"Weblog"
Octavarium od Dream Theater - smíšené pocity
Zdroj: http://dreamsign.cz/weblog/clanek/
Na nové album Dream theater jsem čekal jako na smilování. Už ho nějaký pátek doma mám a včera jsem si konečně našel čas, abych se na jeho
poslech pořádně soustředil. Dovolte mi na něj vyjádřit svůj skromný a neodborný názor. :)
Když jsem se na to album podíval poprvé, překvapilo mne, že má pouze 8 písní. Průměr na píseň je ale něco přes devět minut, takže po stránce
délky to rozhodně není odfláklé album.
Už na první poslech zjistíte, že obsahuje dva typy písní – písně „přesně“ v Dream theater stylu a písně zcela mimo něj. Dokonce i mimo žánr.
Ale vezměme to popořádku.
"Root Of All Evil", pilotní skladba celého alba, je jednou z těch tvrdších, které na albu najdeme. Po tichém a poměrně dramatickém intru
s prapodivným elektronickým zvukem v popředí se ozve podmanivý riff, který nás bude s malými obměnami provázet téměř celými zbývajícími sedmi
minutami písně. O chvilku později začíná zpívat LaBrie a nevylétá nijak vysoko – tuhle jeho hlasovou polohu mám radši. Portnoyovy bicí jsou
poněkud nečekaně přímočaré, ale není to na škodu. A kdyby vás to náhodou dost nebavilo, z ničeho nic se najednou vynoří refrén z "This Dying Soul",
krátké instrumentální intermezzo a "Root Of All Evil" vás zase dostala. :)
To druhá skladba, "The Answer Lies Within", už je na tom hůře – je to totiž balada. Na tom by ještě něbylo nic špatného, třeba "Hollow Years" není
zlá. Ale tohle je něco jiného. Nuda, nuda, šeď, šeď – od začátku až do konce. Pozitivním faktem budiž, že skladba má jen pět minut a že kombinace
kláves a smyčců zní docela dobře a ke konceptu skladby se výborně hodí. V rámci alba ale působí jenom jako filler, vycpávka do požadované délky.
Fuj, nejhorší věc na albu. A to i přesto, že mám balady rád.
Zato "These Walls" mi udělala radost. Lépe už Dream theater znít nemohou :) Tvrdší pasáže úvodu a refrénu jsou umně promíchány s klidnými ve slokách
a nechybí samozřejmě ani Petrucciho sóla, které ale nejsou tak dlouhá, jak bývalo zvykem dříve. Tlukotem srdce skladba končí a přechází do…
"I Walk Beside You", nejpopovější skladby na celém albu. Neskutečně jednoduchý a stejně tak chytlavý začátek skladby, kdy tikají hodiny (nebo spíš
metronom, protože neznám hodiny, co odtikávají půlvteřiny :)) a Petrucci předvádí, že umí zahrát dva tóny 4× do vteřiny, střídá tak rádiový refrén,
až hanba. Tahle skladba je nepokrytý pop a nenechám si to vymluvit. Ani ten text k Dream theater nesedí, je na ně příliš… povzbuzující. Ať už je ale
"I Walk Beside You" jaká chce, získala si mně a opravdu na ní ujíždím :)
Pátý song, nazvaný "Panic Attack", začíná krátkým leč pěkným souzněním basy a nezkreslené kytary a ihned poté příjemně přitvrdí a zůstane tak.
S radostí zjišťuji, že i do tvrdších částí tohoto alba dokázali Dream theater vložit symfonické nástroje. Mike Portnoy často mění rytmus, ale neprovádí
s ním takové šílenosti, jako jsme byli zvyklí dříve. Klávesy na pozadí nijak neruší a dodávají klidnějším pasážím ten správný říz. Závěr skladby, složený
z jakýchsi podivných elektronických zvuků a nelidského chroptění, mi nějak uchází a nedokážu si ho spojit ani s textem, ani s ničím, co jsem z alba zatím
slyšel. Poradí někdo, co to znamená? :)
Poněkud stereotypní, i když s příjemnou instrumentální pasáží ve střední části. Taková je pro mne šestá skladba, "Never Enough". LaBrieho místy jemně
zkreslený hlas mne nezaujal, na některých místech příliš výrazné klávesy spíše ruší a naprosto přímočarý Portnoy je něco, na co si prostě nezvyknu :)
"Sacrificed Sons" je úplně jiná, zneklidňující, mrazivá. Začíná úryvky z projevu prezidenta Bushe, který říká cosi o teroristickém útoku, o tom že vláda
dostihne a potrestá všechny zodpovědné. Že svět už nebude nikdy stejný. Z LaBrieho hlasu i hudebního doprovodu, obstaraného převážně výrazným piánem,
jako bych přímo slyšel zoufalství a neschopnost pochopit, co se stalo. 11. září, útok na Dvojčata. Kdo to mohl udělat? Co to bylo za člověka, co za
národ, že obětoval své syny? Tahle skladba mne mrazí v zádech, hudbou i textem. A přestože z ní přímo vyzařuje to trapně přehnané, typicky americké
vlastenectví, tahle skladba mnou opravdu pohnula. Pokud Dream theater něco opravdu dobře umí, pak je to dostávání do depresí podobnými texty.
A nakonec oříšek, 24 minut dlouhá titulní skladba alba. "Octavarium" je rozdělena na několik částí, první z nich je čistě instrumentální, trvá něco málo
přes čtyři minuty a příliš mne nezaujala. Druhá už je daleko lepší, obsahuje akustickou kytaru, klávesy a LaBrieho klidný hlas. O tři minuty později
flegmatický zpěv na pár vteřin společně s hudbou graduje, aby se opět ponořil do klidného tempa a ustoupil třetí části.
Myung jí doporovází poměrně výraznou basovou linkou, LaBrie pokračuje v klidném a nevzrušeném zpěvu, jakoby něco vyprávěl svému přiteli. Jen na okamžik,
jakoby vyrušen, pouští se do vyšších hlasových poloh a zase rychle vyklízí pozici pro mírný refrén. Ke „slovu“ přichází Jordan Rudess a jeho klávesy,
kytary i bicí zrychlují. Je to příjemné oživení, ale naštěstí má Jordan poměrně jasno v tom, kdy je dobré přestat :) Nastupuje tvrdší část skladby (ale
i tak celkem měkká :)).
LaBrieův hlas přitvrzuje, je ostřejší, zcela mění barvu. Hudba je velice podmanivá, ačkoliv trochu repetitivní. Tuhle část mám hodně rád, hned po té příští,
která je uvozena několikaminutovým dlouhým a různorodým instrumentálním předělem, ve kterém se naši akademici obstojně předvádějí :) Vrací se hlas a my slyšíme
LaBrieho ve vzteku křičet z plných plic. Velmi netradiční, rozhodě velmi zajímavé. Tím je ale s tvrdší pasáží amen a nastupuje snad ten nejlepší kus celého
"Octavaria", hoši z Dream theater, krásné smyčce a nepřeslechnutelné různé dechové nástroje. Octavarium končí, skladba i album.
Musím říci, že mne to album naplnilo různorodými pocity. Na jedné straně skvělé písně jako "Root Of All Evil", "These Walls" nebo "Octavarium", na straně
druhé "I Walk Beside You" a "The Answer Lies Within", které bych s Dream theater nejraději nespojoval. Obecně daleko přímočařejší než předchozí alba.
Co si o tom mám myslet? Možná se nás Dream theater snaží připravit na nový styl, který časem budeme slýchat z rádií a komerčních hudebních stanic. A možná byl
ten popík jenom takový malý ulet a v příští studiovce se už pochlapí. Ačkoliv to není jejich nejlepší album (sem bych zařadil "Images & Words" nebo "Scenes Ffrom
A Memory"), rozhodně není vůbec špatné a kdyby jej vytvořil kdokoliv jiný než Dream theater, řekl bych, že je brilantní. Na Dream theater, jak je mám rád já,
ale má ještě co dotahovat.
P.S.: Výše uvedené vyjadřuje osobní pocity autora. Seriózně míněnou kritiku hledejte jinde.
22.06.2005, 20:10, Lukáš
PS: Doporučuji si takp přečíst ohlasy na uvedené kritiky!!!!
|
Recenzí se sešlo na internetu tolik, že jsem vybíral jen ty rozsáhlejší. Pokud by některý z autorů recenzí
měl námitky se sveřejněním zde, ať se ozve a dstraním ji pryč. Jen jsem chtěl poskytnout posluchačům širší
náhled na toto CD, protože se jeví jako jedno z přelomových v kariéře DREAM THEATER.
Poslední aktualizace: