|
"Bratislava (Slovensko), AEGON aréna NTC, 25. 7. 2014" 15. Dream Theater [Autor: Marek “Fajo” Mephisto, Foto: WerdzA, 28. 7. 2014] 14. Dream Theater [Autor: Alexander Sucháček, Foto: Jana, 28. 7. 2014] 13. Dream Theater [Autor: Ivan Čeredejev, 28. 7. 2014 - 09:00] 12. Dream Theater [Autor: Vladimír Bis, 28. 7. 2014] "Vídeň (Rakousko), Gasometer City, 18. 2. 2012" 11. Dream Theater, Periphery [Autor: 1.3.2012, Šagrát ] 10. Progresivní matadoři, rutinéři a mladá krev [Autor: 20.02.2012, Karel Vampola ] "Budapešť (Maďarsko), Petőfi Csarnok, 6. 6. 2007" 09. "Budapest (HU), Petőfi Csarnok Szabadtér, 6. června 2007" [Martin Hloška] "Katovice (Polsko), Spodek, 12. 6. 2007" 08. Dream Theater, Riverside [Autor: Jorn ] 07. Dream Theater aneb Systematický chaos v Katowicích [Martin Náhlovský] 06. Pohled na polský koncert [Lukáš Petrovický] 05. "Budapest (HU), Petőfi Csarnok, 14. června 2005" [MageZ] - Maďarsko 04. "Paríž (FR), Le Zenith, 29. 1. 2004" [Martin Hloška, www.incipitum.sk] - Slovensko 03. "Londýn (GB), Hammersmith, 17. 1. 2004" [Braňo Kosa, www.incipitum.sk] - Slovensko 02. "Mnichov (SRN), Colosseum, 18. 11. 1999" [Pavel Bárta, www.decibel.cz] 01. "Erlagen (SRN), Stadthalle, 3. 2. 1995" [Miloš Latislav, ROCK&POP, 14.3.1995] |
15. Report – An Evening With DREAM THEATER
Tento rok malo v slovenských lúkach, lesoch i hájoch koncertnú premiéru hneď niekoľko špecifických svetových rock/metalových kapiel. A to je aj
prípad dnešného hosťa. DREAM THEATER – najväčšia a najvplyvnejšia progressive metalová kapela modernej doby; áno, sú tu po 1.- krát! Organizačné
šumy od usporiadateľskej agentúry Octopus Promotion, ktorej úprimne ďakujeme, hlásali niekoľko špecifík, hlavne teda otvorenú strechu Aegon Areny
NTC, (kde sa mal celý event odohrať), a plnohodnotný 3-hodinový set.       Koncert napokon trval 3 hodiny, presnejšie páni hrali 2h45minút aj nejaké drobné. To je bombastická dĺžka, aká sa často nevidí a naplno si to užilo 2 700 ľudí (nielen Slovákov). Myslím, že každý, kto v ten večer do NTC-čka prišiel, si len potvrdil fakt, že DREAM THEATER sú majstri sveta v progressive metale. Zveřejněno: Marek "Fajo" Mephisto, Foto: WerdzA, 28. 7. 2014 |
14. Dream Theater,|
[Zdroj: http://gregi.net/clanky/evening-dream-theater-reportaz/#.U-46c2ocQb0,
Autor: Jana, 28.07.2014 - 09:00] Pre fanúšikov progresívne ladenej tvrdej hudby pripravilo Octopus Promotion na koniec júla naozaj lahodné sústo v podobe ešte stále jednej z najvychytenejších kapiel v žánri, kde hudobnícke výkony zvyknú byť o pár tried vyššie ako v ostatných odnožiach rockovej hudby. Američania Dream Theater, ktorí sa po dlhých rokoch rozhodli urobiť zastávku v rámci svojho aktuálneho turné na podporu svojho nového, eponymného albumu aj v hlavnom meste našej republiky sľubovali jeden z koncertných zážitkov tohto roka.    Výber skladieb, ktorý sa v prvej polovici takmer trojhodinového (ak počítame aj 20 minútovú pauzu) vystúpenia sústredil takmer výlučne (s výnimkou nadpozemsky krásnej Trial of Tears z kapelou tak nenávideného albumu „Falling Into Infinity“) na albumy s rokom vydania 2009 a neskôr mi prišiel dosť nešťastný vzhľadom k tomu, že pominúc skalných fanúšikov málokto tieto albumy stavia na rovnakú úroveň s míľnikmi progresívne metalovej hudby, ktoré túto kapelu preslávili po celom svete v deväťdesiatych rokoch. Kapela už dlhšiu dobu na svojich nahrávkach pôsobí kŕčovito, ako keby sa nevedela odvážiť urobiť krok do pre ňu neznámych hudobných vôd a miesto toho prešľapuje na mieste v snahe nájsť v už stokrát zopakovaných postupoch niečo nové a nepočuté. Táto skutočnosť bola ešte markantnejšia v priebehu druhej polovice setu, kde s nadšením prijatú päticu skladieb z albumu Awake (so zbytočne pompéznym vyvrcholením komornej Space Dye West) vystriedala od nikiaľ nikam vedúca vyše dvadsať minútová Illumination Theory (s večerníčkovým intermezzom uprostred). Nie som asi sám, ktorý by z tých najdlhších skladieb na tomto mieste privítal skôr takú Change of Season.  Celkovo som tak opúšťal koncert s pocitom, že vystúpenia, ktoré som mal možnosť zhliadnuť na prelome milénia ostanú stále latkou, ktorú bude v súčasnej forme Dream Theater len ťažko prekonávať. Naďalej im však držím palce a rád sa nechám niekedy nabudúce presvedčiť o opaku. Zveřejněno: Alexander Sucháček, Foto: Jana Holičková, 28.07.2014 |
13. Dream Theater v Bratislave:
[Zdroj: http://hudba.zoznam.sk/reportaze/28-07-2014-dream-theater-v-bratislave-majstrovska-lekcia-progresivneho-metalu/,
Autor: Ivan Čeredejev, 28.07.2014 - 09:00]
Metalový fanúšik zažil veľký sviatok - minulý piatok koncertovali americkí Dream Theater. O milovníkov ťažkých kovov nie je na Slovensku
núdza - bratislavskú Aegon Arénu dokázali zaplniť celkom spoľahlivo a odchádzali očividne spokojní. Divadlo snov sa totiž predviedlo v plnej
paráde vrátane celkom pôsobivého filmového predstavenia, ktoré koncert sprevádzalo.Dream Theater fungujú v biznise skoro tri desaťročia, čo nie je jav každodenný. Kapely sa dokážu presadiť rôzne. Najľahšie to ide s hitom. Nahráte hit, ktorý vám podsunie producent, niekto kto má čuch a styky, a s hitom príde popularita, peniaze pre producenta a niečo možno aj pre interpreta. Ak má peknú tváričku a dlhé nohy, zárobok je vyšší. Dobrým odrazovým mostíkom je schopnosť zachytiť trend či novú vlnu - napríklad rôzne tie typy ťažkých kovov ako heavy, thrash či v prípade Dream Theater progressive metal. Ako vidno, ak získate svoje publikum, môžete byť so svojou hudbou úspešní, aj keď módna vlna opadne. Ak je kapela zostavená z nadpriemerných inštrumentalistov, dokáže ich hra zaujať aj prívržencov iných žánrov - jednoducho ak vidíte a počúvate ozajstného gitarového majstra, je vám jedno či hrá blues, rock, jazz alebo taký či onaký metal - obdivujete kumšt. A to všetko aj muzikanti predviedli - svoju hudbu interpretovanú na vysokej úrovni. Metaloví virtuózi Nič prekvapujúce - kedysi začínali na prestížnej Berklee College a z úrovne talentovaných to postupne dotiahli na úroveň virtuózov. Najžiarivejším príkladom je gitarista John Petrucci, ktorý zvládol techniku "šijacého stroja" akú roky vystavujú na obdiv Steve Vai či Joe Satriani. Rýchlosť a suverenita s akou jazdí po hmatníku sa jednoducho nedá neobdivovať. Najväčší dojem však na recenzenta urobil John Myung - jeho unisono duety s Petruccim hrané na basu prstami brali doslova dych. Naopak, väčší dojem než sólo bubeníka Mika Manginiho v Enigma Machine urobila jeho zostava bicích zaberajúca priestor menšej panelákovej obývačky. Pri detailnom zábere kamery som okrem dvoch kopákov stihol napočítať odhadom do tridsať bubnov a činelov - s takým arzenálom vám stačí na každý buchnúť raz a sólo máte vystavané...  Hudba Dream Theater má pomerne ďaleko k prvoplánovým témam väčšiny metalových hrdinov slúžiacim ako pôdorysy pre prezentáciu individuálnych hráčskych schopností nezriedka v duchu olympijskeho hesla Rýchlejšie, vyššie, silnejšie. Naopak, sú to kompozície bohaté rytmicky i harmonicky s ambíciou dosiahnuť efekt symfonickej metalovej veľkoleposti. Niečo z toho sa darí viac, niečo menej. Veľa šancí vychutnať krásu hudby totiž poslucháč nedostane. Všetko je podriadené prvotnému cieľu - prenosu ohromnej metalovej energie na publikum pomocou ohromného množstva decibelov valiacich sa naň od prvého do posledného momentu. Koncert bol rozdelený do dvoch častí (neviem, či polhodinovú pauzu nenariadil okresný hygienik v snahe eliminovať poškodenie sluchu). V tej prvej vynikla krásna Trial of Tears a veľkolepá Breaking All Illusions, v tej druhej predovšetkým Lifting Shadows Off, Dream a Illumination Theory, ktorá predchádzala prídavkom, vrátane vskutku silných Dance of Eternity a Finally Free. Fanúšikovia teda dostali od kapely čo chceli a odchádzali z bratislavskej Aegon Arény očividne spokojní, aj keď otázka, či by Divadlo snov disponujúce mimoriadným potenciálom interpretačných schopností svojich členov nedokázalo ponúknuť ešte viac, zostáva nie celkom zodpovedaná... Zveřejněno: Ivan Čeredejev, 28.07.2014 - 09:00 |
12. DREAM THEATER, BRATISLAVA|
[Zdroj: http://www.rocker.sk/dream-theater-bratislava/365, Autoři: Vladimír Bis, 28. 7. 2014] Čo sa vám preženie mysľou, keď v súvislosti s rockovou muzikou počujete slová ako dokonalosť, precíznosť, perfekcionizmus, virtuozita a spojíte ich s pojmom progresívny metal? Mnohým z vás určite "Dream Theater". V piatok 25. júla sa v bratislavskej Aegon Arene odohral významný koncert. Významný predovšetkým pre fanúšikov americkej skupiny Dream Theater, pretože išlo o historicky prvé vystúpenie tejto legendy na Slovensku, a to v rámci turné "Along For The Ride Tour 2014". Fanúšikovia zažili 3-hodinový koncertný program s názvom "An evening with Dream Theater". Kapela si priniesla vlastné pódium, osvetlenie i ozvučenie. A videoprojekcia bola skutočne perfektná a nádherne tvorila vizuálnu podobu hudby. Organizátori avizovali, že koncert sa bude konať v prípade priaznivého počasia v hale s otvorenou strechou, čo ešte viac umocní zážitok každého milovníka kvalitnej rockovej hudby. Otvorená strecha nakoniec z neznámych príčin nebola, hoci počasie bolo priaznivé, no našťastie zážitok z hudby to nijako nepokazilo. Začiatok akcie pošramotil problém so zatopenými toaletami, ktoré potom neboli dlhší čas k dispozícii, čo by sa na akciách tohto typu nemalo stávať. Iné toalety sa z nepochopiteľných dôvodov použiť nedali, nakoľko návštevníkom nebolo dovolené prejsť do iných priestorov haly, čo niektorí komentovali pikantnými poznámkami o výške zaplateného vstupného a WC ako samozrejmosti... Poďme ale ku koncertu. Dream Theater začali na minútu presne a u mňa mali za to veľké plus na úvod. Pätica pánov muzikantov si nepotrebovala dokazovať svoju dôležitosť akademickou polhodinou, ale ponúkla to najlepšie z takmer 30-ročnej tvorby, hoci k playlistu by mohli mať výhrady hlavne priaznivci megaúspešného albumu Images and Words, z ktorého neodznel ani jeden song. Zato doska Awake oslavovala 20. výročie a Scenes From Memory 15. výročie, a tak z tej prvej spomenutej odznelo 5 kúskov a z druhej 4. Nechýbali ani skladby z ostatného eponymného CD. Na úvod som sa obával, že ma 3-hodinová šou bude po istej dobe nudiť, na ľahkú váhu som nebral ani zvesti o tom, že inštrumentálna dokonalosť sa po čase zleje v akúsi neidentifikovateľnú zmes a bude pôsobiť ako jedna dlhočizná skladba. Nič také sa ale neudialo. Dream Theater nás od začiatku vtiahli do deja, už po úvodnom intre to odpálili novinkou The Enemy Inside, neskôr sme boli svedkami skvelého bubeníckeho sóla (počas songu Enigma Machine) a prvú polovicu koncertu nás hudobníci neustále nabudzovali k tomu, aby sme po prestávke s nimi už takmer nepretržite skákali a skandovali. Pri skladbách Overture 1928 alebo Dance of Eternity publikum doslova vrelo! Pristavím sa trochu pri zvuku, ktorý zo začiatku nebol ideálny a ustálil sa až niekde pri skladbe Trial of Tears. Napriek tomu zostala basgitara počas celého koncertu veľmi nekonkrétna, a to isté platilo o niektorých bubnoch. Spev bol pomerne solídne nazvučený, gitary s klávesmi asi najlepšie. Na zvuk v Aegon aréne sa však už sťažovali aj napríklad návštevníci koncertov kapiel Team alebo Slayer. Zostava Dream Theater sa za ich dlhoročnú existenciu takmer nezmenila a v súčasnosti ju tvorí partia vynikajúcich hudobníkov v zložení James LaBrie – spev, John Petrucci - gitara, Jordan Rudess - klávesy, John Myung – basová gitara a Mike Mangini - bicie. Rok 2010 ale priniesol pre fanúšikov šok. Kapelu opustil jej dlhoročný kľúčový člen, bubeník Mike Portnoy. Boli sme zahlcovaní správami, že Portnoy opustil kapelu dobrovoľne, takisto správami, že nedobrovoľne a dokonca sa chcel vrátiť, no už bolo neskoro. Zvyšní členovia už vzali po konkurze do partie Mikea Manginiho a početná fanúšikovská základňa sa okamžite rozdelila na 2 tábory. Dôležité však bolo, že pri nahrávaní ostatnej dosky bola v kapele nálada ako nikdy predtým, chémia zafungovala a je to počuť z každej noty. Mike Mangini na bratislavskom koncerte dokázal, že je dokonalou náhradou za Portnoya a svoje remeslo zvláda dokonale. Fanúšikovia majú dodnes najradšej albumy „Images and Words“ z roku 1992, fenomenálny opus "Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory" (v roku 2012 vybrané magazínom Rolling Stone za najlepšie progové album všetkých čias) či „Live at Budokan“, čo je záznam z tokijského koncertu, i keď po vzhliadnutí tohto živáku sa už ozývali nespokojné hlasy o „inštrumentálnej onánii metalových profesorov“. Dream Theater si nasadil prvými albumami latku tak vysoko, že každý ďalší štúdiový počin bol očakávaný v rovnakej kvalite. Albumy z nového milénia ale boli prijaté vlažnejšie, názory na ne boli rôzne tak u kritiky, ako aj u fanúšikov, a stále častejšie sa objavovali názory, že progmetalisti už recyklujú svoj rukopis, vykrádajú samých seba, a to do značnej miery. Ak však v piesňach striedate riffy ako na bežiacom páse, k uvedenému javu musí skôr či neskôr dôjsť aj pri prvoligových hudobníkoch, akými páni tvoriaci tento kvintet sú. „Divadlo snov“ skrátka na každom albume znie ako „Divadlo snov“ a ich skalní od nich ani nič iné neočakávajú. To, že „Dreamáci“ vedia napísať aj rádiový hit, sme sa presvedčili pri songoch typu Wither. Členovia kapely sú známy aj svojimi sólovými projektmi, ktoré sú tiež o kvalitnej muzike, fanúšikovia ich však najradšej vidia hrať pod značkou Dream Theater. Páni muzikanti zahrali v Bratislave naozaj famózne. Hudobní fajnšmekri si museli prísť na svoje. Diváci sledovali Divadlo snov často so zatajeným dychom. LaBrie spieval skvele a dávno preč sú časy, kedy ho trápili výhrady k jeho spevu. Dokonca sľúbil, že sa zhruba o 2 roky do Bratislavy vrátia. Petrucci bol geniálny, Mangini šľapal ako stroj a Rudessove premakané klávesové partie takisto nenechali nikoho chladným. A nemôžem zabudnúť na najnenápadnejšieho člena kapely, ktorý nie je práve „mužom slova“. John Myung. Tento virtuózny basgitarista zvíťazil v roku 2010 v ankete MusicRadar o najlepšieho basgitaristu všetkých čias a fanúšikovia „Divadla snov“ budú určite súhlasiť, že nikto lepší neexistuje. A v Bratislave Myung počas 3 hodín ukázal dokonalú basgitarovú techniku. 
Setlist koncertu:False Awakening Suite (intro tape) The Enemy Inside The Shattered Fortress On the Backs of Angels The Looking Glass Trial of Tears Enigma Machine (with Mike Mangini drum solo) Along for the Ride Breaking All Illusions The Mirror Lie Lifting Shadows Off a Dream Scarred Space-Dye Vest Illumination Theory Overture 1928 Strange Déja Vu The Dance of Eternity Finally Free Zveřejněno: Vladimír Bis, 28. 7. 2014 |
11. DREAM THEATER, PERIPHERY|
[Zdroj: http://metalopolis.net/art_concerts.asp?id=6255, Autoři: 1.03.2012 Šagrát] Tohtoročný február bol priam nabitý skvelými koncertmi. Lákal aj do Viedne na vystúpenie dvoch kvalitných kapiel. Že v tomto prípade išlo o zvučné mená, svedčí aj fakt, že Gasometer pár dní pred koncertom hlásil vypredané. Približne 3000 ľudí sa prišlo pozrieť na muzikantské umenie pánov z DREAM THEATER, ktorí si za špeciálneho hosťa vybrali krajanov PERIPHERY. Vystúpenie progresívno-djentových PERIPHERY žiaľ dalo spomenúť na pražský koncert DREAM THEATER spred troch rokov. Divadlu snov vtedy predskakovali CYNIC, ktorí boli na pódiu utláčaní malým priestorom a nemali práve najlepšie ozvučenie. Situácia sa opakovala aj teraz, na useknutej časti pódia sa tlačilo šesť spoluhráčov a zlé ozvučenie spôsobilo, že na ľudí sa valil len guláš zvukov. Kapela ale pôsobila sympatickým dojmom a zdalo sa, že páni sa dobre bavia. Američania majú vydaný zatiaľ len jeden album a jedno EP, nemuseli sa teda trápiť s výberom songov do playlistu. Zahrali šesť skladieb a po štyridsiatich minútach sa porúčali z pódia. Playlist: New Groove, Letter Experiment, Jetpacks Was Yes! (v2.0), Buttersnips, Icarus Lives!, Racecar Pred nami sa objavuje pódium v celej svojej kráse, nachystané pre hlavné hviezdy večera – DREAM THEATER. Dominuje veľká zostava bicích a zahanbiť sa nenecháva ani sada klávesov. Nad tým všetkým sú na pozadí zavesené tri 2D obrazce, ktoré ale majú pôsobiť ako 3D kocky. Svetlo sa stlmilo a do uší sa ako prvá valí skladba „Bridges In The Sky“. Jej temné intro by zasnenému blackmetalistovi mohlo evokovať príchod DIMMU BORGIR s ich dielom „Abrahadabra“, ale pootvorenie očí veľmi rýchlo vracia do reality, k DREAM THEATER. Na troch obrazcoch je premietaná animácia, kde sú jednotliví členovia vyobrazení ako akísi bojovníci s čarodejníckymi zručnosťami. Po tomto úvode sa už zjavuje na pódiu kapela vo svojej reálnej podobe, no výkony, ktoré podáva počas celého vystúpenia, dávajú vŕtať v hlave, či páni nemajú naozaj nejaké magické schopnosti. 
Muzikanti z Bostonu sa vrátili na miesto činu po polroku od ostatnej návštevy viedenského Gasometra. Tentoraz ale s plnohodnotným turné na podporu ich novej dosky, čo sa odzrkadlilo aj na playliste.
Skladby z novinky tvorili prevažnú časť hracieho času a treba uznať, že v živom prevedení zneli naozaj veľmi dobre. Veľký ohlas z publika mala hneď tretia skladba v poradí – „Build Me Up, Break Me
Down“, s ktorou zároveň prišlo to správne zvukové vyváženie v sále.Tempo skladieb sa neustále menilo, striedali sa rýchlejšie a tvrdšie skladby s tými pomalšími a mäkšími. Prišlo aj na akustickú časť, kedy na pódiu zostala len trojica hudobníkov. James LaBrie a John Petrucci si tak na chvíľu posedeli na barových stoličkách a zvukovú spoločnosť im robil Jordan Rudess. V tomto zložení odzneli skladby „The Silent Man“ a „Beneath The Surface“. Počas koncertu samozrejme nemohli chýbať ani sólové vsuvky jednotlivých hudobníkov. Publikum DREAM THEATER zobalo z ruky snáď každý jeden tón, logicky sa teda ľuďom nepáčilo, keď kapela po hodine a pol opustila pódium, a tak si ju vytlieskali ešte na jeden posledný song. Tým nemohlo byť nič iné ako ich najväčší hit „Pull Me Under“. Tento koncert síce v niečom pripomenul ten z Prahy pred tromi rokmi, ale zároveň aj dal na niečo podstatné z toho koncertu zabudnúť - na spojenie značky DREAM THEATER s menom Mike Portnoy. Na svedomí to má nová posila v radoch kapely Mike Mangini. Tento charizmatický bubeník hviezdil vo Viedni aj pred polrokom, no tentokrát si už v hale asi nikto nedovolil spomenúť si na Portnoya, už nik neporovnával. Mangini je nadobro zabývaný v kapele a ako celok pôsobia tak, ako keby nikdy neprišlo k nijakej zmene na bubeníckom poste. Chémia zabrala a Američania nám tak priniesli znova ďalšie skvelé vystúpenie. Playlist: Bridges In The Sky, 6.00, Build Me Up, Break Me Down, Surrounded, The Root Of All Evil, A Fortune In Lies, Outcry, The Silent Man, Beneath The Surface, On the Backs of Angels, War Inside My Head, The Test That Stumped Them All, The Spirit Carries On, Breaking All Illusions, Pull Me Under Zveřejněno: 1.03.2012 Autor: Šagrát |
10. DREAM THEATER, (PERIPHERY-předskupina),|
[Zdroj: http://the-aardvark.cz/dream-theater-periphery, Autoři: 20.02.2012 Karel Vampola] Multikulturní Vídeň je známá tím, že je snazší domluvit se v ní mateřským jazykem, než německy. A tak první obyvatel Malty, který se nás ptá na cestu ke kuřárně, po chvíli dušených nadávek „Can anyone tell me, why is everobody here from fucking Czech Republic?“ pokračuje špatnou češtinou v líčení, jaký je jeho život v Praze. Vskutku vřelé přivítání. Vídeňský objekt Gasometer City v sobě schovává malé město. Čtyři obrovské plynové nádrže byly v devadesátých letech minulého století přestaveny a nyní jsou obohaceny o nákupní centrum, obytné jednotky, kino a v neposlední řadě hudební halu, která pojme přes dva tisíce diváků. Obrovský podzemní prostor přivítal dva toreádory progresivní metalové scény, přičemž každý dráždí pomyslného býka odlišně chápanou muletou. Americkým Periphery se podařilo dostat do masového podvědomí djent, který se stal trendem a postupně z něj vymizela meshuggahovská „hrubost“. Jiný pohled na hudbu přináší jiná úskalí a tak v osm hodin začalo maniakální představení plné tapování a rozdílně zlomených rytmů. Misha Mansoor se celé vystoupení usmíval a s jemnou precizností odehrál veškeré kaskádovité vyhrávky, kterými oslňuje na eponymním albu. Původně jsem chtěl pozornost zaměřit na Marca Holcomba, který v kapele působí od srpna loňského roku na postu „další“ kytary, ale sehranost Jaka Bowena a jeho osmistrunky společně s Mishou byla dechberoucí. Není zde jediný nástroj, který by neměl své místo, vše se vzájemně překrývá, koresponduje a pojí do matematicky přesného obrazce. Zatímco představení v Praze bylo plné života pod pódiem, Vídeň byla skoro tichá. Publikum letargicky sledovalo vystoupení a po poslední „Racecar“ byla skupina vlažně odtleskána pryč. Dream Theater už dávno přestali být kapelou a pomalu se stali továrnou. Jsou fabrikou, která produkuje hudbu a přívlastek „progressive“ jim už dlouho není vlastní. Nemá smysl, abych komentoval hráčskou bravurnost, ta byla jako vždy bezchybná a nedaly se od ní odtrhnout oči. Virtuozita, která provází jejich show, je srovnatelná snad pouze s věhlasem jejich jména, který na sebe nabaluje stále další fanoušky. Přes dvě hodiny trvající vystoupení bylo otevřeno poslední deskou „A Dramatic Turn of Events“. Mezi skladbami promluvil LaBrie pouze dvakrát. Jednou, aby uvedl skladbu na akustiku, a podruhé s bonmotem „I know I do not talk for the other guys in the band but these five weeks on tour were really hard to me. You know, get off stage, go by bus, go by train, go by plane, I am getting insane!“ Za tento rým si vysloužil zvukový doprovod od kláves a bicích a letmý smích pod pódiem. Situace jako při stand up comedy. Pominu-li preciznost vystoupení, tak se při koncertech Dream Theater stále ptám, zda mi stačí „pouze“ technická bezchybnost a Petrucciho vlažné pohledy k publiku. Nevím proč, ale kapela na mě působila strnulým dojmem, neviděl jsem lehkost a radost předchozích matematiků. Chvílemi se mi ztratil entusiasmus z hraní a „Továrna na sny“ mi dodala pouze košaté nápady, zpěvné skladby a efektní bicí. Mimochodem, zdálo se, že právě Mangini si show užil nejvíce. Dočkali jsme se i bubenického sóla, i když mi přišlo jen okatě nastavené, jelikož jich bývají poslední koncerty plné a u „progresivních“ spolků se stávají stále více „nutností“. Ač mělo poslední album očividný úspěch, tak při posledních hitech ztrácelo přes dva tisíce diváků poslední zbytky lidskosti a řvali v opojné agónii k závěrečné „Pull Me Under“. Plačící fanynky formovaly prsty do pomyslných srdíček a k dokončení teatrálnosti mi chyběl jen hořící zapalovač nad hlavou. Nechápejte mě špatně, koncert měl vše, co by mít měl. Ale místo abych odcházel v němém úžasu, tak jsem odkráčel „pouze“ spokojený. Asi na mě málo ulpělo večerní nadšení. Autor: Karel Vampola |
9. DREAM THEATER, DOMINICI - Budapest|
Vcelku nečakaným prekvapením bola účasť predkapely v podobe bandy DOMINICI. Až po koncerte sa mi podarilo zistiť, že DREAM THEATER svojho bývalého spoluhráča prizvali ako predskokana len na tri zastávky ich aktuálneho tour
(Linz, Budapešť a Záhreb). Či brať túto skutočnosť ako šťastie je značne diskutabilné. Nepoznáte skupinu DOMINICI? Šéfuje im Charlie Dominici, chlapík, ktorý naspieval debutové album DREAM THEATER „When Dream And Day Unite“.
S ich tvorbou som sa stretol po prvýkrát a moje dojmy z nich sú značne zmiešané. Pred pódium sa mi podarilo dostať počas druhej skladby, aby sa na mňa sa vyvalil progresom šmrcnutý heavy/power metal, ktorý okrem zlého zvuku
už ničím nezaujal. Nuda, nuda, podpriemer... Bolo vidno, že sa snažia, dokonca sa ani nedá povedať, žeby išlo o slabých hudobníkov, no ich produkcia značne pokrivkávala. Dokonca sa dočkali aj potlesku a tak dúfam, že iní
návštevníci si ich užili viac. Mne ku koncu svojho setu už poriadne liezli na nervy, našťastie nehrali dlho. DREAM THEATER boli už ale iná káva. Skoro na sekundu presne o dvadsiatej hodine mi ako prvú do uší udrel priam dokonalý, krištáľový zvuk. Chlapi síce na začiatku riešili akési zvukové problémy s pódiovým zvukárom (neuveriteľne sa podobal na Stevena Seagala), no von nebolo počuť ani chybičku. Úvod patril dvom kompozíciam zo „Scenes From A Memory“ a ako tretia odznela „Take The Time“, ktorú so skupinou odspievalo celé, skoro desaťtisícové publikum. Počas nej mnou po prvýkrát prebehlo príjemné mrazenie a spomienky na rok 1992. Áno, boli to krásne časy... Preplnený priestor Szabadtér (amfiteátra) a závratná výška vstupného sú dôkazom toho, že odvtedy DREAM THEATER značne pokročili. A práve k publiku sa po úvodnom sete obrátil James LaBrie s poďakovaním za ich hojný počet, aj napriek dvom silným prietržiam mračien pred koncertom. Z hodnoverných zdrojov som sa dozvedel, že v parku za Szabadtér sa nachádzalo približne také isté množstvo ľudí ako vo vnútri. Podľa všetkého sa rozhodli ušetriť peniaze za vstupenku a oželeli aj vizuálnu stránku akcie. No vrátim sa radšej k dianiu na pódiu. Druhým prekvapením večera bola absencia sólových vystúpení, veď na každom koncerte aspoň jeden z nich zvykol predviesť sólovo svoje hráčske zručnosti. Síce prekvapivé, no určite som z toho nebol smutný, veď o to viac mohli hrať spolu, ako im to ide najlepšie. Mike Portnoy, sediac za rozsiahlou batériou, vládol celý čas pevnou rukou nad rytmom a občas potešil publikum gymnastickými pohybmi a pohrávaním sa s paličkami. Po jeho pravej ruke sa nad otočnými klaviatúrami skláňal Jordan Rudess, holohlavý majster emócií a melódií, vyludzovaných z rôznych krabičiek a rackov. Veď tá batéria rackových stojanov za jeho chrbtom (ak bol čelom k publiku) vzbudzovala doslova dojem, akoby to bola ovládacia kabína raketoplánu a nie koncertné pódium. Čo sa týka elektroniky, o dosť jednoduchším dojmom pôsobil John Myung, no po hráčskej stránke nezaostával ani o piaď. John Petrucci mi pripadal sťa skromný náhodný hosť, ak odhliadnem od jeho hry, nepútal na seba pozornosť nápadným pódiovým prejavom. Proste si tam len tak stál a to, čo hral, absolútne stačilo... Je len málo gitaristov na svete, ktorí dokážu tak upútať moju pozornosť ako on (verím, že nie len moju). A James LaBrie? Jeho výkon bol doslova strhujúci, dokonca som nepostrehol ani stratu kvality hlasu ku koncu setu, čo sa mu v minulosti stávalo. Len ťažko hľadám slová, ktorými by som popísal všetky tie zvukové a obrazové vnemy. Perfekcionisticky zvládnuté vystúpenie skupiny patriacej k svetovej špičke, vystúpenie, ktoré síce neprinieslo nič nového, no aj tak ma títo piati páni svojim výkonom doslova odrovnali. Žiaľ, všetko, tak ako má začiatok, má aj svoj koniec. Koniec koncertu prišiel po hodine päťdesiat a po prídavkoch „The Spirit Carries On“ a „As I Am“. Tešil som sa na koncert a teraz už môžem skonštatovať, že moje očakávania boli nadmieru uspokojené. DREAM THEATER potvrdili, že sú vynikajúcou koncertnou kapelou. Playlist: Overture 1928, Strange Deja-Vu, Take The Time, Constant Motion, The Dark Eternal Night, Endless Sacrifice, I Walk Beside You, Surrounded (featuring „Sugar Mice“ and „Mother“), Panic Attack, Forsaken, Home, The Spirit Carries On, As I Am Autor: Koscj, Zveřejněno: 8.6.2007 |
8. DREAM THEATER, RIVERSIDE|
[Zdroj: http://www.volumemax.net/index.php?option=com_content&task=view&id=2058&Itemid=17, ] Po dlouhé cestě, jejímž popisem vás nebudu zatěžovat, jsem vstoupil do obrovské haly Spodek v polských Katowicích. Hned první věc musím polským pořadatům pochválit, a sice organizaci. Dav rozdělen hezky na několik vchodů… (já u toho našeho hned šlukl tuto reklamu na další koncert :). 
…takže se nekonaly žádné velké tlačenice. Sice pak u vchodu na plochu ano, ale toho se člověk nemusel účastnit. Další super věc – do foyer pouštěli s pitím,
ale! Max 0,5l a hlavně – originál balení, tj. neodšroubované, tj. žádný alkohol. A uvnitř neprodávali ani pivo. To je jen a jen dobře, na nějaký vožralý kretény
otravující okolí opravdu nejsem zvědavý. Co se pití týče, měli tam jistou radioaktivní limonádu barvou a vůní připomínající spíše chemicko-biologický odpad než
pití, a to v různých variacích (čti barvách) – to jsem opravdu riskovat nechtěl, a starou dobrou osvědčenou Coca Colu za vcelku rozumných 5 zlotých (cca 40 Kč)
za půllitr. Jinak stánky s pitím jsme viděli jen na tom kousku, kde jsme se pohybovali, dva, takže no problemo, žádné fronty. Záchody čisté a hlavně vysokokapacitní
(ne jako v Edenu, kde pokud jste potřebovali z plochy na záchod a zpět, bylo vhodné si s sebou vzít spacák a karimatku). Následně jsme se vydali na plochu, kde jsme
rozložili na zem vlajku a rozesadili se okolo, neb do vypuknutí koncertu zbývala dobře hodina. Na „plytě“ se nesmělo kouřit, což jsem ve stavu velmi nízké obsazenosti
nechtěl riskovat (ještě by přišel někdo z ochrony a buzeroval by), i šel jsem si po chvíli zakouřit do foyer. Při každém vstupu na plochu chtěli znova a znova vidět
lístek. Asi proto, aby někdo, kdo si zaplatil dražší lístek k sezení na tribuně, neseběhl na plochu…To bylo kapku otravné, neustále se všem sekuriťákům prokazovat lístkem, navíc jak jich tam stálo několik, tak jednomu jste ukázali lístek a ten vás pustil, načež vás zastavil druhý a chtěl ho vidět znova. Měli jsme pár dotazů na několik sekuriťáků – ani jeden z nich neuměl anglicky. Začínám nabývat dojmu, že v momentě, kdy jsem překročil polské hranice, se radikálně navýšil počet osob plyně hovořících anglicky na území Polska, a sice z 0 na 1. A pozor – začínají hrát Riverside! Boha jeho to je nůůůdááá. Unylý, ucouraný, táhlý jak dlouhý teplý prd po utopenci s kýblem cibule zapitém řezanými Krušovicemi… Navíc vedro, a tak jsem se s několika kolegy rozhodl stáhnout se z největšího davu bokem od pódia, kde nebyla ani noha. Tam jsme si v klidu sedli na chladnou zem. Já chvilku pozoroval místní dosti tragicky vybavené fotografy a po chvíli jsem šel to foyer na pití’n‘ kouř. Co to tu tak krásně voní? Aha – kyslík. Utrpení končí – Riverside někdo konečně demontoval z pódia. Inu rychle se nacpat do kotle. Přes menší potíže (způsobené bezohledností polských fans) jsme se dostali k naší partě. Ještě než přišli vytoužení Dreamové, linuly se z reproduktorů jejich známé melodie, ovšem v podání samotných smyčců. Více než zajímavé… Pak zhasli, následovalo z mého pohledu poněkud nevkusné intro splácané z nejznámějších dreamovských melodií… 
…a Dream Theater vlítli na pódium jako velká H2O!!! James v kožené bundě a s bíbrem jako v dobách Elements of persuasion. Vlastně vypadají jako na lístku, tak je
nemusím sáhodlouze popisovat. Bude-li mi někdo tvrdit, že LaBrie neumí zpívat, dostane tečku. James byl ve famózní formě, strhující hlasový výkon. Ano, do výšek
se pouštěl opatrněji, nicméně taky už není nejmladší… K tomu musím dodat, že je frontman, jak má být. Běhal po pódiu sem a tam, usmíval se na všechny fanoušky,
často zaběhl až do rohu pódia ukázat se fanouškům, kteří nestojí zrovna uprostřed.Mike řádil za bicími jako obvykle, paličky odražené od bubnu lítaly vzduchem. Jediná změna – aspoň co jsem si všiml – tak ji vždycky chytil :-) To u něho nebývá vždy pravidlem… Asi už se to naučil. Portnoy je z kapely největší šoumen a pošuk (jen v dobrém), takže neustále dělal ksichty, mával na lidi, hecoval je apod. Opět flusal jak velbloud, tak doufám, že si Petrucci nezapomněl svůj „spitting shield“. Velice mě zaujaly Mikeovy nové škopky – z nějakého plexiskla či co, prostě průhledné. Nejdříve měl na hlavě šátek, ten ale po několika písních odložil. Na přídavky pak přišel v červeném tričku s nápisem „Polska“. Myung byl naprosto tradiční. Stál si na svým fleku, tu a tam popošel tři kroky vlevo, jinak si tam hrál svoje a dlabal na svět okolo. Měl jinou basu, již nemá svou tradiční 6ti strunnou Yamahu, ale tentokráte měl 5ti strunnou basu od Musicmana. Jordan Rudess vypadá… poněkud netradičně (viz foto na lupenu, jen bych řekl, že tu bradku měl ještě delší). Kurzweily vyměnil za Korgy, což, jak jsme se všichni shodli, nebyl zrovna nejšťastnější tah, co se zvuku týče . Vlevo na Korgách měl ještě jedny klávesy, vpravo něco jako mixák (nejsem expert na techniku) a uprostřed 2 LCD obrazovky. A samozřejmě za sebou obrovský, jistě přes 2 metry vysoký rack plný červeně svítících kontrolek. Tenhle rack je určitě větší než ten, který nám Jordan představil na bonusovém DVD k Live at Budokan. Klávesy stály na otočném stojanu, takže se Rudess mohl postavit, jak libo. Nejen že virtuózně hraje, on u toho i stíhá i dělat blbůstky. Těžko popsat, koukněte alespoň na nějaká DVD a uvidíte. Petrucci konečně vypadá trošku normálně, řekl bych jako zamlada v dobách I&W a následného turné. Tedy mě je to vcelku jedno, ale rozhodně vypadá mnohem lépe než na Score, kde mohl z fleku vystupovat pod pseudonymem Usama bin Petrucci. O jeho kytarové hře snad ani nemá cenu se nějak rozepisovat, prostě jeho standard, tedy strhující. Při sólech jste mohli v davu snadno identifikovat kytaristy. To byli ti, kteří jen stáli s otevřenou pusou a nevěřícně na Johna zírali. Po úvodním intru, Overture 1928 a Strange Dejá Vu nás James přivítal na koncertě, hezky nás pozdravil a sdělil nám, že si zde další dvě hodiny budeme užívat skvělé zábavy. V Kanadě jdou asi hodiny jinak… Násladně nám Dream Theater pohladili ouška skladbou Honor thy father (imho nejlsabší song z nejsilnějšího alba. Ne že bych si stěžoval, ale kdyby dali z Train of thought cokoli jiného, udělali by mi větší radost.), poté tuším že Surrounded. Nebo Take the time? Určitě hráli obě, nejsem si jist jen pořadím. Každopádně obě tyto skladby pro mě byly překvapením, rozhodně bych ani jednu nečekal. Poté už si poařadím písní moc jistý nejsem, rozhodně hráli z nové desky Constant motion, The dark eternal night a Forsaken (btw. všechny tři zněly naživo famózně), z Octavaria Never enough, ze Scenes ještě Spirit carries on a Home na závěr koncertu. Jako přídavky dali Wait for sleep a Learning to live. Celková stopáž koncertu cca 110 minut. Někdo brblal, že je to málo, ale vezměme v potaz, že hráli s předkapelou a že už jsme toho ke konci všichni měli dost. V nejlepším se má přestat, tříhodinový koncert (jakžto činili DT na předchozích šňůrách) by byl prostě moc. Uvidíme se příště… Keep the Dream alive!!!! Autor: Jorn |
7. DREAM THEATER, Katovice, Spodek, 12. 6. 2007|
[Zdroj: bazookanahlovsky@centrum.cz, Autor: Martin Náhlovský ] Dream Theater aneb Systematický chaos v Katowicích 12. června jsem se dočkal právoplatné odměny za hodiny strávené nad tlustými učebnicemi, skripty a vším, co vykazovalo sáhodlouhé vzorce a nulovou možnost vstřebání. Sotva jsem složil zkoušku z Technologie a řízení výstavby, ihned jsem zamířil na svou milovanou MHD (pojízdnou verzi žloutenky), abych byl včas doma, sbalil si bágl a byl přítomen na místě srazu pěti nadšenců, kteří týden nazpět „uvalili“ 110 zlotých za koncert skupiny Dream Theater v Katowicích (v rámci evropského turné). Chybělo málo a bylo by všemu jinak. Onoho úterka jsem mohl klidně sedět doma, dloubat se prstem v nose a přemýšlet nad tím, zdali může být venkovní tráva žlutější. O koncertu „Divadla snů“ jsem se dozvěděl na poslední chvíli a stalo se tak při školní exkurzi „Architektonické skvosty západního Polska“, resp. při liknavém návratu zpět do Ostravy. O tolik podstatný billboard jsem zrakem zavadil vteřinu před dvanáctou a takřka v milimetrové škvíře mezi několika po sobě následujícími mikrospánky. Dnes s odstupem času jsem za tento chvilkový záblesk čipernosti nebývale vděčný. Přestože jsou Katowice městem poměrně blízkým (alespoň pro Ostraváka), ve své rodné „metropoli“ bych jen stěží natrefil na nějakou zmínku o blížícím se koncertě. Nulová reklamní kampaň za hranicemi, ignorace české odbočky Ticket Pro a minimální informovanost ze strany médií – to vše se projevilo v tom, že bylo v katowické hale Spodek přítomno „jen“ šest-sedm tisíc nadšených fanoušků. Převážně domácích a jen výjimečně zahraničních. Ale zpátky k cestě. Ta probíhala vzhledem k počasí, „úžasným“ teplotám nad třicet a polskému dopravnímu systému „výtečně“ (obzvlášť mě překvapily drasticky hluboké koleje na vozovkách a časté světelné přechody na rychlostních silnicích, ne-li skoro dálnicích). No a když se do toho přidala skutečnost, že jsme se do auta nasáčkovali v počtu pěti kusů, nebyla nouze o často ventilovanou frázi: „Už abychom tam byli.“ Do Katowic jsme dorazili někdy po šesté hodině odpolední. A tedy tak akurátně, abychom zlehka procourali obstojně zaplněné ulice, pochválili několik cihlových domů, navštívili WC v McDonaldu a podivili se nad architektonickou politikou města (takřka každý dům s rozkládající se fasádou je zakryt velkoplošným reklamním plátnem). Co se týče samotné haly Spodek, místa konání všech významných událostí – k její lokalizaci nebylo zapotřebí žádné moderní techniky. Kór když se jedná o stavbu ve tvaru objemného létajícího talíře, nacházející se v bezprostřední blízkosti centrálního kruhového objezdu. Ihned po příchodu k hale mě zarazilo několik věcí. Jednak nezvykle vysoká migrace lidí mladistvého věku (vždy jsem se domníval, že jsou Dreami kapelou střední generace), druhak i relativně klidné šacování u vchodu. Minimální fronty, žádné zdržování, ošahávání a trojí vyprazdňování batohu. V tomto směru si zasluhují polští pořadatelé malé bezvýznamné plus, neb jsem zažil i koncerty méně věhlasných kapel, v jejichž případě se postupovalo tempem krok sum krok. Aniž bychom se tak dostávali do zbytečných fyzických kontaktů, místa k sezení jsme vystopovali velice záhy. Horní tribuna, čelem k hledišti a cca 60-70 m od pódia. Jak utrousil jeden z účastníků zájezdu: „Nezáleží, jak jsme daleko, hlavní je, že s nimi budeme dýchat stejný vzduch.“ Po půlhodinové aklimatizaci a po několika nezbytných úvahách na téma předpokládané akustiky se hala konečně ponořila do tmy a na pódium vystoupala polská skupina Riverside. Zatímco domácí zajásali a nezapřeli vztah k rodnému materiálu, dočasní přistěhovalci se pokusili onen jásot alespoň napodobit. A já nebyl výjimkou. Předskokanské vystoupení této kapely bylo „mým vůbec poprvé“. Přesto - aniž bych tušil, do čeho jdu – již po několika málo vteřinách jsem pochopil, proč jsou to právě oni, kdo dělá Dreamům předskokany. Tyhle kluky si vyprosil sám Mike Portnoy, bubeník zámořské kapely, a jednoznačně tak musel učinit na základě příbuzného vnímání hudby a upřednostňované kompozice skladeb. Riverside nahodili nějakých šest-sedm písní, povětšinou rozvleklých, melodicky vystupňovaných a prokládaných texty jen v klidnějších pasážích. Přestože mě za koule příliš nechytili (vcelku monotónní sestava jednotlivých tracků a jednolitá barva hlasu frontmana kapely), své poslání nejspíš splnili. Domácí publikum (ve velmi hojném zastoupení) rozehřáli na optimální provozní teplotu a připravili tak víc než přijatelné podmínky pro nástup hlavního taháku večera. Krátce po deváté to konečně začalo. Sál upadl po dvacetiminutové „kuř pauze“ opět do pařátů paní Tmy a na pódium se nenápadně přitrousili (s pomocí baterek :)) jednotliví členové kapely. Žádné vykecávání, žádné natahování - Dreami předvedli úvod hodný mistrů a zakousli se do vyhladovělého publika prostřednictvím řezavě rozjeté písně Overture 1928 z alba Scenes From A Memory. V tu chvíli zůstal málokdo němým. Leckdo (včetně mě) se neubránil radostnému výkřiku, který by za jiných okolností příslušel prestižnímu utkání ve fotbale či hokeji. Po dvou příspěvcích se konečně chopil slova James LaBrie (s lehce prořídlou hřívou, avšak s knírkem a bradkou), aby stylově pozdravil publikum („Helou Katovííííce!“) a vzápětí dodal očekávané: „Je hezké být zase tady.“ Polské ovace se dostavily jako na zavolanou a kapela se pozvolna opřela do toho ráznějšího ze své progresivní rockové tvorby. Byť jsme očekávali, že se budou prostírat zejména záležitosti z nedávno vydaného alba „Systematic Chaos“, skutek mírně utek. Ve výsledku převládly drtivou měrou skladby z alb Scenes From A Memory, Images And Words a Octavarium, přičemž z čerstvě dopečeného nosiče zazněly jen dva songy (chytlavá Forsaken a Constant Motion – píseň těžko uchopitelná na první poslech, leč přesto objemově bohatá a muzikálně zajímavá). Přestože se samotná kapela nehlásí k seskupení, které by se prezentovalo jednoduchými prefabrikáty, a její posluchači, nalézající se na zcela odlišné vlně nežli příznivci běžného a kompozičně tuctového rocku, jsou této skutečnosti nakloněni, největší ohlas sklidily dle očekávání melodicky obnaženější příspěvky plouživého charakteru. Když se sálem rozlehly tóny písní The Spirit Carries On a Surrounded, nikdo ani nedutal, vytáhnul si z kapsy dostatečně naplněný zapalovač (popř. dostatečně nabitý mobil) a vymrštil jej nad hlavu. Kdo si před vstupem do sálu pečlivě prostudoval tvorbu této kapely a zhlédl například velmi povedené vystoupení v Budokanu, jistě nebyl překvapen profesionální a takřka bezchybnou prezentací na všech postech hráčského kádru. Mike Portnoy dostál pověsti jednoho z nejlepších bubeníků na světě a burcujícího šoumena (nebyl by to on, kdyby se v závěru neohákl do polského reprezentačního dresu), zároveň se kvalifikoval i jako ucházející zpěvák z nouze, když v jednu chvíli zastoupil neustále odbíhajícího frontmana. John Petrucci, v současné době zřejmě nejlépe hodnocený článek dreamáckého seskupení, potvrdil zvěsti o pořádný formě a náležitě se předvedl na každé kytaře (a že jich vystřídal). Bylo by vcelku zbytečnou ztrátou času zabývat se tím, zdali zrovna tahle dvojka někde ujela. Co se týče živého podání, těžko byste pohledali jinou natolik pravděpodobnou záruku kvality. Čímž nemám na mysli jen excelentně „brnkajícího“ Petrucciho a zarostlého Portnoye, ale i vystupováním nenápadného basistu Johna Myunga a klávesistu Jordana Rudesse, kterého… a teď si nedělám prdel… podezřívám z nadprůměrného počtu horních končetin. A tak jediným dokladem toho, že jsou i členové kapely Dream Theater běžní lidé (lidé schopní chyb), byl nakonec sám zpěvák James LaBrie. Ne že by odzpíval špatně, nebo snad průměrně. Kdeže. I tentokrát odvedl svůj vysoký nadstandard a potvrdil, že se zrovna v jeho hrdle nalézá nemalé množství pomyslného zlata. Kdybych mu měl vyčítat občasné podtóny, jinde zase drobné vyjetí z kolejí, bylo by cosi v nepořádku s mou tolerancí. S ohledem na to, jak náročné skladby si tito hudebníci komponují a jak jsou leckteré výplody založené na neustálém přeskakování z výšek do výšek, by bylo naopak zarážející, kdyby i v této kolonce zaúřadovalo absolutorium. Nebudu už zbytečně mlátit do klávesnice (a mezi náma – stejně nemlátím). Koncert Dreamů byl zkrátka svátkem pro všechny posluchače kvalitního rocku. Rocku, který se neutápí v cyklicky se opakujících vzorcích a jenž „někam“ směřuje. Mě samotného vystavil do pořádného laufu. Koncert jsem si užíval hned natřikrát. Nepopsatelně během samotného živého vystoupení, posléze cestou domů (když jsem si v mysli přehrával jednotlivé útržky a zároveň horlivě debatoval s ostatními) a nakonec následující dny, během nichž dosáhla intenzita zážitku maximální výškové úrovně. Zkrátka a dobře – za oněch 110 zloťáků jsem byl odměněn adekvátní porcí dvouhodinové zábavy a nepředstíraného úžasu (je jich pět a zahrají tak, jako bych jich bylo dvojnásobek). Když koncert skončil, povstal jsem a dobré tři minuty tleskal. Stejně jako všichni ostatní. Přestože jsme si přídavek nevytleskali, onen drtivě pozitivní dojem to ani náznakem nepoznamenalo. Nářez, který skončil tak brzy. Nářez, na který bych se z fleku vydal znova. Bohužel, budu si muset minimálně dva roky počkat. Martin Náhlovský, bazookanahlovsky@centrum.cz |
6. Pohled na polský koncert,|
[Zdroj: http://triceo.bloguje.cz/550021-dream-theater-poprve-nazivo.php, Autor: Lukáš Petrovický ] DREAM THEATER POPRVÉ NAŽIVO [Safe in the light that surrounds me, free of the fear and of pain...] Do perexu jsem si dovolil zneužít část textu skladby "Spirit carries on", která na včerejším koncertu Dream Theater v polských Katowicích také zazněla. A protože jsem se jej i já zúčastnil, neodpustím si možnost ho pár slovy okomentovat. Výjimečně nebudu popisovat cestu tam ani cestu zpátky, protože ta vydá na celý jeden příspěvek, a začnu rovnou v Polsku. Na špinavém betonovém prostranství před resp. pod Spodkem v Katowicích. PŘED KONCERTEM Bylo asi půl třetí a do doby, než budeme vpuštěni před pódium, zbývaly asi čtyři hodiny. Seděli jsme (Hana, Jakub, Martin, Milan a já) porůznu s dalšími "hardcore" DT fans na mikinách, vacích na vodu, batozích a tak vůbec a nemohli se dočkat. Mě (jako vždycky) trápily střevní potíže a čas pomalu odkapával, až se po čemsi, co se zdálo jako půl dne, hlavní brány Spodku konečně otevřely. 
Byl jsem jeden z prvních, kdo se do Spodku dostali, ale neměl jsem (oproti původnímu očekávání) nejmenší
zájem nechat se davem připlácnout na zábradlí před pódiem, a tak jsem jako jeden z mála zběsile neutíkal
k bráně do samotné haly, ale pouze lehce zrychlil chůzi. Nakonec se ukázalo, že spěch byl (ostatně jako
vždy :)) zcela zbytečný, protože ona zmíněná brána ještě otevřena nebyla.Když se před ní nahromadil dostatek nervózních fanoušků, pořadatelé se rozhodli je vpustit na sál a zavdali tak první příležitost k tomu, abychom se tam všichni navzájem ušlapali. Já sám byl davem vláčen podél zdi, ale jiní na tom byli i hůř. To ale nakonec bylo všechno jedno – zaujal jsem pozici ve třetí řadě vlevo, tedy tam kde bych očekával Johna Myunga s Jordanem. Po neúnosně dlouhém jedenapůlhodinovém stání v davu, který se začínal nebezpečně tlačit, přesně v osm hodin začal koncert předkapely... RIVERSIDE I přes poměrně otřesné nazvučení bicích v úvodu jsem byl celkem nadšený z toho, co slyším. Předchozí vystoupení Riverside (na Masters '0X), které jsem měl možnost spatřit, mne nijak zvlášť nezaujalo a o to větší překvapení bylo tady. Nevím, zda to bylo výběrem skladeb, poměrně dobrým zvukem (pozdějí) nebo prostě tím, že jsem byl rád, že už něco hraje, poměrně jsem si ten koncert užil. A to i přesto, že jsem si občas musel vyžádat překlad proslovů polsky hovořícího zpěváka. Příjemné a dobře podané, často melancholické ale také trošku tvrdší skladby mne uvedly do té správné nálady, kterou jsem přesně potřeboval, protože po té neuvěřitelné době, kterou jsem toho dne strávil všude jinde než ve Spodku na koncertě, se mě už tak trochu zmocňovala letargie. S poměrně efektním odchodem skupiny (jeden po druhém, zatímco přítomní členové kapely ještě hráli) se mi v hlavě rozsvítilo červené světlo a já začal toužebně odpočítávat minuty, než přišli... DREAM THEATER 21.15 a na pódiu se po krátkém předtočeném intru, složeném z úryvků písní z jejich alb, objevili Oni. Ti, které jsem tolikrát viděl kouzlit na DVD, jejichž hudbu jsem si poslechl již více než 4.000x (a to jen na kompu), tak právě ti tam teď stáli. Z masa a kostí, pár metrů přede mnou. A spustili Strange Dé Javu, pokud mne paměť neklame. 
[Dovolím si malou vsuvku – na koncertě si rád vybírám, na co se budu v dané chvíli dívat. A zvlášť v případě DT
je to extrémně důležité, protože tam je na co se koukat. Takže mě celkem rozladilo, že o mém centru dění rozhodoval
zdivočelý dav svým aktuálním pohybem, ať už vlevo, vpravo, dozadu, dopředu, nahoru nebo dolů. Není tedy divu, že
jsem krásné místo ve třetí řadě brzy opustil ve prospěch asi desáté řady ve středu a následně (v důsledku zdravotní
přestávky) skončil vpravo skoro na periferii, ze které jsem ale paradoxně viděl lépe než z původní řady třetí.]Na to, že budou hrát věci ze Scenes, jsem se těšil. Tedy spíš jsem v to doufal. A splnilo se, k mé velké radosti. Ale zpět k časovému pořádku :) Constant motion, první singl z nového alba, se objevil hned v zápětí. Skvělá věc, dynamická, svižná, výborně předvedená a ještě lépe přijatá – v tu chvíli již zcela šílený dav řval každé slovo (což se u nové věci zas tak často nevidí :)) a vůbec všechno působilo, jako že to tak prostě má a vždycky mělo být. 
Forsaken, druhá věc ze Systematic Chaos, to je pro mě hlavně neuvěřitelně chytlavý refrén a hala, řvoucí "Forsej-keeeeen...
euej-keeeeen..." Spolu s předchozí a následující skladbou jednoznačně jeden z nejlepších momentů večera. Tou příští skladbou
totiž byla Dark eternal night – nejtvrdší věc od Divadla snů, navíc s fajnovým zkreslením LaBrieho hlasu, a naprosto jasná
koncertní záležitost. Zvlášť, když si člověk připočítá úžasné Rudessovo sólo na fingerboardu v závěru celé věci.A teď mi dovolte, abych se přiznal – já totiž netuším, co bylo dál. Myslím, že to bylo něco z Octavaria (Panic Attack? Never enough?), kažopádně jsem byl donucen udělat zdravotní a občerstvovací přestávku. Prokleté koncertní zažívání! A od té doby se mi celý koncert slinul v jeden úžasný souvislý kus, kde jsem neregistroval jména skladeb ani okolí – jen jsem zpíval (resp. řval) co mi mozek zrovna posílal (většinou to kupodivu opravdu byl text právě hrané skladby) a vychutnával umění pánů Hudebníků. 
Jedna věc ale přece jen v dojmu přehlušila všechny ostatní a tou byla již zmiňovaná Spirit carries on. Balada, kterou
Hana později urazila slovem "slaďák" :) Scenes from a memory je moje nejoblíbenější album od DT a tahle písnička konkrétně
je moje srdcová – není tedy divu, že jsem jí řádně oplakal. A že na těch nejkrásnějších pár minut toho večera nikdy
nezapomenu. Petrucciho kytara, sladký LaBrieho hlas a moment, na který jsem čekal dlouho, moc dlouho...Surrounded, Take the time, Learning to live... to jsou názvy dalších věcí, které se ozvaly, přičemž ta poslední jako závěrečný (a zatraceně dlouhý) přídavek. Neuvěřitelných 110 minut Hudby bylo pryč a já si vychutnával ten úžasný způsob, s jakým DT přijímají finální potlesk, i tu závěrečnou společnou úklonu, co jsem si vždycky přál vidět. Ani ta toho večera nechyběla... DOJEM? Asi si říkáte, co sakra ještě chci říct, po všech těch superlativech, které jsem právě použil. Nejspíš vás překvapím. Z koncertu jsem totiž odcházel se smíšenými pocity. Možná jsem si přál slyšet ještě trochu jiné věci, možná jsem si přál jich slyšet víc, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že problém nebyl nijak zvlášť hmatatelný. A rozhodně nebyl v DT, kteří mne rozhodně nezklamali – ba naopak, nemyslím že mohli cokoliv udělat lépe. (Dobře, James párkrát opravdu zkazil texty... :)) 
Problém byl jinde. Z těch všech záznamů, které jsem viděl, jsem si v hlavě vytvořil jiný obrázek. Absolutní respekt a úcta
k DT napnula moje očekávání až za hranice toho, co je možné. Když na pódiu čekáte boha, zaručeně vás prostě musí zklamat
(tohle slovo není přesné, ale lepší mě nenapadlo), že tam pak stojí "normální" člověk. Zase jednou jsem se nebetyčně těšil
a ten fakt samotný způsobil, že jsem z koncertu neměl 100% požitek. Prostě jsem si vysnil 200% koncert a ten nikdo předvést
nedokáže, dokonce ani DT.Koncert v duchu alb Scenes from a Memory, Images and Words a Systematic Chaos byl skvělý a pokud to snad ze závěru tak nevypadá, tak to ještě jednou zopakuju. Byl zatraceně skvělý! A jediné, co ho u mne trošku podtrhlo, jsem byl zase jen já sám. V každém případě ale... If I die tomorrow, I'd be alright, because I've seen them. A nebo možná ne... asi potřebuju vidět zase... co takhle 2. 10. ve Varšavě? [Autor: Lukáš Petrovický] |
5. DREAM THEATER, Budapest, Petőfi Csarnok, 14. června 2005|
„Letné“ turné tejto dnes už hádam aj legendárnej formácie začínalo možno trocha netradične vo Švédsku. Informačné šumy
o koncerte v Prahe sa príjemne počúvali, no nakoniec realita bola iná a s ňou nastala i menšia zmena plánov. Cesta „za Dunaj“,
do uhorskej metropoly, mi pripomenula koncert KING CRIMSON spred dvoch rokov. Veru, bolo na čo spomínať a hlavne bude s čím porovnáva. Ako bolo avizované, koncerty typu „An evening with Dream Theater“ sa konajú bez akejkoľvek podpory predkapiel. To spolu s dosť vysokou cenou lístka môže navodiť dojem predraženosti, no v hudobnom biznise fungujú zákonitosti systému ponuky a dopytu rovnako, ako v každom inom odvetví trhovej ekonomiky. Na jednu stranu rovnice si stačí dosadiť fakt, že DREAM THEATER dnes patrí medzi najdrahšie kapely a výsledok je jasný hneď. Vstup do areálu zabezpečovala prekvapujúco snaživá (ale maximálne korektná a slušná) bezpečnostná služba a všetky plastové fľaše museli napriek pražiacemu slnku zostať za bránami. Toto opatrenie som vcelku nepochopil a neskôr mali svalovci plné ruky práce s núdzovým podávaním vody dehydrovaným fanúšikom v prvých radoch. Na vstupenkách uvedený čas začiatku sa nekoná, zhruba 45 minútový posun nepotešil, medzi ľuďmi sa očividne šíri napätie a nervozita. No na všetko sa v momente nástupu úvodnej skladby Octavaria „The Root Of All Evil“ zabúda. Ľudia spočiatku akoby ani neverili, čo sa pred ich očami odohráva, no keď sa zo stoviek hrdiel ozve zborové „I can feel my body breaking, I can feel my body breaking, I'm ready to let it all go“, mrazenie v chrbtici nie a nie prestať. Nasleduje skvelá „Fortune In Lies“ z často neprávom zabúdaného debutu. Zvuk aj napriek špičkovej aparatúre pôsobí dosť chaoticky, ale postupne sa zreteľne čistí. Musím pochváliť reproduktory na okraji pódia určené pre prvé rady (rovnako ako pred dvoma rokmi na spomínanom koncerte KING CRIMSON), dúfam, že sa to postupne stane štandardom na všetkých akciách. Nasleduje „Under A Glass Moon“ a ďalšia vec z aktuálneho albumu v podobe „Never Enough“. Inštrumentálne prevedenie skladieb v ničom nezaostáva za štúdiovými verziami, zjednodušovanie a zľahčovanie nehrozí. „Endless Sacrifice“ znie ako z DVD „Live At Budokan“, teda až na pochopiteľne menej uhladený zvuk. Po netradičnom sóle klávesového extrémistu Jordana Rudessa dôjde aj na výber z „Metropolis Pt. 2“. Nasleduje naliehavá a nervózna novinka „Panic Attack“ a prvú časť vystúpenia uzatvára asi najväčší hit kapely „Pull Me Under“ (odspievaný podstatne lepšie, ako na vyššie spomínanom DVD!). Prestávka prišla mnohým ľudom vhod, sily mobilizuje aj ochranka, ktorá sa snaží pomôcť dehydrovaným fanúšikom pohármi vody. Hygiena, nehygiena, poháriky s určite zaujímavou bakteriologickou zmesou putujú od úst k ústam. Druhú časťvečera odpálila tvrdá „As I Am“ a v podobnom duchu pokračoval aj netradičný výber z albumu "Awake". Nadšenie ľudí kulminovalo, rozskákané obecenstvo tvorilo impozantnú kulisu. Druhý vrchol večera prišiel v podobe pomalej „Spirit Carries On“. Záverečná, majestátne znejúca „In The Name Of God“ sa v súhre so svetelnými efektmi postarala o elektrizujúcu atmosféru, ktorá doslova zaliala areál. Pridávalo sa len raz, „Metropolis Pt. 1“ predstavoval tú povestnú lahodnú čerešničku na skvelo pripravenom zákusku. Z koncertného areálu uprostred pekného parku sme odchádzali s pocitom maximálnej spokojnosti. Prakticky vyšlo všetko, čo len mohlo. Či už to bolo pekné počasie, skvelý setlist, alebo aj zvuk (okrem začiatku). Medzi príjemné prekvapenia počítam aj celkový výkon kapely. Neboli to štyria chladní akademici a spevák, čo im kazí cvičenie, ako to pár bootlegov naznačovalo, ale uvoľnené, inštrumentálne dokonalo zvládnuté vystúpenie sprevádzané naozaj dobrým spevom. Takisto ma prekvapilo, ako rýchlo to všetko ubehlo. Dlhé kompozície sa hrali v plnej dĺžke, nekonali sa ani žiadne kvázi zábavné hry s publikom a predsa sa ľudia bavili od začiatku až do konca. Porovnávaťs KING CRIMSON nie je ľahké. Dva skvelé koncerty, ale každý úplne iný a svojský. Na vlastné oči a uši je to iné, než z akokoľvek kvalitne spracovaného DVD. Pre mňa padol mýtus o tom, že DREAM THEATER nepatrí medzi „koncertné“ kapely. Každopádne dúfam, že obe menované kapely ešte uvidím. A kľudne aj na tom istom mieste opäť v Budapešti. Maďari i Američania presvedčili. Playlist: Root Of All Evil, Fortune In Lies, Under A Glass Moon, Never Enough, Endless Sacriface, Jordan Rudess solo, Throught My Words, Fatal Tragedy, Panic Attack, Pull Me Under, As I Am, The Mirror, Lie, Just Let Me Breathe, Sacrificed Sons, Spirit Carries On, In The Name Of God, Metropolis pt.1 Autor: MageZ, Zveřejněno: 20.6.2005 |
4. DREAM THEATER, Paríž (FR), Le Zenith, 29.1. 2004|
[Zdroj: http://www.incipitum.sk/REPORTS/040129.htm, Autoři: Martin Hloška ] Varovanie!!!!! Vzhľadom na zaujatosť autora voči DT, v tomto reporte nenájdete ani jedno krivé slovo, aj keď jedno nepochopiteľné faux-pas sa počas koncertu vyskytlo. Ale aj tak neprezradím aké:)) Každý, kto má rád kvalitnú rockovú, metalovú muziku a vie oceniť kvality muzikantov, určite mu pri skúmaní sveta hudby neunikla ikona menom Dream Theater. A vidieť ich naživo je zážitok naozaj na nezaplatenie. Ja som mal tú možnosť už 2-krát. Tenkrát poprvé to bolo na ich World Turbulence Tour 2002 v Prahe 27.6.2002 (inak presne na moje narodeniny) a druhý krát pred dvoma týždňami v Paríži. A o tento jedinečný zážitok by som sa chcel teraz takýmto spôsobom podeliť. Veď ich posledný album Train Of Thought je.... Sami dobre viete...:)) Do Paríža som prišiel deň pred koncertom, na druhý deň som sa vydal zháňať vstupenku a po dvoch hodinách sa mi to nakoniec aj podarilo. Cena 31,80EUR. Ešte som kukol Paríž, pretože som tam ešte nikdy nebol a okolo 18:02 som hľadal smer k dejisku konania koncertu, k hale Le Zenith. Keď som sa priblížil k hale, bola tam už kopa ľudí. Netrúfam si presne odhadnúť koľko ich tam bolo, ale minimálne tých 6 tisíc určite. Trosku dlhšie trvalo, kým sa všetci dostali do vnútra, predovšetkým kvôli povinnej prehliadke. Pri vstupe som do rúk dostal množstvo letákov a jedno promo CD. Potešilo. Krátko pred 19:30 som vošiel do haly a rozhodoval sa, či koncert budem sledovať pohodlne na tribúne alebo rovno v centre diania, pod pódiom. Nakoniec vyhralo pódium, tak som sa postavil asi do piateho radu a ako všetci ostatní, čakal. Už pohľad na pripravené pódium prezrádzal, že DT nič nenechávajú na náhodu... 3 veľkoplošné obrazovky, kamery, pod plachtami sa týčila mohutná Portnoyova bicia súprava, podobne aj Rudessove klávesy. Približne okolo 19:43 zhasli svetla a Divadlo sa mohlo začať. V pozadí na obrazovke sa objavila známa prvá veta zo starwarsov a po nej nasledovalo stručné predstavenie histórie kapely a predovšetkým diskografie. Publikum jasne dalo najavo, ktoré albumy a skladby sú tie naj. U Francúzov jednoznačne vedú Scenes From A Memory a Images And Words. A takisto aj live-ko Once In A Live Time, asi kvôli tomu, že bolo nahrávané práve v Paríži. Video skončilo tým, že nebolo vidno nič len.... 2004. Na pódium nastúpili Petrucci, Portnoy, Rudess, Myung a spustili prvú skladbu z novinky Train Of Thought a to As I Am. Už od prvých tónov bol zvuk na vysokej úrovni. V pozadí na obrazovkách sa počas celého koncertu striedali obrazy, charakterizujúce tú ktorú práve hranú skladbu a podobne aj virtuozita jednotlivých zúčastnených, pretože kamery ukázali aj to, čo by sa z diaľky vidieť nedalo (detailná štúdia práce Petrucciho vždy zalahodí nielen uchu, ale aj oku:)). Labrie bol v pohode a ani ku koncu som nepostrehol únavu, aj keď.....:) Po As I Am prišla na rad druhá v poradí z nového albumu This Dying Soul, ktorej záver je naozaj ,,brutálny" (vypočujte si na albume a skúste predstaviť live:)). Tretiou peckou bola skladba Beyond This Life (album Scenes From A Memory), v ktorej si páni dovolili malú improvizáciu, pri ktorej všetci ostali len v nemom úžase neveriacky krutiac hlavami. Kde tu sa ozvalo ,Ce n'est pas possible!'. Ani ja som nebol výnimkou. Petrucci sa musel narodiť s gitarou v ruke, podobne aj ostatní.Plynulý prechod do záveru skladby a tma. Na rad prišli dve časti pekelne dlhej skladby Six Degrees Of Inner Turbulence, konkrétne War Inside My Head a The Test That Stumped Them All. Publikum už malo z týchto zatiaľ odohraných skladieb dosť a vykúpenie prišlo zásluhou balady (mojej obľúbenej) Hollow Years. Zahraná s menšími úpravami, ale tak to už u DT býva... A čo bude nasledovať? Svetlo na Petrucciho a pre mňa prekvapujúco Trial Of Tears. Po nej niečo z novinky a to Endless Sacrifice. A na koniec prvej časti koncertu Finally Free, v ktorej sa Portnoy naozaj vybláznil (opäť odporúčam DVD Live Scenes From New York a budete vedieť o čom hovorím:))... Hodina a pol ubehla ako voda a 15 minútovú prestávku si doprial každý. Počas nej svietil nad bicími nápis The Next Train Will Leave The Station In... a počet ostávajúcich minút do začiatku druhej časti koncerty. Dobre vymyslené. Svetlá opäť zhasli a prvé tóny oznamujú, že na rad prichádza 12 rokov stará vec Metropolis (album Images And Words). Určite pre niektorých vrchol štvrtkového večera. Aj pre mňa by bol, keby..... k tomu sa ale ešte dostaneme. Prechod do Caught In The Web bol naozaj ukážkový. Potom nám Portnoy všetkým ukázal, slovami istého recenzenta ako sa "varí pravý profi guláš s paličkami a trojkopákovou sadou firmy Tama" obohatenou o kameru. Neuveriteľné čo ten chlap dokáže. Žiadna časť jeho súpravy neostala v kľude. Sólo bolo patrične odmenené a mohlo sa pokračovať. V ten večer okrem skladby Vacant z nového albumu Train Of Thought odznelo všetko a po Mikeovom sóle sme sa započúvali do skladby Honor Thy Father. No comment:)) Následne niečo staršie, After Life z ich prvého počinu. Prijaté publikom troška vlažne, pravdepodobne pre väčšinu neznáme, ale napriek tomu zahraté bravúrne. Bolo potrebné spomaliťa Another Day (album Images And Words) prišiel vhod. V nej sa role saxofonistu zhostil Rudess so svojimi klávesmi. Mnohí čakali, že koniec sa už bude pomaly blížiť, ale to najlepšie ešte len malo prísť. Nasledovali opäť tri časti zo Six Degrees Of Inner Turbulence (konkrétne Goodnight Kiss, Solitary Shell, About to Crash (Reprise)). Po nich 12-13 minútové inštrumentálne peklo v podobe Stream Of Conciousness a nakoniec veľkolepý záver In The Name of God. Obidve z poslednej štúdiovky. Prvé ,Goodnight Paris' odznelo, všetci piati sa pobrali do zákulisia. To už bolo niečo málo pred 23 hodinou, väčšina asi očakávala (podobne ako aj ja) ako prídavok niektorú z vypalovačiek ako Home, Take The Time alebo Pull Me Under. Ale v ten večer bohužiaľ neodznel ani jeden z týchto ich osvedčených koncertných kúskov. Či škoda? No, Home mi síce mohli ponúknuť, ale úplne to vynahradili….. Hmmm, ešte nie sme na konci:). Ovácie ich opäť priviedli naspäť. Prvý prídavok bola cover verzia, ale neviem presne určiť, kto a čo to pôvodne bolo za interpreta. Ja by som tipoval Yes, ale neviem naisto. Podobne ako After Life, vlažne prijatá publikom. Druhé ,Thank Yoy and Goodnight Paris', svetlá zhasli, čas niečo krátko po 23 hodine. Ovácie neustávali, už sa očakávali spomínané kúsky, ale to, čo prišlo….. nikto nečakal určite (aspoň nie po už tak dlhom koncerte, ktorý zatiaľ trval 3 hodiny). Na obrazovke sa objavil úryvok z filmu, v ktorom odzneli vety, pri vyslovení ktorých už bolo hneď jasné, že na záver odznie celá (podľa môjho vôbec jedna z najlepších ich skladieb) 25 minútová A Change Of Seasons. Záver ako sa patrí. Ani si neviete predstaviť, kde som sa počas tejto skladby nachádzal:). 23:30 a záver koncertu. Ešte posledná rozlúčka so slovami ,Always The Best', paličky lietali….. Návrat z Divadla Snov do reality, do ulíc Paríža asi pre nikoho nebol ľahký, ale aspoň mňa hrial pocit, že som videl jeden z najlepších koncertov. Odporúčam každému takéto predstavenie zažiť aspoň jeden krát za život... |
3. DREAM THEATER, Londýn, Hammersmith, 17. 1. 2004|
[Zdroj: http://www.incipitum.sk/REPORTS/040117.htm, Autoři: Braňo Kosa ] Keď som sa zobudil v to sobotné ráno, mal som na tvári spokojný úsmev, lebo večer ma čakal koncert kapely, na ktorý som sa tešil už dva mesiace a ktorá mi pripravila vynikajúci zážitok už 15 mesiacov pred tým. Takže po vykonaní drobných pracovných povinností sme sa večer vybrali na miesto konania. Asi po hodinovom stání sme sa konečne dostali dnu a zistil som, že je to staré divadlo. Všetko bolo už prichystané a zhruba o 7.40 sa rozsvietili dve menšie a jedna veľka obrazovka nad pódiom, aby v krátkom zostrihu urobila prierez históriou kapely s fotkami od roku 1987 až po posledný album! Výborný úvod a ľudia to aj náležite ocenili! Hneď po tom úvodne nasledovalo intro z posledného albumu, pekne nasvietený John Myung s basou a prvý mohutný "odpal" v podobe AS I AM. Prvé fakty? Zvuk trochu prehulený a tažšie zrozumitelný, ale dá sa. Jordan Rudess zmenil image z rockera na inšpektora Kojaka, t.j. holá hlava, Mike Portnoy za bicími už tradične s baretkou a okuliarmi, John Petrucci vyzeral ako z módneho pánskeho časopisu a ako povedala moja priateľka "stál by za hriech", čo znamená v praxi, že by mu dala, keby nebol ženatý a ona skoro vydatá! James Labrie konečne vyzeral, že je spevák metalovej kapely. Po prvom "vyštrikovanom" gitarovom sóle potlesk a páni hrajú ďalšiu vec FATAL TRAGEDY z albumu Scenes. Troška svižnejšie a po nej nasleduje THE GREAT DEBATE z albumu Degress. Zvuk sa patrične zlepšil a ja bláznivo fotím čo stíham. Pokračujú CAUGHT IN AWEB, FINALLY FREE, po ktorej nasleduje pán Portnoy so svojou trojkopákovou sadou firmy Tama obohatenou o kameru, ktorá sem-tam ukázala na obrazovkách ako sa varí pravý profi guláš s dvoma paličkami. Vtedy som si spomenul na dvoch chalanov tesne po puberte, ktorí sa rozprávali za mnou, keď sme čakali na koncert. "Odkial ste?," z Anglicka znela odpoveď. "Aaa, to je mi jasné, ale odkiaľ presne, mesto?" Brighton, idem sa trochu priučiť, znela odpoveď. "Na čo hráš?," na bicie a ty? "Ja tiež. Aké máš?" Tama Rockstar. "Aaa, ty máš veľa peňazí". Vtedy sa mi zjavil úsmev na tvári, keď si spomeniem, koľko slovenských bubeníkov začína na bicích značky Amati a sú radi. Ale poďme späť ku koncertu. Takže pán Portnoy ukončil svoje sólo za búrlivých ovácií publika a keď sa k nemu pripojil Rudess na krátku improvizáciu v štýle "hej Mike, čo ty zabúchaš, to ja vyťukám". Pravdepodobne spadla nejednému muzikantovi v sále sánka od údivu. Excelentné. Ináč Mike Pornoy musel vidieť nejakú peknú dievčinu v prvých radoch, lebo sa trikrát pokúšal hodiť paličku určitým smerom a vždy trafil PA systém. Po nej nasledovala pokojná SILENT MAN a hneď ďalšia VOICES. Potom myslím THIS DYING SOUL z posledného albumu. Presne po hodine a pol nasledovala 15 minútová prestávka, pravdepodobne na cigaretku a ja som si išiel pozrieť čo predávajú v vstupnej hale. Mali všetko: tričká, mikiny, čiapky, cédečka. Ale za aké ceny. Mikina za 50-60libier (3000Sk) a nejeden z anglánov krútil hlavou, že drahé, ale aj tak tam bolo plno. Ani ja som neodolal a teraz vlastním čiapku s nápisom DREAM THEATER. Úvod druhej časti koncertu obstaral Jordan Rudess so svojim introm na klavíri, pri ktorom sa mu prsty len tak mihotali po klaviatúre. Potom opäť naskočili ostaní páni a zahrali vec, ktorú som nepoznal, ale na obrazovkách svietil nápis DREAM THEATER, NIGHT IN THE OPERA a naozaj ten song sa podobal na nejakú opernú vec. Zaujímavé. Potom už zneli veci ako ENDLESS SACRIFICE, úžasná TRIAL OF TEARS z albumu Falling, pri ktorej spievalo celé publikum ako prší na newyorských uliciach. A to mi pripomenulo koncert spred vyše roka, kde na "The spirit carries on" spievalo 2000 rockerov čo bude až zomrieme. Naozaj zvláštny pocit. Zaznela aj HONOR THY FATHER, aj ANOTHER DAY, v ktorej sa opäť blysol Rudess, kde vynikajúco napodobnil saxofón z originálu a keď po IN THE NAME OF GOD odišli DT z pódia, bolo jasné, že sa blíži koniec koncertu. Obecenstvo si vytlieskalo EROTOMANIU, v ktorej sa podarila jedna s väčších chýb. Úplný záver urobila megakultova METROPOLIS. Keď pri záverečných dozvukoch vstal Portnoy spoza bicích a kričal na osvetlovača "Let me see these fuckers", nenamietal som, že som sráč, lebo ozaj veľa nechýbalo a mám plné gate. BOMBA! Pre každého muzikanta ale aj poslucháča musí byť potešenie, keď počuje hrať kapelu naživo tak isto ako je naučený počúvať z CD. V tomto smere sú DT vynikajúci. Opäť spomeniem predošlý koncert z roku 2002, kde zahrali napríklad Hell's Kitchen identicky oproti CD a ešte si pán Petrucci dovolil vylepšiť sólo! Neskutočné! Opisovať jednotlivé výkony zo soboty nemá význam. Spev bol čistý, mocný a nie falošný, basové linky zahrané s prehľadom, bicie smrteľné, klávesy vynikajúce a gitarové party asi dlho nedajú spať nejednému gitaristovi. Aj keď som mal pocit, že v ten večer nie sú vo svojej koži, hrali skvele a naplnili všetky moje očakávania. Možno chýbali úsmevy, na ktoré som naučený, či z videa, či z DVD alebo z predošlého koncertu. Môžem však spokojne prehlásiť, že opäť vyhral DT a takáto prehra ma vôbec nemrzí. Skôr naopak! Večer som ukončil v jednom z londýnskych hotelových barov, kde mal službu spolubývajúci. A ráno som sa opäť zobudil s úsmevom na tvári. |
2. DREAM THEATER, (Tiles-předskupina)|
[Zdroj: http://www.decibel.cz/live/093DREAM.htm, Autoři: Pavel Bárta] Newyorští progrockeři označili svoje listopadové tažení částí Evropy za Warm-up Tour, ovšem třináct koncertů během sedmnácti dnů, to už je na rozcvičku opravdu hodně svižné tempo... Nicméně, po vydání mnohovrstevné a skvělé desky Scenes From A Memory se tihle pánové přijeli připomenout, tak trochu 
omrknout terén, než udělají čáru za minulostí a zjara na další plánované šňůře předvedou nový opus světu v úplné podobě a (prý) nákladné režii. Tím pádem
tohle mohla být na delší dobu poslední šance zavzpomínat na jejich dřívější životy.Pod honosným názvem Colosseum se skrývá ratejna uprostřed komplexu někdejších továrních hal, dnes zábavního Kulturparku Ost. Pojme jen asi tři tisíce diváků, takže v ní bylo docela našlapáno, přičemž do Mnichova i přes sněhové příděly dorazilo i pár přibližovadel s českými espézetkami. Dream Theater na turné doprovázeli detroitští Tiles. Jejich třetí album Presents Of Mind z letošního roku produkoval starý dobrý Terry Brown, který mimo jiné dlouho spolupracoval s kanadskými Rush. Možná i proto byl ze soundu předkapely hodně znát právě vliv legendárního tria. Tiles nastoupili podle plánu přesně v osm večer. Stačili přehrát zejména kousky z poslední desky a po pětačtyřiceti minutách se ukázněně rozloučili. Až na divokého basáka Jeffa Whittleho působili trochu profesorsky, ale diváci je přijali vřele a stylově do rámce večera zapadli také celkem dobře. Ani DT se začátkem dlouho neotáleli. A jakmile se z beden ozvalo úvodní ševelení členité suity Metropolis z průlomového, sedm let starého alba Images And Words, strhla se první vlna řevu a jásotu. Bakelitové čtvrtinky letěly do vzduchu a než se po několika taktech strhla hudební vichřice, většina osazenstva tleskala do rytmu, semtam někdo narychlo zklidňoval hormony práskem trávy. Hvězdy večera zahrály téměř desetiminutovou Metropolis pěkně celou a hned vzápětí přeskočily na poslední desku, která se nejen podtitulem Part 2, nýbrž i hudebními odkazy, symbolikou, hloubkou a mnohoznačností textů jeví jako její volné pokračování. Rozbalili to instrumentálkou Overture 1928 a Strange Deja Vu. Než zajiskřila i další perla Fatal Tragedy,  Dream Theater se
napřeskáčku vydávali časem zase o něco zpátky: zazněly skladby Peruvian Skies a Just Let Me Breathe z Falling Into Infinity, Erotomania a Lifting Shadows Off A Dream
z Awake a z Images And Words zase dunivá Under A Glass Moon a Another Day. Při klenuté melodii posledně jmenované písně zpěvák James LaBrie asi nejvíc osvědčil
někdejší průpravu v operním zpěvu a možnosti svého hlasového fondu, byť si nejvypjatější pasáž posadil o malinko níž. Ani jeho indiánské tanečky neměly chybu,
už vzhledem k mohutné postavě a tomu, že si nechal dorůst vlasy do obvyklé délky, to znamená někam po lopatky. Do role hlavního baviče se sem tam převtěloval i
bubeník Mike Portnoy. Mezi kaskádami složitých rytmů a přechodů, jaké ostatní snaživce z oboru nadchnou (anebo donutí bicí raději prodat), stačil zpoza hradby svých
škopků dělat ještě opičky a chlubit se fotografií své nejmladší dcery. Když měl náhodou chvíli bouchat jen na čtyři čtvrtiny, tvářil se, jako že ho to vůbec, ale vůbec
nebaví.Dream Theater tentokrát neproložili žádnou skladbu nějakou floydovskou nebo jinou vsuvkou z rockové klasiky, jak je to slyšet na jejich živém dvojalbu Once In A LIVEtime. Nezapomněli ale vystřihnout také něco z vedlejších projektů - dostalo se na Paradigm Shift z první a část Acid Rain z druhé desky Liquid Tension Experiment. John Myung se na jejich nahrávání jako jediný z instrumentalistů nepodílel, ale i nejtěžší pasáže Tonyho Levina zvládl na své šestistrunné base bravurně. Nový klávesista Jordan Rudess posunul Dream Theater hráčsky i aranžérsky zase o velký kus dál. Dalo by se říci, že právě on přes nesporné kvality, vyzrálost a invenci všech ostatních členů pomohl kapele jako celku k dospělosti, ačkoli sám měl z reakcí diváků místy až dětinskou radost. Nejspíš proto, že je u DT nový, měl vyhrazeno pár minut pro samostatnou ukázku. Uprostřed jeho sólování začalo v bednách povážlivě lupat, ale zvukový kouzelník nořil prsty do kláves nerušeně dál. Po chvíli se k němu přidal se španělkou další velký mistr svého oboru - kytarista John Petrucci. Místo obvyklého Letu čmeláka od Rimského-Korsakova tentokrát vystřihl ukázku z Vivaldiho Čtvera ročních dob, načež plynule přešel do drsně něžné Hollow Years, v níž za poměrně nevinnou melodickou linkou vystupují z textu dost neveselé obrazy. 
Koncert měl od začátku až do konce úžasný spád. Dream Theater valili bez dlouhých řečí jednu pecku za druhou a vystačili
se skromným světelným parkem. Jejich vystoupení bylo především koncentrátem nesmírně chytré a nápadité muziky. Devadesát minut základní části uteklo jako nic. I když
v závěru kapela nasadila k Home z nejnovějšího alba, bylo jasné, že domů se určitě ještě nepůjde. Nutit chlapce k návratu na pódium ani nebylo moc třeba. V prodloužení
přidali směs starších melodií a vyřádili se do sytosti. Třeba část Pull Me Under, která se pro fanoušky DT už stala málem klubovou hymnou, zahráli v doslova zběsilém tempu.
Dostalo se dokonce na A Fortune In Lies z vůbec první desky When Dream And Day Unite, vydané před deseti lety. Co chybělo, aby putování v čase bylo dokonalé? Možná jen
instrumentálka Ytse Jam, jež vznikla už v době, kdy si kapela říkala tak, jak název tohoto dílka napovídá - Majesty. Když se rozsvítila světla a z reproduktorů se ozval
závěrečný motiv ze Scenes From A Memory, člověku se vůbec nechtělo otevírat oči. Do oněch dvou hodin se vměstnalo všechno.Autor: Pavel Bárta [www.decibel.cz] |
1. DREAM THEATER, FATES WARNING|
[Zdroj: ROCK&POP, 14.3.1995, Autor: Miloš Latislav] Spojení těchto dvou kapel na jednom turné je ideální. Vztah obou souborů je zřejmě opravdu přátelský a i přes jejich rozdílný přístup k hudbě mají hodně společného, mj. fanoušky. Alespoň ty nejvěrnější, a rozdíl mezi nimi je snad jen v tom, že někdo má raději Fates Warning a jiný Dream Theater. Sál s balkónem, připomínající o něco větší Eden, byl zaplněn téměř beze zbytku a to Erlagen zdaleka nebyl jedinou zastávkou německé části turné. Před osmou se na scénu dostavil první band, a to tak nenápadně, že zvukař nestačil včas zareagovat, takže prvních několik vteřin produkce znělo jen z pódiového aparátu. FW mají na kontě sedm alb, tedy víc než dvakrát tolik co DT, ale museli se spokojit s rolí "special guests" v padesátiminutovém bloku, jelikož se jim zdaleka nepodařil takový průlom, jako jejich exhibicionističtějším a sebevědomějším kolegům. Ani tohle turné jim k němu asi nepomůže, pokud hráli v celém jeho průběhu tytéž skladby. jejich tvorba je sice celkově těžko stravitelná pro širší masy, ale přece jen se na každé z novějších desek najde pár potencionálních hitů. Bohužel tentokrát skoro bez výjimky sáhli po těch náročnějších a složitějších skladbách z posledních dvou alb "Parallels" (1991) a "Inside Out" (1994). Přesto byla reakce publika velmi slušná, zdá se , že FW mají v Německu dost dobrou pozici. Začátek obstarala předehra z "Nothing Left To Say", což byla jediná vzpomínka na album "Perfect Symetry". Franku Arestimu při ní přestala hrát kytara, a tak se vytratil z pódia s výrazem, jako by se už nehodlal vrátit. Samozřejmě po chvilce přišel, ale to už u mikrofónu poskakoval vlasáč Ray Alder, jehož zpěv i začátek písně "Live In Still Water" se ztrácely ve zvukovém chaosu. Sound se sice postupně zlepšil, ale přesto nedosáhl potřebné čitelnosti a hlavně zpěv zněl místy slabě. Zato se právě Alder a basista Joe DiBiase nejvíce starali o vizuální show, zatímco kytaristé to s pohybem moc nevytrhli a vrcholem byl bubeník Mark Zonder, který s ledovým klidem zahrál totéž co na desce, ačkoli se někdy zdá, že by k tomu potřeboval dvojnásobný počet končetin. Občas se daly postřehnout drobné nepřesnosti v souhře kytar (při tak perfektně vystavěných sólech se každá odchylka projeví rušivě) nebo ve zpěvu, s nímž ve dvojhlasech pomáhal Aresti. Dobře se s Lderem doplňovali v nejstarším kousku "Guargian" (z trojky "Awaken The Guardian"). Jako poslední zazněl "Monument", v němž pro změnu vysadil nástroj vůdčí osobnosti a téměř výhradnímu autorovi Jimu Matheosovi, ale zato mu stojan s akustickou kytarou na sólo přinesl i odnesl za aplausu publika bubeník DT Mike Portnoy osobně. A to bylo vše, pokřik "cugábe, cugábe" (taky jsem přiložil hlasivky k dílu) na tom nic nezměnil. Ani speciální host nesmí narušovat časový harmonogram hlavních hvězd. 
A ty nastoupily po docela dlouhé pauze, temném intru a výkřiku "Wake Up!" a spustily rovnou zřejmě největší dosavadní hit "Pull Me Under".
Docela dobrý začátek, návštěvníci se nedali dvakrát pobízet a se svými hlasy důkladně podporovali Jamese LaBrieho nejen v této skladbě. Následovaly "6:00" a "Take The Time",
protažená v úvodu i v závěru se sóly kytaristy Johna Petrucciho a nového klávesisty Dereka Sheriniana. Ten narušoval image kapely svým krátkým sestřihem, ale hrál místy
zajímavěji a volil vhodnější rejstříky než Kevin Moore a pokud u DT zůstane, mohl by být přínosem. Se zvukem to bohužel, alespoň kousek před mixážním pultem, kde jsem se
tísnil, nebylo o moc lepší než při FW, občas byla málo slyšet kytara, jindy klávesy nebo zpěv. V "Caught In A Web" si střihnul efektní sólo Mike Portnoy, který je co se
pohybu týče pravým opakem kolegy Zondera a největším showmanem kapely. Neustále za bicími vstává, poskakuje a šklebí se, což ostatní jaksi nestíhají. Ale při náročnosti
jejich partů není divu, i tak se nějaká ta chybička v nejsložitějších pasážích občas vloudila a stoprocentní nebyl ani zpěvákův výkon. Náladotvorná "Lifting Shadow Off A Dream"
se přelila do najazzlého instrumentálního jamu s nádherným pomalým kytarovým sólem a zajímavou klávesovou částí, silně připomínající úvod LP Rainbow "Rising". Následovala píseň
"The Mirror/Lie", kterou moc v lásce nemám, protože mi připadá jako tvrdá příčka police, chráníci okolní křehké klenoty, aby se o sebe nerozbily.Na publiku se už přece jen trochu projevila únava z vedra a víc jak hodinového přívalu náročné hudby, takže atmosféra trochu opadla, přesto se při baladě "Another Day" opět zpívalo. Klávesy docela dobře imitovaly sopránsaxofon ze studiové verze a hammondky v následující "Erotomanii" zněly dokonce líp než na desce. Mocná trilogie samozřejmě vyvrcholila písni "Silent Man", jejíž hlavní melodický motiv zaznívá už v "Erotomanii". To byl první konec, ale nebylo třeba moc přemlouvání a pětice se vrátila s plánovaným přídavkem - monstrózní kompozici Mtropolis, ještě pdlouženou improvizací (jako ostatně skoro všechny skladby). Ale to už bylo opravdu všechno, na víc neměli po téměř dvou hodinách sílu fanoušci ani kapela. jak pozorný čtenář zaregistroval, nezaznělo nic z debutu "When Dream And DAy Unite", nespíše z důvodu výměny klávesisty. Tenhle koncert (který jsem navštívil díky cestovní agentuře Ozzy&Potkan) pro mě nebyl nějak zásadním hudebním zážitkem, ale pro lepší zhodnocení bych si ho potřeboval dát ještě jednou, pokud možno s lepším zvukem. Autor: Miloš Latislav, ROCK&POP, 14.3.1995 |
|
|
Poslední aktualizace: