľad a nemá právo sa vyjadri ku kritickej recenzii - samozrejme že poznámky šoupejte nohama sú v slušnej spoločnosti nemiestne; ale poďme k veci:1. odkiaľ máte že DT majú progresívne smerovanie, máte to od portnoya, alebo myunga? oni označili swvoju hudbu ako progressive metal? 2. nepochybujem, že všetkým aspektom ktoré ste vytkol DT , sa vy vo vašej kapele vyhnete, rád pôjdem na koncert; 3. ktorý koncert z tých čo ste sa zúčastnil, by ste mi odporučil ako koncert ktorý v maximálnej miere naplnil vaše kritériá (pokiaľ možno z oblasti metalu). Naprostý souhlas (Andrea Baslová, 02.07.2009 17:28) Autor mi mluví z duše! Splnila jsem si sen, uslyšela Erotomanii , As I am live a "dec ól". Jediná světlá duše na podiu Portnoy. Přesné. Hlasitost (Kolcok, 02.07.2009 21:58) Já jsem byl zhruba uprostřed předpdiového sektoru a musím konstatovat, že zvuk byl slušně vyvážený až na klapky, které se poněkud ztrácely. A co se týče úrovně hlasitosti, bylo to přesně akorát. Ve srovnání s loňským koncertem Satrianiho nebyly tak přebuzené výšky. A ve srovnání s tři dny pískání v uších po Slayeru, to byl tentokrát vyloženě balzám na uši Hlasitost (James, 02.07.2009 22:26) Přestávám ...přestávám číst recenze!Bo mi akorát kazí náladu... někdo se na ty DT těší jako malej kluk už šest let a když konečně přijedou a já mám z koncertu výborný pocit ..až užasný tak mi ho nějáká poje.aná recenze zkazí ...! LOL! byl to nářez tenhle koncert a oni ..geniální! Nojo.. další co je zahleděnej do nudných rockerů.... (Mirek, 02.07.2009 23:54) Hezky napsaný komentář, nicméně jako bys byl na jiném koncertě.... nejspíše to bude tím, že skladby DT neznáš a nedovedeš ocenit jejich strukturu natož aby sis pamatoval jejich melodie.... když uvážím že hráli písně z roku 1994 a návštěvníci je znali nazpaměť!!!!!! Kam se hrabou umělci co ponich neštěkne ani pes po roce????? |
10. Praha 30. 6. 2009, HC Sparta !!|
Autor a zdroj: http://dreamtheater.pavelvajner.com/ Podobně jako na turné 2007, i na tomto předcházelo vystoupení DT trapné frdlání, tentokráte to alespoň nebyl ten vyčpělý A string tribute to DT, nebo jak se jmenuje to na CD zaznamenané vrzání dveří, leč znělo to stejně stupidně. DT dle očekávání odhrábli koncert otvírákem minulé desky – In the presence of enemies pt.1 – a výborně rozproudili cca sedmitisícový dav. Po ní následovala pro mě již lehce ohraná Beyond This Life (přeci jen už mě nějak nebaví po dvě stě padesáté deváté poslouchat onen provařený příběh o zabité dívce a zoufalém střílení v Echoes hills, stejně mi již dávno došlo, že si naše skutky neseme s sebou a že jsme to, co jsme), takže až na některé pasáže zíf 1. 
Nálada mi byla hned vzápětí spravena písní
Panic Attack, kterou jsem sice již viděl před dvěma lety v Katowicích, ale s očima přilepenýma na Myunga, otevřenou pusou a výrazem naprostého nechápání
jsem si více než vychutnal tento basový masterpiece, jež si mistr dával na černý šestistrunný Bongo bass. Tuto již tak nádhernou basu měl ještě ozdobenou pozlacenou kobylkou.
Jelikož já jsem na zlato na base úchyl, láska na první pohled! :-)Basový technik vrátil Myungovi jeho tradiční stříbrné pětistrunné Bongo a koncert mohl pokračovat. Vážení přátelé ano – my Češi máme opět něco navíc než zbytek světa!! Stalo se tak právě u nás v Praze, kdy Dream Theater poprvé naživo odehráli otvírák aktuální desky Black clouds & silver linings, song A Nightmare To Remember!! A když trochu přeskočím, mohu i zde sdělit, že jsme stali prvním (a prozatím jediným) městem, kde hráli rovnou dva songy z nové desky. Suverénně H.O. číslo 1!!!* Prostě dokonalost, nemám více slov. Portnoyův „rap“ v závěrečné fázi byl ještě víc hustey, než na desce, čímž mě naprosto odrovnal. Jen tak tak jsem se držel svého místa a neupad na zem válejíc se smíchy. Pódium se setmělo. Přítomní: Rudess a Petrucci, hudba: frdly-frdly. Pro nás, co máme Live at Budokan naposlouchané tak, že se nám prokódovalo do DNA, bylo po prvním tónu jasné, že bude následovat jedna z nejemotivnějších skladeb nejen dnešního večera, ale i celé diskografie DT – Hollow Years. Na tomto turné jí hrají v nějaké extended (či co) verzi, takže mezi Carry me to the shoreline, bury me in the sand, walk across the water a maybe you’ll understand vložili ještě 4 takty s nějakým textem, který mi bohužel v hlavě neutkvěl. Celkově byla "Hollow Years" odehrána hodně „Budokanově“, což mi ani v nejmenším nevadilo, ba naopak, Jamesův výkřik „Mr. John Petrucci“ u při jednom z nejemotivnějších sól vůbec, které jistě nejen mně nahnalo na koncertě husinu, prostě nesmí chybět, i kdyby čert na praseti po pódiu jezdil. Bez debat H.O. číslo 2! Voni mě prostě nemůžou nechat chvilku si voddechnout. Nééé, to voni musej rovnou další pecku – Constant Motion. Tuhle skladbu já vysloveně úplně… mám rád. Takže jsem si stejně jako při každém poslechu doma odbékal Portnoyovy party spolu s panem bicmanem. Možná bych si i došel na WC, ale copak to jde, když dalším kusem byla geniální instrumentálka Erotomania? To jsem ale věděl, že WC není daleko, neb po Erotomanii následuje Voices, což je song, který, a přiznejme si na rovinu, je z celé "A Mind Beside Itself" trilogie suverénně nejslabší, tedy zíf 2. Jako vyslovenou provokaci beru, že nemohli dokončit celé dílo úžasnou skladbou "The Silent Man". Kdyby se mě někdo ptal, která skladba mi na koncertě chyběla, jmenoval bych bez sebemenšího zaváhání právě "tichého muže". Další flák na pořadu dne byla největší hitovka nové desky, disko A Rite Of Passage. Opět jsem zaměřil svou pozornost na Myunga. Byl jsem totiž zvědavej, jestli i na koncert vytáhne 4strunnou basu (což mimochodem neudělal pěknou řadu let). Totiž tento song se nahrával na 4ku v dropped D tuning (D-A-D-G). Naživo ji ovšem ten prevít dal na pětku (na kterou krom "Panic Attack" odehrál celý koncert), a to ve standardním ladění. Následoval song The Spirit Carries On. Pro přečtení mého rozboru této skladby prosím zalistujte zpět k rozboru "Beyond This Life". Jediným spestřením bylo, když se Portnoy za bubny postavil, aby nám všem ukázal svůj sparťanský dres, ve kterém odehrál zbytek koncertu. Za závěrečný song regulérního setlistu bych klidně klukum drýmáckejm dal hudlana – konečně mi totiž zahráli mou osobní hymnu As I Am. Až mi nějakej jantar bude tvrdit, že z tribuny si nejde koncert do sytosti užít, protože si člověk nemůže pořádně zapařit, pomyslím si asi něco o bednění... Možná spíš zabednění. Headbanging + pogo v sedě – proč ne?! 8-) :-D Takovou tu obligátní „tak my teda jako deme“ pauzu před encores rozebírat nebudu, přejdu rovnou k závěrečnému medley, které na papíře vypadalo jako docela nuda, takže jsem si řikal „OK, tak svoje ste si vodehráli, tak teď si teda eště ze slušnosti poslechnu to vaše medley, ale vodfrdlejte ho rychle, a můžeme jít domu.“ No to sem se ale kurevsky mejlil!! Prakticky téměř celá Metropolis proložená dechberoucím jamem Johna Petrucciho a Jordana Rudesse, který se evidentně inspiroval u české disko-legendy Michala Davida a taky si nechal zbastlit mobilní klávesy (které měl už na Chaos in motion tour 2007), naprosto plynule přešla v Learning to Live, která se pak nenápadně přelila v závěrečný díl kompozice A Change Of Seasons. Co z celého medley chválím nejvíce, je pochopitelně ona jam část. Opravte mě, pokud se mýlím, ale DT naposled jamovali na "Train of Thought Tour 2003/2004" (viz Budokan DVD). Závěr? Ten si udělejte sami. Já jsem z koncertu celej vodvařenej, takže mě nerušte, jdu si pustit Dreamy a relaxovat. Na konec vám sem, že jste to teda jako vy, hodím ucelenej setlist: In the presence of enemies pt.1 Beyond this life Panic attack A nightmare to remember Hollow years [extended] Constant motion Erotomania Voices A rite of passage The spirit carries on As I am ----------------------------------------- Medley: I. Metropolis [incl. Rudess/Michal David/Petrucci jam] II. Learning to live III. Acos: the crimson sunset *H.O. = Hudební Orgasmus Autor a zdroj: http://dreamtheater.pavelvajner.com/ |
8. DREAM THEATER - 27. června 2002,
REPORT Music & Style 9/2002
Dream Theater - 27. června 2002, Praha, Sky Club Brumlovka"OPEN YOUR EYES, NICHOLAS," ozve se zcela zaplněnou prostorou zastřený hlas. DREAM THEATER nastupují opět po krátké době na jeviště v zemi, kde si na nedostatek fanoušků opravdu nemohou stěžovat. Úvod je omračující, "Glass Prison" v ohromném tempu a s technickou instrumentální vybaveností, která už tolik let u této newyorské formace udivuje. TENTOKRÁT SE vše nese v duchu převážně starších, klasických kousků - nechybí "Pull Me Under", "Take The Time" či "Learning To Live", prokládané ukázkami z posledních dvou alb. James LaBrie zpívá hladce a naprosto nenuceně, o vokál se občas podělí s kytarovým mágem Petruccim, na plátně se střídají důvěrně známé obrázky z bookletů. Nemá cenu nad tou divotvornou podívanou zavírat oči, ale muzika je nadoblačná. Po hodině a čtvrt se nedýchatelno v sále téměř nedá zvládnout a patnáctiminutová pauza je i pro samotné muzikanty k nezaplacení. Poté těžiště playlistu zahrnuje především aktuální album "Six Degrees Of Inner Turbulence" a divoké, přitom neuvěřitelně sehrané orgie s mírně nekonečnými exhibicemi opět neznají hranic. Bravurní muzikanti hrají navýsost přesně i ty rytmicky nejkrkolomější pasáže a když chtějí o půl jedenácté skončit, nemají šanci. Skvostným přídavkem je proto "Home", jejíž orientální rytmus nahání husí kůži. To už zpívá celý sál další perličku "Spirit Cares On", až se srdce naplní emocemi štěstí z té hudby tisíců vůní a barev. Jordan Rudess náhle zůstává na pódiu zcela osamocen a jeho klávesy rodí tklivou melodii. Přichází znovu James, aby procítěně přednesl "Throw My Words". Mike Portnoy poté opět předvede něco ze svého ďábelského bubenického umění, stejně jako baskytarista John Myung, závěr tvoří něco jako jeden velký šílený jam, aby si člověk opět uvědomil, že celá ta chaotická dokonalost, bezchybnost a vysoká kreativita pocházejí z důsledného secvičování. Výsledkem je pak muzikální nirvána, jaká v tomto typu hudby nemá v současnosti na celém světě obdoby. Nadlidská lidskost, napadá mě náhle. někdy jde popsat i nepopsatelné. Dream on... Marcela Petričková |
7. DREAM THEATER - 27. června 2002|
Dream Theater - 27. června 2202, Praha, Sky Club Brumlovka Novináři, kteří před koncertem čekali na domluvené (nakonec zrušené) rozhovory, mohli zprostředkovaně sledovat, jak se vyvíjí jednání mezi managementem kapely a domácími celníky. Kanadský pas Jamese LaBrieho, zpěváka jinak americké skupiny DREAM THEATER připravil perné chvíle jak pořadatelům, tak i tour managerovi, který nepočítal s tím, že vízová politika České republiky vůči USA a Kanadě je poněkud odlišná. Nakonec skupina dorazila do Prahy půl hodiny před koncertem. Byly by reakce respondentů ještě nadšenější, kdyby věděli, že sdělují dojmy z akce, která byla v ohrožení? To si domyslete po přečtení následujících řádků. |
| Jan, 40, manager: Líbilo se mi to se vším všudy. Dýlka dlouhá, muzikantsky dokonalý. Tahle kapela
je podle mě jedna z nejlepších na světě co se týče muzicírování a koncertování. Na deskách se jim sem tam může něco vytknout, ale na koncertech ne. Možná by projekce mohla
být trošku větší, v jejich podání jsem viděl i velkolepější pojetí. Zvuk jako na Brumlovce, ale já jsem stál vzadu a tam byl dobrý. Lukáš, 28, tesař: Byl jsem na jejich koncertě ve Zlíně, pak před dvěma lety v Praze a dneska to bylo výborný... Zvuk byl velmi slušný. Možná bych zařadil trošku víc skladeb ze starších desek, které mám moc rád. Ještě jsem nepřišel moc na chuť té nové desce, a proto mi předchozí koncert sedl trošku víc - ale když si tu desku poslechnu vícekrát, možná se to změní. Aleš, 22, čerstvě po konzervatoři: Jsem z toho naprosto nadšený, monstrózní instrumentální výkony, bohužel stál jsem vepředu a tam byl zvuk nečitelný. Jinak jsem slyšel Dream Theater živě potřetí a vždycky mě uchvátili. Byl jsem na nich v únoru v Německu, tam byl kvalitnější zvuk, víc lidí, lepší organizace, ale jinak byl dnešní koncert velmi povedený. Nejvíc se mi líbilo, jak v druhé části zahráli tu dvaačtyřicetiminutovou skladbu Six Degrees Of Inner Turbulence. Navíc jsem při děkovačce získal podpis od Petrucciho. |
Rony, 24, student: Jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Jsem z Německa a taky jsem si všímal, jak lidi u vás
tu muziku prožívají, jsou naprosto crazy. Ta kapela byla dneska dokonalá, technicky se jim nedá nic vytknout, navíc teď vydali svou nejlepší desku. Akorát mi zkazilo náladu
to, že jsem si chtěl udělat pár fotek na památku, kdosi se přiřítil a vytrhnul mi film z foťáku, aniž by se mně na cokoliv zeptal. Petr, 24, úředník: V hlasitějších pasážích jednotlivé nástroje dost splývaly a byl z toho trošku guláš, ale jinak perfektní, až na to horko v sále. Začal jsem je poslouchat nedávno a znám spíš novější věci, ale by jsem uchvácen. Jiří, 41, majitel cestovní kanceláře: Řeknu ti to tak: Dream Theater jsem dnes viděl po dvanácté a byl to nejlepší koncert ze všech. Teď v pondělí jsem je viděl v Německu, byl to hrozný jazz, ale dneska to bylo hodně syrový a to se mi právě líbilo. Tečka. Martin, 21, student: Ze začátku mi zvuk přišel trochu přebasovanej, pak už se to vyrovnalo a bylo to super. Viděl jsem je poprvé, v té hale jsem byl též poprvé a jsem naprosto spokojen. Neznal jsem moc dobře nové album a upřednostňoval bych, kdyby hráli víc ze starších desek, ale nakonec všechno bylo moc dobrý. |
Dan, 34, dělám v reklamě: Myslím si, že po všech koncertech, co u nás měli, dneska dosáhli největšího
úspěchu u fanoušků. Já jsem je viděl od roku 1999 mockrát, byl jsem na nich v Norimberku a v okolí, ale z koncertů u nás byl tenhle jednoznačně nejlepší. Ti lidi, kteří sem
dneska přišli, znali tu muziku velmi dobře a reagovali na všechny pecky. Kapela to vycítila a hrálo se ji moc dobře. Bylo vidět, jak jsou potěšeni i z dlouhého přídavku.
Výběr skladeb - o tom by se dalo diskutovat. Nikdy jsem nepochopil, jaká je režie Dream Theater, protože každý koncert je úplně jiný - nikdy neopakují stejné skladby, ale
myslím si, že fanouškům to vůbec nevadí, jaký je sled skladeb. Stejně všichni znají ty desky tam a nazpátek. Iveta, 22, studentka: Byla jsem v první řadě a tam byl zvuk mizerný. Líbilo se mi to moc, super show, ale ve srovnání s Mnichovem, kde jsem je viděla na jaře, nezahráli pár skladeb, které tam hráli. Třeba Misunderstood a ještě něco, ale teď si nevzpomenu - já už je viděla tolikrát, že se mi to plete. Dream Theater mám v podstatě nejradši ze všech kapel. S poslední deskou jsem sice měla práci, než jsem do ní pronikla, je to něco jiného než to, co dělali doposavad a zase se posunuli o kus dál. Jsem zvědavá na další album. Tomáš, 21, na civilce: Bylo to vynikající a tím je vše řečeno. Dream Theater jsem viděl poprvé, ale znám je moc dobře z desek. Byl to regulérní koncert výjimečné skupiny. |
6. DREAM THEATER - 27. června 2002|
Dream Theater - 27. června 2002, Praha, Sky Club Brumlovka Místo činu bylo stejné - těžce nazvučitelná Brumlovka. Zde veškeré srovnání mezi pražskou premiérou Dream Theater, která se odehrála přesně před dvaceti měsíci, a letošním koncertem může skončit. Jestliže jsem tehdy byl po půlhodině znuděn nebeskými výškami, které LaBrieho vokál nepřetržitě okupoval a vodopády tónů, jež ze sebe jeho spoluhráči chrlili na střídačku, tentokrát jsem po třech hodinách (s dvacetiminutovou pauzou) stále neměl dost! Tenhle koncert jasně prokázal, že vrcholné postavení Dream Theater v žánru nestojí a nepadá s muzikantskou virtuozitou pánů Petrucciho, Portnoye, Rudesse a Myunga. Na scéně stál monolitní celek, který díky své technické dokonalosti a muzikantské vyspělosti podnikal nájezdy do všech sfér rockového umění s jediným cílem: dostat ze svého vzájemného hudebního porozumění náročnou hudbu, která je objevná a zároveň lehce přístupná. Dařilo se jim to velmi úspěšně a zdá se, že kapela začala (na rozdíl od minulosti) dodržovat pravidlo, že méně je někdy více. První část koncertu odstartovala skladba Glass Prison z aktuální desky Six Degrees Of Inner Turbulence a po ní rychle následovaly Strange Deja Vu, Surrounded a Burning My Soul ´96. Hlas Jamese LaBrieho je ve středních polohách určitě stejně živočišný a expanzivní jako ve vysokých a jejich častější střídání mělo za následek větší barevnost a rozmanitost, kterých byl v minulosti občas nedostatek. I přes výraznou délku některých písní (např. The Great Debate) posluchač neztrácel orientaci ve struktuře skladby, ačkoliv Rudessovy klávesy s Petrucciho kytarou vytvářely pověstné katakomby vzájemně propojených sól. Před přestávkou přišel na řadu velký hit Pull Me Under a celou druhou část koncertu vyplnila čtyřicetiminutová rocková symfonie Six Degrees. Věřte nevěřte, až na úvodní orchestrální část, která byla ze záznamu, zvládli Dream Theater celé osmidílné veledílo bez jakékoliv výpomoci techniky a k nerozeznání od studiové verze. Tady se nejzřetelněji prokázal odklon kapely od progresivního metalu směrem k art rocku sedmdesátých let. Někdo může namítnout, že určité pasáže až příliš připomínaly staré Genesis, Pink Floyd či o něco mladší Sagu. Možná, ale v nejmenším to nevadilo. Krásně složená hudba, navíc bravurně zahraná, působila jako balzám pro uši. Ivan Ivanov |
5. DREAM THEATER - 27. června 2002, SPARK 8/2002
Dream Theater - 27. června 2002, Praha, Sky Club Brumlovka......600 VZklamán skutečností, že kapela zrušila rozhovory, stál jsem ve Sky Clubu na Brumlovce v očekávání rutinní exhibice, jež vůbec nemá šanci spravit zkažený večer. Po dvacáté hodině se rozezvučely reproduktory posledními takty ze "Scenes From A Memory" a dosud relativně klidný dav okamžitě vzplál vášní. Turné World Tourbulence 2002 se zastavilo v Praze a hned prvním bonbónkem "Glas Prison" na chvíli zastavilo čas. Známé tváře z bookletů a DVD hrají zřejmě ty nejtechničtější pecky na světě a tváří se při tom děsně uvolněně. Uši auditoria pravda až takový "karibik" nezažily. Zvuk v prvních dvou třech skladbách byl opravdu špatný a podle hojné komunikace muzikantů s režií možno soudit, že jsem nebyl jediný, kdo si toho všiml. Vzduchotěsné peklo, ve které se hala proměnila, bylo naplněno lidmi, kteří se nijak neostýchali užívat si. Stejně tak se chovali i muzikanti. James LaBrie od prvního do posledního momentu předváděl, ze jako frntman je na správném místě. Nit, kterou navázal s publikem, se časem proměnila v pevné lano a z LaBrieho se stal na dvě a půl hodiny bůh. Kromě emocí v sále držel pevně v rukách i stojan s mikrofonem a nutno říct, vedl si výtečně. Nejtěžší party zvládal s přehledem, což u něj není předem zaručené. Pokud bych měl hovořit o ostatních, zmíním se nejprve o Jordanu Rudessovi. Jeho klávesy na otočném stojanu byly umístěny podezřele vzadu. Jordan působil velice submisivním dojmem a vyjma sól skoro vůbec nehrál (myslím divadlo). Problém byl i se zvukem kláves, které byly dobře slyšet jenom ve výškách. John Myung se potil před Jordanem. Jeho basový projev byl dost nahlas, přesto většinu času nečitelný. Přivádí mě to k otázce, jestli efekty, které používá, neovlivňují zvuk jeho nástroje až moc. S mistrem na tenčích strunách se ale o zvuk ani techniku přít nebudu. Jeho výkon byl v takovém vedru, jaké jsme zažili na Brumlovce, úchvatný, strhující... všechny další superlativy, jež se vám teď vybavují, se vztahují k němu. Přesně tatáž slova platí i o šaškovi kapely Mike Portnoyovi. Ten svou dvojjedinou soupravou bicích ulahodil oku, uchu a všem vnitřnostem návštěvníka koncertu. Přestože ke konci koncertu přepadával přes bicí a neodpustil si ani hlasitý komentář k ovzduší ("It´s too fucking hot in here!!!"), předvedl nezapomenutelný výkon a svými opičárnami přispěl k výtečné atmosféře. Ta gradovala a vrcholila několikrát během show, totální klimax nastal v improvizační přestřelce mezi Petruccim a Rudessem na samém závěru. To byl dav již kvalitně předvařen díly uvedenými v playlistu na konci článku. Obzvláště potěšující byla symfonie "Six Degrees", kterou kapela zahrála celou, kromě úvodní části "Overture" . Mimochodem, velice negativní dojem z jinak nezapomenutelného vystoupení. Tlupa fandů stojící před zatáhnutou oponou a poslouchající overturu z playbacku. Dělá si z nás někdo blázny? Ne, tato část dramaturgie se mi nelíbila, protože navzdory extrémní náročnosti kousku (hodně symfonických pasáží) se něco přece jenom zahrát dalo. Pro mě osobně byl vzácnějším klenotem následovník "Metropolis", tedy "Home". Jelikož nenacházím slova k popsání unikátního pocitu z této skladby, nechávám to na vaší fantazii a záznamech z jiných koncertů. Na uklidnění před strhujícím závěrem jsme si společně zazpívali o posmrtrném životě ve "Spirit Carries On" , jež pohltila obecenstvo i kapelu svou spiritualitou. Nádhera. Chci-li zhodnotit koncert jako celek, musím říct, že výběr skladeb neodpovídal názvu turné. Na koncertě "World Tourbulence" mi chyběly zbývající skladby ze "Six Degrees Of Inner Turbulence" , zvláště pak "Misunderstood" , která by byla příjemným zpomalením v jinak dost zběsilém tempu vystoupení. Orientace na starší alba chápu z hlediska kapely, ovšem jako fanouška mě zajímá, jak se DREAM THEATER vypořádávají s novějším a propracovanějším materiálem. Chtěl bych, aby nastaly časy, kdy kapela bude hrávat celá koncepční alba i na koncertech v České republice, tak jak to dělá ve větších západoevropských zemích a v Americe. Playlist: Glass Prison, Strange Deja Vu, Surrounded, Burning My Soul, Another Hand, Great Debate, Pull Me Under, Six Degrees Of Inner Turbulence, Home, Spirit Carries On, Take The Time. Peter Sládeček |
4. DREAM THEATER - 27. června 2002, Brumlovka jinýma očima...
 Tento komentář mi poskytl autor po naší vzájemné mailové diskusi a rozhodl jsem se jej uveřejnit
i s autorovým souhlasem. [Autor: Pickard, e-mail: pickard@quick.cz]Na úvod jsem si dovolil zveřejnit část korespondence jako malé pochopení, jak vznikal výsledný text. Dik za odpověď. Na koncertu jsem nebyl, protože jsem si čvachtal nohy v moři s rodinou. Takže já si dovolím text pouze poopravit, popř. vytečkovat (ono známé pip z TV) a stejně je zašlu předem k poeeteni. Pokud byste chtěl rozsáhlejší komentář, mohl by tento upravený text sloužit za základ. S pozdravem Mirek. Znovu dobrý den, Dovoluji si Vám poslat rozšiřenější studii mých pocitů Brumlovkovského koncertu... Snad se nebudete zlobit, že největší prostor jsem věnoval Portnoyovi; mám za to, že je asi nejvýraznějším členem kapely a navíc já sám hraji na bicí, takže je v tom i kousek "profesionální" deformace. S pozdravem Jrk PS: Pobavila mne Vaše poznámka o špatně spelovaném anglikanismu. Samozřejmě, že máte pravdu, ale já ono slovo nemám rád a tento "negersky" přepis použivám, když musím. Navic nehrozi, že by potom Vaše stránky dostaly nálepku "Parental Advisory: Indecent language" - m.j, se angličtinou živím... 8-))))) A NYNÍ JIŽ VLASTNÍ AUTOROVO HODNOCENÍ... Když jsem psal, že pojedu z koncertu naštvaný, tak jsem netušil, že to bude z jiného důvodu, než kvůli prosté muzikantské závisti… Na Brumlovce bylo narváno. Díky tomu byla teplota v místnosti přibližně 40-45 st.C, nepřeháním. DT dokonce asi po hodině hraní udělali přestávku, což není zvykem (Portnoy: It`s too fokin warm in here!). Vevnitř jsem vydržel asi 50min a potom mi prostě došel vzduch… přesto jsem neodcházel "jenom" z důvodu hostilních podmínek v klubu. 
Přesnost je výsadou králů a tak DT nastoupili absolutně přesně ve 20:00 (pozn. Z reproduktorů se před koncertem valili Pattonovi schizofrenici Mr. Bungle - Disco Volante! To je to poslední, co bych čekal.)
Podle očekávání se začalo úvodním trackem z obhajovaného alba "Six Degrees of Inner Turbulence" s názvem "The Glass Prison". A okamžitě bylo jasné, že tenhleten koncert asi úplně v pohodě nebude. Jakmile se
rozehrála celá nástrojovka, tak mi zalehlo v uších, zvuk ztratil konkrétnost a vznikla stará známá koule hluku. V duchu jsem si říkal, a podobně se mnou asi víc lidí: "Zvukař má uši, stáhne to a něco s tím
udělá." Bohužel, nestalo se. Kapela na pódiu pokračovala v přesvědčivém pantomimickém představení a mně začala docházet trpělivost, pak vzduch a nakonec chuť tam i zůstávat. Pokusím se překonat přetrvávající
pocit zklamání a napsat něco konkrétnějšího. Asi víc lidí očekávalo, že podobně jako v případě "Metropolisu" DT přehrají celou kompozici a pak se začnou zabývat minulostí. Ve skutečnosti DT pojali koncert jako
průřez celou dosavadní tvorbou od "When Dream And Day Unite" až po dnešek, samozřejmě s výjimkou "Change of Season", i když jsem měl pocit, že citace několika patternů byly zapracovány do napolo improvizační
směsice, která propojovala několik skladeb během první třetiny koncertu. Na plátno natažené za pódiem byly promítány obaly desek, aby se fanoušci dokázali lépe zorientovat (nicméně vzhledem ke zvuku kolikrát
asi nepomohlo ani to..). Měl jsem pocit, že největší odezvu u fanoušků vyvolaly právě skladby z "Metropolis II.": "Scenes from the Memory", kdy opravdu kompletní kotel zpíval s LaBriem, a na DT bylo vidět, že je
to těší. Takto to pokračovalo až do přestávky.Asi po čtvrthodinovém oddechu se muzikanti vrátili na pódium a tentokráte se více věnovali novince. Bylo to znát i na divácích, kteří více poslouchali, než reagovali. Vzhledem k tomu, že se mi do ruky nedostal playlist, netroufnu si vypsat pořadí skladeb, přesto rozhodně nedošlo na všechny. Po dalším hodinovém bloku se kapela rozloučila, nicméně nijak zvlášť z pódia nespěchali (což bylo s podivem, vzhledem k podmínkám v sále). Fanoušci si samozřejmě vynutili přídavky, a troufám si tvrdit, že toto byla nejlepší část koncertu. Začali vypalovačkou "Home" a pokračovalo se "Beyond This Life" z "Metropolisu", a i další dva přídavky byly staršího data. Po půl jedenácté muzikanti odložili nástroje, Portnoy rozhodil paličky a pár blan, a bylo to. Jak si pozorný čtenář zajisté všiml, píši, že jsem odešel po padesáti minutách, ale přitom komentuji celý koncert. Je to tím, že jsem zůstal stát venku na schodech: a světe div se, dvojité otevřené dveře udělaly zvukařovu práci, takže venku před klubem byl zvuk dobrý a nástroje čitelné. Na tento fakt jsem nepřišel sám, takže nás tam stálo asi třicet. Kapela: LaBrie - Myslím si, že předvedl vynikající výkon. Podle živých nahrávek, které jsem slyšel, bych právě jej bral (kromě sborů od Portnoye) jako nejslabší článek. Na Brumlovce ale zazpíval skvěle a klaním se dvakrát tak hluboko kvůli podmínkám, ve kterých zpíval. Občas obsluhoval pultík s perkusemi, nicméně vzhledem k celkovému zvuku zůstalo u vizuálního vjemu. Myung - Bohužel asi nejvíc doplatil na zvukařský výkon, protože signál z PA ven byl strašně přebuzený, takže bez ohledu na zběsilé prstolamy byl slyšet zvuk běžícího motoru bez výfuku. Rudess - Z jeho výkonu jsem měl úplně nejlepší pocit. Přestože kalulačkáře neuznávám, musím se sklonit před pouhým tušením toho, co tam ten člověk hrál. Točil se i s klávesami kolem pohyblivého stojanu a s relativně nezaujatým výrazem v obličeji uvolněně střídal klasické klavírní postupy se zběsilými jazzovými harmoniemi až po hip-hopové skrečování, když bylo potřeba. Petrucci - Střídal sedmi (pro novou tvorbu) a šestistrunku a předvedl dokonalý výkon. Problém u tohoto člověka je, že nic jiného už od něj nikdo ani nečeká. Nicméně vzhledem k hustotě lidí před pódiem u Petrucciho a jinde, bych řekl že většina návštěvníků byli kytaristé, a myslím, že byli spokojení. Portnoy - Hrál na dvě siamské zrcadlově obrácené soupravy, které střídal, trochu jsem nepochopil proč, ale kdo může říct, že chápe Portnoye? Jinak ale asi neměl svůj den. Nadělal docela dost "školáckých" chyb (jestli je tedy možné takto kritizovat bubeníka takového kalibru), hodně zrychloval a zpomaloval, a zkracoval brejky. Tady je nicméně nutno smeknout před sehraností celé kapely, protože i po sebevětším zakolísání se ostatní hráči okamžitě během jedné dvou dob rytmicky sešli. Zajímavé také bylo, že čím jednodušší part Portnoy hrál, tím víc chyb, resp. zaváhání bylo slyšet, ale čím víc byla pasáž technicky složitější, tím byl přesnější. Neustále si vyhazoval do vzduchu paličky, točil činely, vstával uprostřed partů a gestikuloval na fanoušky, plival po celé délce pódia, během lichých dob ve stoptimech si "chybějící" doby počítal údery paličky za ucho (???) a do toho všeho docela ještě hrál a občasně zpíval. Paradoxně nejlépe zahrál právě přídavky, až jsem si říkal, jak je ironické, že až na úplném konci se opravdu rozehrál… Když jsem se bavil s lidmi, kteří měli možnost porovnat dosavadní koncerty DT v ČR, všichni označili za bezkonkurenčně nejlepší ten zlínský, ať už co se týče zvuku nebo výkonů. Netvrdím, že koncert na Brumlovce byl úplným propadákem, co víc, výsledný efekt nebyl horší jenom vinou kapely, přesto však zůstávají Dream Theater kapelou, kterou provázejí vysoká očekávání. Tentokrát se jim je ale naplnit nepodařilo… (alespoň ty moje ne).  Pickard |
3. DREAM THEATER - 27. června 2002,|
SESTAVA:
James LaBrie - zpěv John Myung - baskytara John Petrucci - kytary Mike Portnoy - bicí Jordan Rudess - klávesy |
PLAYLIST (snad kompletní) The Glass Prison 6:00 Strange Deja Vu Surrounded Burning My Soul / Hell's Kitchen Another Hand / The Killing Hand The Great Debate Pull Me Under Six Degrees Of Inner Turbulence |
Přídavky: Home The Spirit Carries On Take The Time |
|
Americký kvintet Dream Theater se už pěkných pár let řadí mezi absolutní špičku progresivního metalu a tak není divu, že 27. červen se stal svátkem jejich tuzemských fanoušků,
respektive těch, kteří se rozhodli toho dne zavítat do pražské Sky Clubu Brumlovka. Právě tam se od osmi hodin večer konal koncert, kterým Dream Theater v rámci turné World Turbulence
2002 přijeli podpořit aktuální dvojalbum "Six Degrees Of Inner Turbulence" vydané z kraje letošního roku. Přestože u mě novinka nepřekonala přechozí desku "Scenes From A Memory",
jedná se o nahrávku velice vydařenou a zvláště po technické stránce hraničí s dokonalostí. Alespoň to jsem si myslel do té doby, než jsem spatřil Dream Theater naživo... Kolem dvacáté hodiny se očekávání všech přítomných naplnilo. Světla potemněla a ze záznamu spustil úplný závěr Scenes From A Memory, jakoby kapela chtěla naznačit, že dnešní koncert pokračuje tam, kde skončil ten před dvěma roky, na němž odehráli zmíněné koncepční album celé. Nyní je však čas na novinku a podle úderů zvonu (přesněji Jordana Rudesse do kláves) je všem jasné, že nás nečeká žádný pomalý rozjezd, neboť"The Glass Prison" je nejtvrdší věcí z aktuální nahrávky a snad i v dosavadní kariéře Dream Theater. S první skladbou se bohužel také projevuje jediný nedostatek provázející celé vystoupení a tím je občas až nesnesitelná úroveň hlasitosti. Nejde o to, že jsem asi nebyl sám, komu hučelo v uších ještě dlouho po skončení koncertu, ale méně znamená někdy více a tak zbytečný „hlukový guláš“, kdy vše spývalo, poměrně často narušoval jinak skvělé ozvučení. V těchto případech pomohla jedině znalost konkrétní skladby a potom bylo možné po paměti poznat, co že to vlastně hrajou. Jako druhá v pořadí zazněla píseň 6:00, následně "Strange Deja Vu" a potom...potom už nedokážu říct pořadí dalších skladeb, protože k těm, které nemám moc naposlouchané nedokážu přiřadit názvy, ale tuším, že zazněly ještě "Surrounded", "Burning My Soul", z novinky "The Great Debate" a před čtvrthodinovou pauzou ještě oblíbená "Pull Me Under". Po přestávce (Mimochodem, nevíte někdo co to během ní hrálo za muziku? Zajímavá byla coververze "Holy Diver" od kapely Dio.) se na pódiu stále nic nedělo, jenom z playbacku za doprovodu světelných efektů hrála předehra k rozsáhlé, více než čtyřicetiminutové kompozici Six Degrees Of Inner Turbulence. Říkal jsem si, že asi došlo k nějakým technickým problémům majícím za následek prodloužení přestávky a že ona instrumentálka je zde ke zkrácení dlouhé chvíle. Opak je však pravdou a jaké bylo moje překvapení, když se posléze kapela vrátila a už naživo 
pokračovala druhou částí "About To Crash", aby postupně dotáhla v jednom kuse celý opus do konce. Zhruba ve čtvrt na jedenáct nastal čas loučení, ale jak už bývá zvykem, je to jen takové
nutné gesto. Za chvilku jsme měli kapelu opět zpátky a dlouhý přídavkový blok znamenal ohlédnutí za "Scenes From A Memory" a to peckou "Home" a následně pomalou baladou "The Spirit Carries
On". Na úplný závěr zařadili Dream Theater píseň "Take The Time", v níž se v sólovém souboji utkali John Petrucci s Jordanem Rudessem.K výkonu kapely nemám nejmenší výtku a celý koncert hnali kupředu s neutuchající energií. Členové Dream Theater nepatří mezi ty muzikanty, kteří mají potřebu zběsile pobíhat po pódiu, zuřivě klepat hlavou a dělat ze sebe velké drsňáky, což působí povětšinou dost směšně. John Myung se se svou baskytarou drží spíše v ústraní a je na něm znát velké soustředění na hru. Jordan Rudess se krčí za otočnými klávesami, směje se směrem k publiku a je jenom škoda, že nedostal prostor pro nějaký ten sólový výstup. Při pohledu na pohodového Johna Petrucciho byste ani neřekli, že ty někdy opravdu hodně rychlé tóny se linou z jeho kytary. Nejvíce jsem se obával živého zpěvu, ale James LaBrie dokázal vše odzpívat vcelku bez problémů, přestože jeho hlasivky dostávají určitě hodně zabrat. Největší podívaná je však na Mikea Portoye, strojově přesného bubeníka, který má během náročné hry ještě čas na roztleskávání publika a pohazování paličkami. Co na tom, že se mu občas nepodaří je chytit, na jeho hře to nepoznáte. Už jen pohled na monstrózní bicí soupravu ve vás zanechá dojem a napadne vás, že kdo si za tohle troufne usednout, nemůže být normální. I přes délku jednotlivých skladeb, jejich komplikovanost a časté změny předvádějí Dream Theater dokonalou souhru a tak výsledek je mnohem působivější než při poslechu studiových nahrávek, hlavně když vidíte, že vše hrají s přehledem a v pohodě, jako kdyby to pro ně nic nebylo. Nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že nikdo neocházel nespokojen, ale musím se pozastavit u jedné nepříjemné věci a tou jsou na místě prodávaná trička, přívěšky, programy (ty by podle mě měly být zpíše zdarma v ceně vstupenky) a další suvenýry. Nevím, kdo určuje prodejní ceny těchto předmětů, ale nenapadá mě jiný výraz než zlodějina. Nejsmutnější ale je, že na to doplácejí ti nejvěrnější fanoušci. Vlastně jsem zapomněl ještě na jednu věc, která měla neblahý vliv na požitek z koncertu a to velké horko, které ten den panovalo venku a tím pádem i v zaplněné hale. Když jsem po třech hodinách koncertní prostory opouštěl, byla to velká úleva vyjít ven, kde už byl příjemný noční chládek. Kvůli obrovskému hudebnímu zážitku bych ale klidně trpěl ještě déle a už teď se těším až k nám tahle skvělá parta opět přijede. Petr Novák E-mail: pnovak.cr@worldonline.cz |
Zase růže a zase v bouři, 11. ŘÍJEN 2000, PRAHA| Dream Theater, Porcupine Tree [Zdroj: whiplashmag.net, resp. http://whiplashmag.net/index.php?id=5&subid=1&cla=26, Autor: Vratislav Šantroch] Letošní 28. leden mají ve svém osobním kalendáři dozajista zvýrazněný jako velký svátek veskrze všichni bezmezně poddaní nekorunovaných progresivně - art - rock - metalových potentátů DREAM THEATER, a to z důvodu de facto prozaického. Toho dne (v USA se tak oficiálně stalo o den později) vypustila totiž ona navýsost osvícená skvadra své zbrusu nové a v pořadí šesté regulérní studiové album s názvem Six Degrees Of Inner Turbulence, pročež je záhodno, uchystat o ní zase pár následujících aktuálních řádek. Ty však navazují na materiál, jež pod názvem Růže v bouři naleznete na jiném místě stejné rubriky těchto našich – vašich webových stránek. Tudíž předmětem našeho úhlavního zájmu bude vše vybrané, jež se ve Snovém divadle, v jeho zákulisí a na spřízněných, ať už stálých či sezónních scénách odehrálo od chvíle, kdy jsme z něho vyšli bezprostředně po emisi jeho minulého opusu magnum Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory. Žhavá noc Tak předně ve středu 11. října 2000 dorazil umělecký soubor Snového divadla v rámci svého kočování Evropou do Prahy, aby ve Sky clubu na Brumlovce po boku spřízněného anglického souboru Porcupine Tree odehrál výtečné představení, o němž se v kruzích vytvořených vůkol dané srdnaté formace jejími tuzemskými fanoušky debatuje dodnes. Ba, ba, vlastní zkušenost mi velí, že vzpomínky na onu akci jsou dodnes živé, a proto jsme všichni loňského podzimu jako trvalou upomínku na koncertní um pětice uvítali bezmála sto devadesát minut trvající záznam Live Scenes From New York zachycený na ploše tří CD. Pánové James LaBrie – zpěv, John Petrucci – kytara, John Myung – baskytara, Jordan Rudess – klávesy a Mike Portnoy – bicí jej za přispění několika hostů pořídili loňského 30.srpna v Roseland Ballroom v domovském městě New York a pokud bychom měli lámat chleba mezi koncertním dvojalbem Once In A Live Time (1998) a „živákem“ aktuálním, vyjde nám o poznání větší kus pro Živé scény z New Yorku. Jejich oficiální vydání se nějaký ten čas opozdilo ze známých a naprosto pochopitelných důvodů, kdy na přední straně původního bookletu se jako součást dvojexpozice skvělo hořící srdce a v jeho plamenech pak silueta Sochy Svobody spolu s neblaze proslavenými mrakodrapy World Trade Centra, načež musel být výjev čelní strany obalu citlivě změněn. Věštba, nebo náhoda? Nezvratnou pravdou je však ten fakt, že původní výjev bookletu byl uchystán dávno před osudným l1. zářím a tudíž jej nelze jakkoli osudově spojovat s tragickými událostmi vztahujícími se k „dvojčatům“. Nicméně jedna spojitost, a s tou nechť se každý popasuje sám dle vlastního uvážení, by tu přeci jenom byla. Den emise onoho livedvojalba byl původně stanoven právě na ten den, který natolik otřásl světem a navždy jej poznamenal. Podstatný je však obsah oné kolekce, který na ploše 1. disku a malé části 2. disku přináší, coby zřejmě stěžejní úsek, kompletní koncertní zpracování příběhu o reinkarnaci a otázkách posmrtného života, tak, jak jej skupina zachytila na svém teď už předposledním, konceptuálně pojatém studiovém díle. CD 2 pak doplňují kompozice z opusů Images And Words (Metropolis Pt. 1, Another Day), Awake (The Mirror), Falling Into Infinity (Just Let Me Breathe), zfúzovaná Caught In A New Millenium, Acid Rain připomínající druhý počin podle posledních zpráv už rozpuštěného projektu Liquid Tension Experiment (feat. Portnoy, Petrucci, Rudess) a závěr obstarává Rudessovo klávesové sólo. CD 3 pak nabízí kousky Mind Beside Itself (medley sestavený z písní Erotomania, Voices a Silent Man pocházejících ve stejném pořadí z kolekce Awake), Learning To Live (uzavírá počin Images And Words) a pro tyto účely přetvořenou a inovovanou, více jak dvacetiminutovou A Change Of Seasons, jež je ve studiové verzi k nalezení na stejnojmenném minivýtvoru. Můžeme snad postrádat oblíbený a pódiovým šrumem ostřílený megaštyk Pull Me Under, ale to už je toliko diskutabilní detail. Celý popsaný produkt se pyšní výtečným zvukem, načež vskutku tvoří reprezentativní vzorník instrumentální dokonalosti všech čtyř hráčů a zpěváka souboru a jeho neopakovatelné zvukově i žánrově pestré tvořivosti. Je stoprocentním dokumentem, že z pražádného hlediska technokraté DREAM THEATER nepotřebují ani v nejmenším překračovat nijaký bludný kořen, je delikatesou pro rockové gurmány, kteří si na ní pošmáknou nepřebernou škálou chutí. Inu, kromě téhle kohorty chvalme a velebme tu sílu, jež jí blahosklonně přisoudila gesci k takovémuto nebývalému počínání. Poslové fantazie S příchodem nové kolekce Six Degrees Of Inner Turbulence může být kapela, která, pro připomenutí, de facto povstala v září 1985, kdy se na proslulé bostonské Berkley School Of Music tehdy ještě pod názvem Majesty sešli Portnoy, Petrucci a Myung, podezírána z určitých možná až chorobných sklonů k megalománii. Jednoduše proto, že tato je dvojalbem a ačkoli se historicky jedná o první studiové dvojalbum Snového divadla, přeci jenom máme co do činění s už třetím megadílem, neboť mějme na paměti, že koncertní počin Once In A Live Time byl rozehrán na ploše dvou CD a Live Scenes From New York pak ve formátu o jeden disk širším. Co naplat, hudební a textové smýšlení kvinteta je už takové, kdy jeho vyjadřovací schopnosti jsou až nezměrně, avšak vkusně a účelně sofistikované a nedají se odbýt deseti v průměru pětiminutovými skladbami. Na novince se jako koneckonců vždy a za všech okolností vybroušené konání kvinteta jeví v mnoha ohledech jako přinejmenším překvapivé, možná až šokující. Novum? No ano, přihlédneme-li zde už jenom k těm dosud neužívaným zvukům. Na prvním disku se nalézá celkem pět kompozic v celkové délce něco málo přes padesát čtyři minut, přičemž však hned úvodní štyk nazvaný The Glass Prison jeví se být odpovědí na předchozí časté otázky, kam dál mohou a budou Portnoyovci směřovat. V kontextu jejich tvorby neskutečně tvrdá skladba nepopírající nejsilnější momenty thrash metalového a hard coreového žánru, dokumentuje, že ani této pětici se nevyhnulo ovlivnění tvrděrockou supermodernou, přičemž vzdálená evokace Pantery není ani příliš od věci. DREAM THEATER si totiž mohou dovolit vše, co uznají za své, a teď zkuste takovouhle formaci nařknout z trendovosti, když vám popsané předloží natolik svébytně a prokoumaně. Další čtyři kousky, jmenovitě tedy Blind Faith, Misunderstood, The Great Debate a Disappear, nesou pak spíše nebývalé znaky skladatelských, aranžérských a zvukových technologií téhle skvadry, avšak i ty nabírají v četných okamžicích směr k soudobé heavy metalové tvrdosti plný plamenných a zatěžkaně obhroublých riffů. Jsou barvitým a esprit vyzařujícím protipólem LaBrieho výškové pěvecké katedrály, plné fines a architektonických jemností. Dalším kontrastem nového opusu je vzájemné globální vyznění obou jeho částí, přičemž druhý disk nabízí velkolepou titulní suitu rozdělenou do osmi částí, která svou dvaačtyřicetiminutovou stopáží co do rozsahu bezmála dvojnásobně překonává monumentální song A Change Of Seasons. Nelze však ani v jejím případě, jakkoli by to k takovým úvahám mohlo neodbytně svádět, nikterak konstatovat, že je roztahaná, bez děje, o ničem. Ohó, opak je tu nakrásně pravdou. Onen ostrý kontrast pak spočívá v té skutečnosti, že tato kompozice je o poznání umírněnější, jaksi hravější, takto oddechovější, protkaná až v popových sférách rozprostřenými něžnými plochami. Na celém tom k perfekcionismu opět dotaženém nadžánrově panoramatickém materiálu, stvořeném v dávno nastolených techno-rock-metalových intencích, onen květnatý ansámbl opakovaně dokládá, že s nonšalancí mu vlastní hodlá i nadále nesmazatelně povyšovat svou rozsochatou tvorbu na svrchovaně ztepilý kumšt vybraně virtuózních forem. Mimoděk se při tom stylizuje do role určitého spiritus agens. Je třeba také říci, že novinka nezůstává ani zbla dlužná svému názvu, který zní Šest stupňů vnitřní vzrušenosti Však už dávno víte, co mám na mysli, když píši o oné expresivitě, kreativní sečtělosti či cejchu svébytnosti a jinakosti elegantní sešlosti DREAM THEATER. Všemi těmi atributy se honosí i na právě probíhajícím a zhruba měsíc trvajícím evropském turné, které zahájila 25. ledna v Anglii, přičemž naši zemi, avšak skálopevně věřme, že toliko protentokrát, míjí (vskutku bych si do třetice všeho strhující dal žhavou noc /a mně se stýská moc/ ve společnosti DT bez sebemenšího zaváhání líbit), a na němž jí v roli speciálního hosta provázejí znamenití žánroví soukmenovci, švédští Pain Of Salvation. Pak nás, přesněji 12.března, nádavkem čeká v limitovaném množství zřejmě obohacená emise prvopočinu Portnoyovců, toho, jež se v roce 1989 objevil pod názvem When Day & Dream Unite a jehož produkci obstaral slovutný Terry Date. Ještě si na tomto místě připomeňme, že tenkrát ve Snovém divadle zpíval Charlie Dominici a svou hrou na klávesové nástroje zářil Kevin Moore. Impérium požitkářů Členové stálého souboru Snového divadla jsou horlivě aktivními a čile neposednými umělci, pročež jsme si bez potíží zvykli na tu skutečnost, že v časech pauzírování mezi studiovými kolekcemi (ten poslední trval celých ssedmadvacet měsíců) prakticky bez ustání vyvíjejí činnost na poli vlastních bočních projektů, či že na žádný pád nezaujímají posty váhavých střelců, jakmile je osloví někdo ze s nimi spřízněných muzikantů a záhy participují na řadě jejich děl. Je, myslím, nabíledni, že ta posléze rozhodně nekrášlí toliko tím, že jim propůjčují svá aurou věhlasu obestřená jména. Navážeme-li na tuhle v prvním dílu našeho profilu už propranou činnost, pak z těch projektů, které stojí za výraznou pozornost, se v zásadě jako první projevili kytarista John Petrucci a klávesista Jordan Rudess, jež spolu vystoupili naživo a akusticky předloňského 10.června v Arts Center In Nyack v New Yorku a záznam téhle nesporně pozoruhodné akce se ve stejném roce objevil pod názvem An Evening With…. Mr. Rudess posléze participoval na opusu Journey With The Sun, který pořídil saxofonista Paul Winter se svým souborem The Earth Band, a loni se pak ještě zúčastnil nahrávání instrumentální kolekce Addition By Subtraction projektu Mogill/Manring/Stevens (Michael Manring – baskytara, Sctott McGill – kytary, Vic Stevens – bicí a Jordan Rudess – klávesy). Prog - rocková čtveřice TransAtlantic, v níž s Portnoyem působí klávesista a zpěvák Neal Morse (člen formace Spock’s Beard), basista a zpěvák Pete Trewavas (Marillion) a kytarista a zpěvák Roine Stolt (The Flower Kings), loňského jara vydala živé 2CD Live In America, a to je pozoruhodné už tím, že kromě kompozic All Of The Above, We All Need Some Light, Mystery Train a My New World pocházejících z debutového počinu SMPTe obsahuje tři medleys, přičemž první je poskládán ze skladeb Genesis, druhý z písní Beatles a třetí ze songů domovských formací jednotlivých členů. Na popsaný koncertní počin navázala pak kapela na podzim poutavým výtvorem Bridge Across Forever, složeným v délce sedmdesáti tří minut ze čtyř kompozic, z nichž tři jsou dále rozčleněny do podčástí, a jeho limitovaná dvojdisková edice na bonusovém disku mimo jiné skrývá znamenitý cover uchvacující pinkfloydovské Shine On You Crayz Diamond a předělávku beatlesácké And I Love Her, pojaté jako jam session, a párplovské Smoke On The Water. Jako druhý se loňského léta, po několikerém odkladu, přičemž jsem tento počin anoncoval již v prvním dílu tohoto profilu na podzim roku 2000, objevil koncepční epicko-prog-rock-metalový opus Leonardo – The Absolute Man (viz rubrika „Recenze“) spunktovaný a kompletně sepsaný agilním Trentem Gardnerem pocházejícím z kapely Magellan. Zde, po boku řady nejrůznějších muzikantů, z nichž jmenujme alespoň kytaristu Waynea Gardnera (Magellan) a bubeníka Jeremyho Colsona (Dali’s Dilemma), a zpěváků, z nichž bych připomněl Joshe Pincuse (Ice Age), Breta Douglese (Cairo) či Stevea Walshe (Kansas), pěje v hlavní roli Leonarda da Vinciho sám James LaBrie. Posledně jmenovaný záhy připomněl existenci svého vlastního levobočka, který pod pozměněným jménem James LaBrie’s Mullmuzzler vypustil výborný progresivně hard rock – metalový počin s označením 2 (viz rubrika „Recenze“). Stejně jako Mullmuzzlerova debutu se též jeho nahrávání zúčastnili bubeník Mike Mangini (ex- Annihilator, Steve Vai, Extreme), kytarista Mike Keneally (Bear For Dolphins, ex- Steve Vai), baskytarista Bryan Beller (Bear For Dolphins), klávesista Matt Guillory (Dali’s Dilemma) a klávesista Trent Gardner, a dále pak kytarista Mike Borkosky. Situaci okolo Mullmuzzlerova debutu ještě připomíná obsazení producentského postu, který LaBrie opět obsadil svou maličkostí, a též tím, že s „dvojkou“ zase skladatelsky vypomohli (v písních Venice Burning a Confronting The Devil) členové spřízněných, symfo-prog metalových Shadow Gallery, zpívající kytarista a klávesista Gary Wehrkamp a zpívající baskytarista Carl Cadden – James. Posledním z členů, který nevydržel vlastní nahromaděný tvůrčí přetlak, byl klávesista Jordan Rudess, který oblažil hudební svět na podzim dalším ze svých sólových alb, jež obdrželo pojmenování Feeding The Wheel (viz rubrika „Recenze“). Na až vznosně nadžánrovém a honosně atmosférickém díle se spolu s ním podílel kytarista John Petrucci, bubeník Terry Bozzio (ex- Frank Zappa, Vai, Polytown a další), kytarista Steve Morse (Deep Purple, Steve Morse Band, Dixie Dregs), baskytarista Billy Sheehan (ex- Talas, David Lee Roth, Mr. Big a další, jinak Niacin), violoncellista Eugene Friesen, akustický kytarista Peter Ernst či houslista Mark Wood. Aby toho ještě nebylo dost, na počátku roku se objevila instrumentální mnohostylová sbírka Gumman & Other Stories spolku Prefab Sprout, na níž je mimo jiných muzikantů k nalezení, no, to byste neuhodli, zase ten náš Jordan Rudess. V ten samý čas ohlásil kytarista John Petrucci, že se oddává pilné práci spojené s nahráváním svého prvního sólového alba, na němž jej budou doprovázet baskytarista Dave LaRue (Dixie Dregs, Planet X) a bubeníci Tony Verderosa a Dave DiCenso. Letošní 23.duben ještě k tomu všemu přinese druhou sbírku oduševnělého progressive – rock – metalového projektu Explorers Club, který má patentovaný už několikrát zmíněný, rtuťovitý Trent Gardner. Na díle Raising The Mammoth spolu s ním působí zpěvák James LaBrie, baskytarista John Myung a další, mezi nimi bubeník Terry Bozzio, klávesista Mark Robertson (Cairo), kytarista Marty Friedman (ex- Megadeth), klávesista a kytarista Kerry Livgren, zpěvák Steve Walsh (oba Kansas) a výše už zmíněný Gary Wehrkamp (Shadow Gallery). Velitelem v labyrintu Čili jak z předchozího odstavce více než jasnozřivě vyplývá, vesměs jednoznačně levobočně nejvytěžovanější součástí snových divadelníků je fenomenální mág černobílých klapek Jordan Rudess, nicméně samostatnou kapitolu, kterou rozhodně též nelze pominout, tvoří v tuto chvíli jejich bývalí kolegové. Pěvci Chris Collins (členem ještě za časů Majesty) a Charlie Dominici se hudebně nikterak neprojevují, alespoň ne tak, aby se ohlasy písní jejich, či případné další konání, donesly až k nám. A zatímco v pořadí první „drímtyjátrovský“ klávesista, v současnosti ku temné avantgardě odvrácený Kevin Moore, po emisi počinů Dead Air For Radios a You Go Now vlastního projektu Chroma Key mlčí, naopak jako totální workholik se nakrásně chová jeho druhdy nástupce Derek Sherinian. Ten na podzim vyrukoval s výtečnou druhou sólovkou Inertia (viz rubrika „Recenze“), na níž lze krom jeho umění obdivovat zručnost kytaristů Stevea Lukathera (Toto) a Zakka Wyldea (Black Label Society, Ozzy Osbourne) a též bubeníka Simona Phillipse a baskytaristy Tonyho Franklina. V loňském červnu, v průběhu australského turné, byl pořízen koncertní záznam Derekovy skvadry Planet X, kterou ruku v ruce s kytaristou Tonym MacAlpinem a bubeníkem Virgilem Donatim tehdy dotvářel baskytarista Dave LaRue (Dixie Dregs), načež nahrávka se má pod názvem Live From Oz objevit na pultech hudebních kvelbů během letošního léta. Ale ještě dříve přinese pak letošní jaro druhý studiový produkt sešlosti Planet X nazvaný Moon Babies. Z muzikantů, kteří se na něm podíleli, jsou hlášeni kytarista Tom Kennedy, bubeník Jimmy Johnson a baskytarista Billy Sheehan. Obdivujete Sherinianův klávesový, kompozitorský a aranžérský um? Pak si na každý pád obstarejte novinkový produkt Entropy metalových progresorů z Texasu jménem All To Human nebo si můžete ještě počkat na jeho další sólový výtvor, pro jehož vznik Derek přizval kytarového finišera Yngwieho Malmsteena,další znamenité šestistrunaře Zakka Wyldea a Stevea Lukathera, baskytaristu Billyho Sheehana a bubeníka Erica Singera (ex- Badlands, Gary Moore, Alice Cooper, Kiss). Že je Sherinian věru přetrhdílo, to už je v tuto chvíli víceméně jasné, avšak co je dále zajímavé, je ten fakt, k čemu všemu se dotyčný nachomýtne. Vždyť ke všemu výše popsanému se ještě svou hrou spolupodílel na albu spolku Shaman, jež povili tří bývalí členové brazilských power metalistů Angra, tedy zpěvák Andre Matos, bubeník Ricardo Confessori a baskytarista Luis Mariutti, které doplňuje kytarista Hugo Mariutti. Prozatím už dost, neboť z lesku předchozích výčtů nejrůznějších kompletů a na nich zúčastněných muzikantů až zrak přechází. A hlava už to rovněž nebere. Ale ona, hromská to práce, musí! Ultimativně. Rytíři ušlechtilého rockování Nuže tedy, jak už bylo výše popsáno, čelní představitelé světové rock – metalové aristokracie se s nástupem nového roku opět neochvějně vydali na další ze svých spanilých jízd. Stejně jako v minulosti i protentokrát s její pomocí hodlají prezentovat své proklatě hloubavé hudební smýšlení, které ve velké míře nabralo na veškerých příznacích paradigmatu. Muzika DREAM THEATER je zapeklitě vytříbeným bádáním uprostřed zvukové, kompozitorské, aranžérské a instrumentální alchymie, kdy každá skladba, pasáž, tón, každičký detail procházejí zdlouhavým vývojem a rafinovaným procesem zrání. Pětice oněch mimořádně vybavených autorů a hráčů hojně uplatňuje nejrůznější variace ve víru tvůrčí pouti vykazující zcela jasně zápasivou povahu neodmyslitelně poplatnou vzniku dané dějové věcnosti. Brilantní je na ní onen její jakýsi šestý smysl pro vývojovou kontinuitu, barvitou instrumentaci, výrazně profilovanou melodiku a rytmiku, pro nové struktury a bohatě nazdobenou formu dle klasických vzorů. Bytelná konstrukce oné hudby ladných křivek se jeví jako samostatná, do detailu propočtená, se vzájemnými vazbami v mnoha rovinách a se sledem uzavřených způsobů hudebního provedení, přičemž slouží a přináleží emotivnímu odlesku pocitů a duševních rozpoložení svých konstruktérů. Ti houževnatě kladou třeskutý důraz na posilování hektičnosti celkového výsledku své práce a pracují na rozvíjení způsobů jeho předávání, zahalujíc se při tom šlojířem ekvilibristiky. Jasně, leckdo si řekl, říká a říkat bude, že umělecký soubor Divadla snů veskrze stojí na pokraji chudokrevného instrumentálního onanování (koneckonců občas takový v mém vnímání scestný a do značné míry danou záležitost bagatelizující názor na věc slýchávám), jakého naopak pohříchu býváme svědky v jiných případech. Nemějme to v zásadě dotyčnému za zlé, vždyť každému patří to, co jeho jest, avšak jářku, sečtělí experti na krásno DREAM THEATER s klidem v duši mohou svůj bohatý repertoár zastřešit souslovím Exhibička, aneb žádný hněv a žádná rvačka!, abychom parafrázovali klasika.Zkrátka, své uznání v rockových kruzích si tahle kapela nepochybně zaslouží. A po pravdě beze zbytku. Růže má trny, píchá, a snad právě proto a pro svůj divotvorný květ je uctívána jako královna mezi květinami. Netřeba se jí bát, ba ani nějakých těch škrábanců, jež nám uštědří. Tahle byla v rozpuku na podzim, znovu pak nakrásně vykvetla v zimě, přitom se obé událo uprostřed bouře. Tak proč bychom se z ní nakonec (zase) netěšili? No ne? |
2.b SKY CLUB BRUMLOVKA, 11. ŘÍJEN 2000, PRAHA|
Dream Theater, Porcupine Tree [Zdroj: www.marastjakcyp.com, resp. http://marastjakcyp.com/new/?c=3&id=140, Autoři: 30.03.2005, StYkO] ...tak teda, po popisani fantastickeho koncertu Deep Purple sa pustam do reportu o koncerte mojej naj kapely - Dream Theater... :) koncert sa konal na druhy den po DP, a dost som ocakaval, ako dopadne porovnanie z ich julovym koncertom v Zline, ktory bol podla mna uzasny... po kratkom bludeni Prahou (tymto vzdavam hold orientacnym schopnostiam Mata a Peta, ja by som to mozno hladal este doteraz:))) ) sme sa dotrepali do prazskej Brumlovky, kde to mali prepuknut v miestnom Sky Klube..... trosku som sa obaval toho nazvu "klub", a tak trosku sa moje obavy aj naplnili... islo o "halu" asi tretinovej velkosti oproti Noveste v Zline... skoda, ludia boli na seba natlaceny ako sardinky, len sme vosli dnu, a uz sme boli spoteni aj... presne tam :))) mno peklo... :) tak isto kapela mala zo sebou len torzo toho, co mali v Zline, a to sa tykalo hlavne svetelneho aparatu... Ako predkapelu mali zo sebou Porcupine Tree, o ktorich som doteraz absolutne nic netusil... viem len, ze vznikli niekedy koncom 80tych rokov, a ze su to anglicania... hrali taku "psycho" hudbu :), nieco na sposob Fates Warning (aspon miestami sa mi to podobalo, hlavne takou potemnelou atmosferou piesni...), niekedy to znelo dost monotonne, no celkom zaujimavo vyuzivali sample a rozne zvuky a hlasy... bol som celkom prijemne prekvapeny tym, ze mali v podstate dost kvalitny zvuk ("to sa mi len zda, alebo sa trasie podlaha??" - Ell, ked bubenik spostil dvojkopakovu palbu :))))), aj osvetlovaci sa celkom snazili, co nie je vzdy pri predkapelach pravidlom... este bolo zaujimave, ze zacali hrat asi o pol osmej, pricom koncert bol ohlaseny na osmu... hrali asi tristvrte hodinu, a ludom sa pacili... mali dobry ohlas... :) Ale vsetci uz cakali na to, koli comu tam prisli, na DREAM THEATER! Predskokani sa zbalili, zvukari podozvucovali (bednaci si medzitym na podiu aj zatancovali... taky nejaky irsky tanec :))), poutierali mikrofony, a asi 15-20 minut od poslednych tonov Porcupine Tree sa zhaslo svetlo... a chlapi lepsie ani nemohli zacat... 
1. Metropolis pt.1 - The Miracle and the Sleeper...absolutna bomba, podla mna najlepsia vec, aku DT zlozili... efektny zaciatok za blyskania stroboskopov, uz toto bol priznak toho, ze program bude od zakladu iny, ako pred tromi mesiacmi... asi stvorminutove solo zahrane uplne genialne (nechybal stoptime, kde si Mike spravil oblikatnu fotecku :))) mozno sa uvidime na nete :)))))... mno, skoda reci, treba zazit! :))))) 2.-4. Overture 1928, Strange Deja Vu, Fatal Tragedy trojica veci z pokracovania predchadzajucej piesne z albumu Metropolis pt.2 ... zahrali to bez klavirnej medzihry medzi Strange... a Fatal... , cim cely blok dostal omnoho vacsiu razanciu, ako na CD... v tej chvili uz boli opluvane cele bicie (Portnoy neuveritelne na koncerte pluje... to boli neslutocne sprsky...:)) to som este nevidel... samozrejme, nemohol si odpustit opicky, je to fakt skupinovy saso... plieskanie po hlave, vyhadzovanie paliciek (do vzduchu, do publika, zvukarovi...)... mno proste sasino... :))))). Hosi podali standartny vykon (v pripade DT to znamena standartny, v porovnani s ostatnymi... excelentny... :))), Mike sa mi zdal uvolnenejsi ako v Zline, dovolil si omnoho viac kadejakych zmien a "kudrliniek"... 5. Another Day Tymto ma dost odrovnali, necakal som, ze to zahraju...... ale bolo to prijemne, ide o pomalu vec z Images and Words, trpol som, ako sa vysporiadaju zo saxofonovym solom, ale.... mno, skoda reci, Rudess je Rudess, pekne si tam na tu temu zajamoval, fakt dobra verzia... :) 6. The Mirror Peklo!! Asi najtvrdsia vec z Awake... no po riti!!! opat kadejake koncertne variacie, hlavne Portnoy a Rudess... vsetky hlavy sa natriasali v tom valcujucom rytme... pecka!!:) 7. solo Petrucci Pani a damy, kto chce vidiet, ako sa hra na gitare, nech sa paci... bolo celkom zaujimave porovnavat Petrucciho s Morseom z Deep Purple, ale John ponal svoju predstavovacku uplne odlisne (aj ked, on ma svoju predstavovacku prakticky v kazdej skladbe :))... mno, dobre! z vynimkou Space-Dye West :))))))))))... bolo to nadherne, s lahkostou zahrane solo, pekne podfarbene Jordanovymi kilami... ludi dost rozhybala tema od Metallicy Master of Puppets, ktoru zahral s Portnoyom... mno po riti! vsetci skakali... "Master! Master!" :)))))) 8. Home No comment... uplna pecka. 9. solo Rudess Zdalo sa mi trosku monotonnejsie a menej napadite, ako v Zline... ale mozno preto, lebo som ho uz raz pocul... v kazdom pripade, normalny clovek by si v tej rychlosti asi polamal na tych klavesach vsetky prsty! :))) paraada... :)) 10. Erotomania Tak tymto vyrazili dych nie len mne! Instrumentalka z Awake, ale absolutna! :) Mno proste... co dodat... vyborna a dobre zahrana vec..... len sme cakali, ci bude nasledovat to, co ma... a nasledovalo! :)) 
11. Voices:)) presne tak... z Myungovho zbehu, ktorym prepojil obe veci, sa spravilo vela ludom v sale nevolno....:)) uplne blaznovstvo...... tato vec je dost obsiahla a hlavne dost narocna na spev, ale myslim, ze LaBrie nesklamal (inac, pekne kysne :)))) asi sa ma dobre :)) 12. The Spirit Carries On Na CD nasleduje po Voices skladba Silent Man, ako posledna z trilogie... tu ju nahradili inym sladakom, ale vobec som sa nestazoval, pretoze tato vec patri medzi moje najoblubenejsie spomedzi pomalych veci od DT... neda mi opat nespomenut solo... je uplne nadherne... :) 13. Learning to Live Hmmmm... tak tu sa pekne vysaleli... dost si tu vec prisposobili, ona je uz sama o sebe dlha, mno nemali problemy (hlavne Jordan) nieco prikraslit (presne jak povedal Mato, pri hrani starsich veci sa tvaril asi tak, ze “co to tam ten Kevin (Moore) nahral za banality, pre boha!” :))))))... pomaly sa ale schylovalo ku koncu... Hosi odisli s podia, a kazdy asi ocakaval Pull Me Under... avsak vratili sa s inou bombou! 14. The Change of Seasons !!!! :)) a zahrali to cele!!! pol hodinu trvajuce sialenstvo... sem-tam pekne poupravovane (Petrucci tam mal nejake to solo navyse... :)), v instrumentalnej casti The Inevitable Summer celkom vtipne spotvorili tie medzihry, kde sa strieda vzdy nejaky nastroj s bicimi... mno proste sa pohrali hosi :))))) No... co dodat :) Zvuk bol porovnatelny so Zlinom, mozno trosku horsi, ale na druhej strane som teraz celkom rozumel basu, co v Zline absolutne nie... bola tam omnoho vacsia tlacenka, co bolo dane salou, avsak bola sranda sledovat, ako ti dvojmetrovi metlosi reaguju, ked videli, kto za nimi stoji :)))) vsetci sa Elen uhybali, az sme mali nakoniec celkom good vyhlad :)))) v jednom momente som sa otocil dozadu, a kukam jak puk... za nou sa normalne zhromazdili asi styri obdobne malicke dievcatka :)))) chudatka, inde asi nemali sancu vidiet nic :)))))) a este... zas mi nezahrali tie moje... Take The Time a Peruvian Sky inac, vsimli ste si? z Falling... nehrali NIC! Takze... asi tak... ja by som mal zataal len tolko... ale uz rozmyslam nad Nickom Caveom... v novembri v stovezatej... dost odbocenie od stylu, ale nezaskodi trosku morbidnej melancholie... :))) |
2a. SKY CLUB BRUMLOVKA, 11. ŘÍJEN 2000, PRAHA
|
DREAM THEATER 11. 10. 2000, Praha, Sky Club Blumlovka Dream Theater, Porcupine Tree Skupina již dokonce vystupovala dvakrát i v naší republice. Poprvé to bylo ve čtvrtek 20. července 2000 ve Zlíně ve sportovní hale Novesta, 11. října 2000 se u nás Dream Theater objevila již podruhé ve Sky Clubu Brumlovka v Praze, kde představila album "SFM" v koncertní podobě, skladbu po skladbě, notu po notě, chronologicky tak, jak jsou jednotlivé scény umístěny na albu. Koncertní set byl navíc doplněn i průřezem starší tvorby. [Zdroj: www.muzikant.cz, resp. http://www.musicpage.cz/, Autoři: Luboš Maule, Petr Heřman]
Půlhodinové představení předkapely Porcupine Tree lze označit za velice vydařené. Jelikož pro mnohé jsou jistě pojmem zcela neznámým, pojďme si je v rychlosti představit. Základ skupiny byl položen již v dalekém roce 1987 ve Velké Británii kytaristou a zpěvákem Stevenem Wilsonem. K němu se v roce 1993 připojili Colin Edwin (basa), Chris Maitland (bicí) a Richard Barbieri (klávesy) a stabilizovali tak kapelu až do dnešních dnů. Porcupine Tree v letošním roce vydali již své šesté album ”Lightbulb Sun”, které samozřejmě představili i koncertně. Čtveřice ostrovanů předvedla solidní instrumentální výkon balancující na hranici britského rocku a progresivního metalu, takže se vcelku před Dream Theater hodili a fanoušky příjemně naladili na pamlsek večera. Odstraňování propriet po Porcupine Tree, zabralo necelou půlhodinku, a tak to vypadalo, že Dream Theater začnou hrát přesně na čas, tedy ve 20:30. Zahajovací minuta však odbila a na pódiu se stále nic neděje, pouze zvukař vyměnil kompaktní disky a pustil hudbu z kultovního filmu a seriálu Davida Lynche - Twin Peaks - což bedňáky od Dream Theater evidentně baví a začínají provozovat roztodivné tanečky, něco mezi ”kolo, kolo mlýnský” a country. Zajímavé zpestření. Po pár minutách však mizí ke straně pódia, světla pohasínají, za bicí soupravu usedá Mike Portnoy, John Petrucci si bere kytaru, ze stínu se vynořuje i John Myung s basou, a také Jordan Rudess je již připraven u kláves, následují první tóny, první takty, světla se rozsvěcují, koncert začíná. Obrovským překvapením pro mne je, že se otevírá “Metropolis Pt. I”, očekával jsem, že odezní kompletní aktuální deska. No nic, říkám si, uvidíme dál. Zvuk je skvěle čitelný, na pódium vbíhá i poslední člen - James LaBrie - a obecenstvo ho vítá obrovským aplausem (ostatně jako všechny předchozí členy). Dream Theater rozehrávají svou precizní hru a dokazují, že jsou právem pokládáni za mistry progresivního metalu, přece jenom “Metropolis Pt. I” na úvod je dost velké sousto (ale na druhou stranu, které není, takže je vlastně těžké začít něčím “lehkým”). Následuje “Overture 1928”. “Ano, ano, tak teď teprve bude představena nová deska?” V domněnce mne utvrzuje i další skladba “Strange Deja Vu”, James se zdraví s publikem, prohazuje i pár českých pozdravů. Očekávám, že teď zazní “Through my Words”, ale co to? To je snad až další v pořadí “Fatal Tragedy”. A také že ano! Rezignuji již na to, že kapela odehraje celou desku, jenom ve skrytu duše doufám, že zazní alespoň má oblíbená “Home”. Soustřeďuji se na hraní samotné, nechávám se unášet proudy progresivní energie prýštící z pódia, sleduji bezchybnou práci muzikantů, pozoruji s jakou radostí a něhou se dotýkají svých nástrojů. Mike Portnoy za bicími řádí, neustále vyskakuje zpoza své soupravy, točí paličkou, vyhazuje ji do vzduchu, dochází i na pověstné přehazování si s technikem od mixážního pultu (co na tom, že se mu jí párkrát nepodařilo chytit). Jordan Rudess se za svými Kurzweily chvíli krčí jako stoletý stařec, chvíli se kření do publika a jen tak mimochodem si u toho pohrává s černobílými klapkami, tu levá ruka hraje melodii, tu ji převezme pravá, vše s těžko popsatelnou lehkostí. Někdy to dokonce vypadá, že se jich ani nedotýká, s takovou grácií a rychlostí se po nich pohybuje. (Naprostou raritou je, že na rozdíl od jiných klávesových mistrů, kteří jsou obklopeni spoustou aparátů, Jordan používá pro živá vystoupení Dream Theater zásadně pouze jedny (!!!) klávesy K2500XS, na kterých si předem naprogramované zvuky mění pedálem levé nohy. Holt je to fajnšmekr.) To samé lze ale říci i o hře dalšího Pana muzikanta Johna Petrucciho. Sice toho po pódiu moc nenaběhá, ale co nemá v nohách (a koneckonců není třeba pobíhat po pódiu jako šílený), to má v prstech, neuvěřitelné prstoklady, neskutečná hra. Stejným počtem strun vládne i John Myung, ovšem ten je má o poznání silnější. Taky udělá pouze dva kroky vpřed, dva vzad, stejně tak vlevo a vpravo, ale jeho hra na basu se již takto jednoduše popsat nedá. A James LaBrie? Z některých zdrojů jsem slyšel, že se prý hlasově pohybuje v jedné rovině, občas zpívá falešně, a že je nejslabší článek kapely. Tento večer se nic takového nestalo. (Chtělo by se mi spíše napsat slovy strýce Pepina z Hrabalových ”Postřižin”: “Prdlačky, švagrová!”) James odvedl naprosto perfektní výkon bez jediné chybičky a byl rovnocenným členem předchozím jmenovaným mistrům svých nástrojů. “The Mirror” s brutálním riffem a několika změny temp ihned na začátku skladby znamenal další odklon od loňské desky, což pokračovalo i s “Another Day”, kde však došlo ke zpomalení a obecenstvo si mohlo také vydechnout. Ke konci skladby se nenápadně vytratili všichni až na Johna Petrucciho, který předvedl brilantní sólo během kterého došlo i na legendární riff Metallicy z “Master of Puppets”, při němž ho podpořil za bicími nakrátko se dostavivší Mike Portnoy. Sólo plynule přešlo v “Home” (tak jsem se přece jen dočkal), aby vzápětí, to je po více jak dvanácti minutách, kterými skladba oplývá, předvedl svou dovednost nový člen sestavy Jordan Rudess. Pokud jsem o pár řádek výše napsal, že John Petrucci předvedl brilantní výkon, nevím co napsat o tomto. Nedá se popsat, to se musí vidět a slyšet, ne nadarmo Jordana i sami členové kapely považují za nejlepšího klávesistu, jakého kdy měli. V jeho hře bylo vše - cit, dynamika, náboj, chytlavost, poutavost, myšlenka, drive. Mimo jiné zahrál i ragtime z “Dance of Eternity” a variaci na Smetanovu “Mou vlast” z dílu “Z českých luhů a hájů”, tedy pasáž známou jako “Kočka leze dírou”. Marná sláva, klasické vzdělání se nezapře. Pane Jordane, děkuji! Instrumentální “Erotomania” přinesla další porci hudby, kterou mnoho lidí považuje za zbytečné vychloubání se sebou samým, svými schopnostmi a dovednostni, ale kterou přece jen dokáže pár nadšenců (a že se jich tento večer našlo!) ocenit. Stejně jako na desce na ní navázala skladba “Voices”. Ze starších desek ”Images And Words” a ”Awake” se vůbec hrálo hodně, jestli dobře počítám, z každé po třech skladbách. Překvapením možná pro někoho je nulová účast ”Falling Into Infinity”. Z té se sice měla hrát “Just let me Breath”, jak se můžete dočíst na konci článku v setlistu, ale ještě společně s dalšími dvěma skladbami byla označena za tzv. optional, tedy nepovinné, volitelné. Škoda, protože další z těchto eventualit byl snad mix skladeb “Caugh in a Web” a “New Millennium” nazvaný “Caugh in a New Millennium”, ale hlavně “Acid Rain”, tedy skladba z Liquid Tension Experiment 2 pánů Portnoye, Petrucciho, Rudesse a Levina. Poslední návrat k poslední desce, “The Spirit Carries on”. Hlavní set se evidentně blíží ke konci, však již také pětice hraje a zpívá (Jamesovi se zpěvem pomáhají i Petrucci a Portnoy) skoro dvě hodiny a “Learning to Live” je songem, který má tu čest být posledním zahraným. Mike Portnoy se okamžitě obléká do boxerského županu a mizí v zákulisí, ostatní se loučí o něco déle, ale všichni tuší, že se určitě nejednalo o poslední skladbu večera, přídavek přece musí být a světla v sále ještě taky nesvítí. Hala začíná bouřit, a tak se dostává i na definitivně poslední skladbu večera “A Change of Seasons”, která je v setlistu pro změnu označena jako “encore”, což je výraz pro přídavky, něco, co má být hráno až na vyžádání. A fanoušci se dožadovali pěkně nahlas, nebylo je možné nevyslyšet. Tím pádem se konec koncertu posunul o dalších třiadvacet minut, tzn. až těsně před jedenáctou. Během skladby dochází i na krátká minisóla jednotlivých aktérů, Mike Portnoy zpoza své baterie ukazuje na Johna Petrucciho, ten nadhodí riff, Portnoy přidá rytmus a asi po půl minutě se přidá i zbytek kapely. Následuje Portnoyovo vyzvání směrem k Johnu Myungovi a ani ten nenechá publikum na pochybách ohledně svých hudebních dispozic. Do třetice Portnoy pobízí Jordana Rudesse a i ten bez sebemenšího zaváhání předkládá užaslému publiku svůj díl virtuozity. Vše však musí jednou skončit a i poslední megaskladba má svůj konec. Kapela sama také dala najevo, že je definitivní konec, všichni vespolek se došli uklonit doprostřed pódia, Mike Portnoy ve svém slušivém modrém župánku do publika vhodil několik paliček a blán od bicích, John Petrucci věnoval hrst trsátek a všichni se odebrali do šaten. Koncert možná skončil pro muzikanty samotné, pro nás však ne. Stále ještě plni dojmů jsme usedli do místního baru a diskutovali a diskutovali. Podařilo se nám odchytit i tour managera Alexe a přestože byl evidentně zaneprázdněn, našel si vteřinku času a dal nám k dispozici setlist, který si můžete přečíst níže, a ze kterého jsem čerpal některé údaje napsané výše. V rámci diskuse jsme dospěli k jednoznačnému závěru. Pokud jsme z koncertu Deep Purple o den dříve odcházeli s pocity, že Dream Theater musejí zahrát naprosto famózně, aby je dokázali překonat, po koncertě jsme se shodli, že jsme viděli vystoupení, které bylo určitě lepší, i když se jednalo o něco trochu odlišného a pro někoho asi těžko srovnatelného. Možná bych měl ocitovat památnou větu kolegy Heřmana, který prohlásil, že “pokud by se koncerty měřily počtem odehraných not, pak Dream Theater byli jednoznačně lepší i bez orchestru”, a ještě že “devadesáti procentům kapel, které mám doma nahrané, bych po dnešku zpřerážel ruce”. Co k tomu ještě říci? Zkuste si udělat nějaký ten týden času na každou desku Dream Theater a pokud máte alespoň trochu cit pro neobyčejnou hudbu, věřím, že prohlédnete. Rádi vás přivítáme v Divadle, za jehož oponou se můžete ponořit do fantaskního světa Snů. PS 1: Jednoznačně nejlepší koncert, jaký jsme kdy viděli! Tím pádem i koncert roku (alespoň po hudební stránce). Lepší výkon mohou předvést snad jen sami Dream Theater, takže příště se doufám uvidíme v ještě hojnějším počtu. PS 2: Nebo že by Rush? | ||||
1. DREAM THEATER - Poprvé v České republice !!
|
DREAM THEATER 20. 7. 2000, Zlín, Hala Novesta [Zdroj: http://www.music-store.cz/testy3.asp?ID=141, Autor: Adolf Miller, 7/2000] 
Svátek všech progresivně naladěných rockerů a metalistů byl datován na 20. července 2000 a důvod byl jednoznačný - Dream Theater konečně zavítali
i do naší nevelké republiky. O tom, čeho jsme byli svědky, ale i o tom, co můžete vy, kdož jste prohloupili, očekávat na podzim, kdy by k nám
měli dorazit opět, se pokusíme přinést svědectví právě nyní.
O tom, že Dream Theater předvedou výborné hráčské výkony podpořené výborným zvukem nebylo předem pochyb, je tedy vůbec možné, aby kapela své
fanoušky něčím překvapila? Pravda, zvuk byl možná i dokonalejší než si někteří z přítomných předem představovali a výkony jednotlivých aktérů
a samozřejmě i kapely jako celku rovněž. Spíše k dobru věci je třeba přičíst skutečnost, že občas - ale opravdu zřídka - bylo možné mezi tou
spletí tónů postřehnout, že ani Dream Theater nejsou stroje.S tím, jak ubíhaly minuty koncertu, se však postupně začalo ukazovat, že malé překvapení si pro nás kapela opravdu připravila. Hned první tóny patřily skladbě Regression ze zatím poslední desky Scenes From A Memory, následované instrumentálkou Overture 1928. To se dalo pochopitelně očekávat, ale málokoho nejspíše napadlo, že to vezmou tak důkladně a celé aktuální album přehrají až do poslední noty. Jestliže si uvědomíme, že se jedná o koncepční album, jehož jednotlivé kompozice jsou především textově provázány, má to vlastně i svoji logiku. Hlavní část produkce byla navíc zpestřena (jak jinak) nezbytnými sólovými výstupy jednotlivých nástrojů, kdy většina obecenstva tvořeného mladými a doufejme, že i nadějnými muzikanty, povyrostla nejméně o 5 cm a stoje na špičkách hltala očima své idoly. K samotnému průběhu koncertu ještě dodejme, že nakonec se dočkali i ti, kteří nedají dopustit na starší tvorbu kapely. Teprve v přídavku zazněly "hitovky" staršího data, jako Pull Me Under, Caught In The Web, The Mirror nebo Metropolis pt. 1, které už ostatně každý skalní fanda kapely měl možnost "naživo" shlédnout díky docela bohaté videografii DT. Zde můžeme jen poznamenat, že DT už mají za sebou 2 videa, která záběry z jejich koncertů obsahují. O kvalitách jednotlivých instrumentalistů pak svědčí i instruktážní videa. S výjimkou zpěváka Jamese LaBrieho už má na kontě nejméně jedno (Mike Portnoy dvě) každý ze současných členů kapely. Pro kytaru pak byly navíc vydány transkripce tří studiových alb, které editoval sám mistr Petrucci, takže jakákoliv nepřesnost je vyloučena. Zajímavou novinkou je to, že kytarista už nedávno dokončil noty i ke zmiňované poslední studiovce, navíc bude knižně vydán soubor jeho lekcí psaný pro jistý prestižní americký časopis. Takže jestli jste něco nechytali naživo, můžete vše zkusit dostudovat v šeru své ložnice. To už ale trochu odbočujeme, vraťme se tedy zpět k samotnému koncertu. Zaměřme se však nyní spíše na hardware: Kapela s sebou přivezla jen nástrojovku, ale ta sama o sobě byla natolik početná, že zde můžeme uvést jen to nejzásadnější - doufejme tedy, že se nám to alespoň zčásti podaří. James LaBrie - zpěv Tenhle Kanaďan to měl nejjednodušší - klasický, osvědčený a ke všemu bezdrátový mikrofon Shure SM 58 - tečka. I přesto, že zlé jazyky svého času kritizovali jeho menší "výpadky" či spíše nepřesnosti na živém albu Once In A LIVEtime (které kromě zvukové stránky nebylo nijak studiově upravováno, což je sám o sobě docela odvážný krok hodný kvalitní kapely), je nutné říci, že svoji úlohu zvládnul alespoň nyní přinejmenším bez problémů. Zkrátka a dobře - frontman, jak se sluší a patří. Mike Portnoy - bicí ...je nepochybně vynikající bicmen, který po celé vystoupení evidentně překypoval ohromným množstvím energie, dobré nálady a zajímavých nápadů. Rozměrnou rampu na vyvýšeném pódiu obsazovala početná bicí souprava Tama Starclassic osazená blánami Remo a činely Sabian. Zmínit můžeme ještě "šlapky" DW 5000 Accelerator a paličky Pro-Mark 420. Alespo několik čísel: Záklaďák 51/2 x 14, 2 kopáky 16 x 24, 5 tomů (8 x 8, 8 x 10, 9 x 12, 10 x 13 a 14 x 14), gong bass 14 x 20. K činelům snad jen tolik, že jejich počet se velmi blížil dvacítce počínaje 8palcovým splashem a konče 20palcovou čínou. Občas ťuknul tu vpravo, tu vlevo i do nějaké té perkuse (Octoban). Zajímá-li vás důsledný výčet všeho, co souprava obsahuje, jukněte na oficiální stránku www.mikeportnoy.com. Jordan Rudes - klávesy Klávesový mág, který vedle posledního alba Dream Theater působil např. na obou nahrávkách Liquid Tension Experiment. Jeho hlavním nástrojem jsou klávesy Kurzweil K2500XS, v racku má ještě K2500RS a 16kanálový pult Mackie 1604. Značce Kurzweil zůstává věrný i u dalších nástrojů: K2000VP, K2VX a MicroPiano, ale vlastní např.i Korg Wavestation, Mini Moog, Yamahu CS01 či Hammondky. Pro vystupování s DT používá pouze klávesy K2500XS plus modul K2500RS v racku - jedeno z těchto nástrojů používá čistě pro simulaci Hammondek, druhý na vše ostatní. John Myung - basa Nezapře sice japonské předky, ale kdyby se sčítala výška s délkou vlasů, byl by z kapely pravděpodobně nejvyšší. Ačkoliv červený 6strunný signature model Yamaha RBX6JM se 2 aktivními snímači double hotrail, na který celý koncert odehrál, je téměř tak velký jako on sám, tapping všemi prsty pravačky má zmáknutý dost slušně. Aparát (resp. jeho hlavní část) nese značku Mesa/Boogie (zesilovače 400+, M2000 a upravený kytarový preamp Triaxis, pro odposlechy Strategy 500). Stejnou firemní nálepku nesou i bedny Powerhouse 1516 (4 x 10 ", 1 x 15 ") a monitory 2 x 10 ".V racku byste dále našli kompresory dbx 166, ale i digitální mašinu Eventide GTR 4000, nechybělo dokonce ani kvákadlo a všudypřítomná ladička Korg Tone Works. Už jen samotné propojení celého systému (a to platí i pro kytaru) je dost složité, takže i kdybyste na to našetřili, identický zvukový řetězec byste dosti těžko vytvořili... John Petrucci - kytara O kytarách až úplně na konec, neboť touto problematikou se nedávno zabýval samostatný článek věnovaný tomuto v posledních letech dosti obdivovanému kytaristovi - nicméně právě jeho nádobíčko bylo nejpočetnější. V průběhu celého koncertu používal nové kytary Ernie Ball/Music Man, a to jak v šestistrunné, tak i v sedmistrunné verzi (ačkoliv jak je vidět z obrázku, Ibanez ještě zcela nepohřbil). Jde o prototypy z řady výrobků asi nejvíce připomínající model Steva Lukathera se snímači DiMarzio. Oficiálně by měl být Petrucciho model v nabídce firmy do konce roku. Pravé straně pódia pak dominovala šestice boxů Mesa 4 x 12 a 2 racky vysoké bezmála jako 2 reproboxy na sobě. Přesné propojení racku je samo o sobě opět dosti složité, omezíme se proto na vyjmenování základních stavebních kamenů zvukového řetězce: Jádro tvoří rackové provedení hlav Heartbreaker, Dual Rectifier a kombinace předzesilovače TriAxis a konce 2:90, vše z dílny Mesa/Boogie. Z digitálů nejvíce "svítil" Eventide GTR 4000, našli byste "běžné" Lexicony a T. C. Electronicy či digitální delay Korg. Připomenout můžeme kompresory dbx 166, šumovou bránu Boss NS-2, opět ladičku Korg a kvákadlo (CryBaby) do racku. Vše je důmyslně propojeno a ovládáno systémem Bradshaw a volume pedály Ernie Ball. Pravda je taková, že kdybychom se chtěli pokusit o co možná nejpodrobnější popis, mohli bychom mu věnovat jedno speciální číslo časopisu. O smysluplnosti podrobného výčtu se dá ostatně pochybovat -- pokud se totiž např. zeptáte co bylo konkrétně použito na který zvuk či skladbu (např. kterou ze všech těch krabic že byla velmi věrohodně simulována akustická kytara hraná na "elektriku") nelze se z informací, které byly k dipozici, dobrat kloudného závěru (lze opravdu snad jen tušit...). K PA a osvětlovací technice snad jen tolik, že pocházely komplet z české produkce (ne ve smyslu výroby), základ zvuku ovšem tvořila především kvalitní nástrojovka. Jak tedy tuto malou reportáž uzavřít? Dream Theater snad nikoho nezklamali a dodrží-li svůj slib, máme se na podzim na co těšit. Jejich další koncert na půdě našeho státečku by se měl uskutečnit konkrétně 11. října ve Sky Clubu Brumlovka v Praze. Berte proto tento článek sportovně a přijďte se podívat sami, zcela jistě to bude stát zato. Pozn. redakce: samozřejmě, že nás zajímalo, zda kapela měla speciální požadavky. Bohužel, jak nám sdělil zástupce Interkoncertu nic takového se nekonalo. Parta Dream Theater jsou prý naprosto normální chlapíci hrající fajnovou muziku se kterými se dá hovořit na každé téma a kteří si nediktují žádné speciality například na jídlo či ubytování. Tyto někdy až nepochopitelné požadavky jsou prý výsadou větších hvězd jako je Sting či Deep Purple. |
|
|
Poslední aktualizace: