Vydáním svého druhého alba „Images & Words“ DREAM THEATER položili solidní základy fenoménu, který se již pomalu dvacet let nezadržitelně
rozrůstá a nabírá stále neuvěřitelnějších rozměrů – i navzdory tomu, že kapela další tak hitové album již nikdy nestvořila. Hned následující
deskou "Awake" "teatrálové" definitivně potvrdili své postavení naprosté špičky progmetalové scény. Co do vytříbenosti a nápaditosti skladeb,
a vyváženosti mezi emocemi a inteligentním přístupem DT však úrovně tohoto svého výkonu stejně tak vícekrát nedosáhli. Nicméně nadále tvrdě
dřeli na vypracování své oslepující svatozáře instrumentalistů s nadpozemskými schopnostmi…
(Pseudo)intelektuální hlad
Těžko říct, jestli samotné muzikanty kdy napadlo, že by měli mířit na nové posluchače nebo vědomě pracovat na udržení si
stávající fanouškovské základny. Z dalších alb žádná taková snaha příliš patrná nebyla – nechceme-li ji mermomocí spatřovat přinejmenším v důmyslném
hledání způsobů, jak reflektovat nejžhavější přítomnost, aniž by jejich hudba přitom přicházela o svůj nadčasový potenciál. Skupina se začala vyvíjet
podivnými cestami, zkoušet různé směry, typy pojetí a triky. A právě v tom bodě se nejspíš nikdy nedozvíme, jestli to skutečně dělala s úmyslem
rozvíjet se, anebo jen dosáhnout vnějšího efektu kapely, která se neopakuje. Fenomén ale již dávno pracoval sám za sebe. „Lidé jsou zřejmě hodně
hladoví po hudbě, která je hlubší, než jsou komerční a módní záležitosti, které se na ně dennodenně valí,“ pokouší se celý jev vysvětlit klávesista
kapely Jordan Rudess. S největší pravděpodobností na tom něco bude. Hudba DT je nepochybně komplexnější než cokoliv, na co masový posluchač běžně
narazí. Zdaleka přitom nemá v sobě nepochopitelnou intelektuální odtažitost jiných progresivních formací. V celé své grandiózní „mnohoslovnosti“
zůstává dost srozumitelná a každým gestem potvrzuje velikost svých tvůrců.
Po dlouhá léta trvajícím zjevném nezájmu o to, jak se s některými jejich kroky posluchači vyrovnávají, ovšem tentokrát
DT překvapili deskou, naplňující (přinejmenším na povrchu) dokonale rámec jejich očekávání. „Soustředili jsme se na to, co z nás udělalo velkou
kapelu,“ přiznává zpěvák James LaBrie. „Šlo nám o to, stvořit přesně to, co prezentuje podstatu DT, ale dát tomu přitom moderní tvář.“ Oproti
chladnějším předchozím albům "Train Of Thought", "Octavarium" a "Systematic Chaos" se rozhodli také opět položit důraz na emoce. „Tentokrát
jsme skutečně nepracovali bez ,zadních´ úmyslů…,“ připouští Mike Portnoy. „Měli jsme určitou představu. Chtěli jsme celé album naplnit eposy,
a také se nám to povedlo. Mezi oblíbenými skladbami našich fanoušků se nacházejí výhradně epické kompozice jako "Metropolis", "Learning To Live",
"A Change Of Seasons" nebo "Octavarium". Jsou to samé velkolepé, dlouhé písně, které lidé mají rádi. A tentokrát dostali CD, které je až po okraj
naplněno takovými skladbami.“
Věčné vzory udávající směr
Aniž bych své úvahy chtěla přitahovat za vlasy, těžko se zbavuji pronásledující paralely s aktuální deskou METALLIKY "Death Magnetic",
která se obdobně jeví jako produkt určený k tomu, aby naplňoval určité představy. Koneckonců směr těchto úvah možná není zcela zcestný. Členové kapely totiž
otevřeně mluví o tom, že deska "Death Magnetic" hodně poznamenala, a zdůrazňují, že vyšla zrovna v době, kdy začínali pracovat na "Black Clouds & Silver Linings".
jakoby směr úmyslně své desáté studiové řadovce vtiskli pečeť milníku - ve smyslu zakončení jedné éry - po kterém si asi těžko i největší odborník na DT dovede
představit, co přesněbude následovat. Uzavřeli pomyslný kruh: vrátili se k prvoplánovému míchání prvků různých stylů a střídání tvrdších a atmosféričtějších pasáží
v rámci jedné skladby - rysy typické právě pro alba "Images & Words" a "Awake". "Přiznávám, uvažovali jsme o tom už předtím. Já a John (Petrucci) jsme chtěli
každý song označkovat elementy různých stylů. Když poslucháš desky "Octavarium" nebo "Systematic Chaos", nacházíš zde různé songy - tvrdé, komerční, epické, ale
žádné smíšené formy. S Johnem jsme s bavili o starých časech a všimli jsme si, že jsme toto striktní rozdělení na "Images & Words" nebo "Awake" ještě neměli. Tehdy
jsme hudbu psali jednoduše z nadšení a kompozice procházely různými fázemi," přibližuje původní záměr Portnoy. Deska současně propojuje specifické rysy pomalu všech
svých předchůdců. I to lze vyložit jako náznak uzavírání jedné kapitoly. Přes již zmíněný výrazný návrat ke kořenům přitom "Black Clouds..." splňuje jednu z velkých
priorit kapely - zní dobově. ""The Shattered Fortress" například navazuje na "Awake", zároveň má ale v sobě moderní tvrdost metalu. "The Count Of Tuscany" oproti tomu
jde obdobným směrem jako "Learning To Live" z "Images & Words" - atmosférická skladby, která však v sobě má i elementy z "Octavaria"", souhlasí s konstatováním zpěvák,
u kterého si tentokrát jasně povšimneme výrazného omezení thrashmetalového zabarvení a frázování. "Začal jsem tímto stylem zpívat už na "Awake". Deska pak zněla mnohem
prudčeji, než na "Images & Words", která byla až na některé pasáže z "Pull Me Under" hodně čisté album. Na "Train Of Thought" byla pak agrese hodně dominantní. Fanoušci
mě zažili v prostředí, kde tvrdost a hlasitost byly na hodně vysoké úrovni. Tentokrát až na některé party v "The Shattered Fortress" nevyčerpávám celý svůj hlasový
rozsah, místo toho se spíše zaměřuji na některé melodie, které posluchače tak extrémně nezatěžuji," odkazuje nás James zpět k úvahám, kolem kterých se vlastně pořád
točíme; návratu k původnímu stylu kapely pro práci s melodiemi a snaze vytvořit kompaktní skladby, namísto ostentativního zviditelňování virtuozity.
Inspirace silnější než přátelství
Posun tímto směrem může ale stejně tak být vnímán i jako dozrávání Mikea Portnoye a Johna Petrucciho v jejich producentských rolích. Není totiž
těžké vypozorovat, že cesta k hudebním excesům se otevřela především v okamžiku od alba "Metrolopis Pt.2 Scenes Froma Memory", kdy se právě Portnoy a Petrucci nominovali
na post producentů. Nyní ale oba muzikanti zřejmě zaujali střízlivější postoj. O tom právě se v rozhovorech snaží publikum přesvědčit i sám Portnoy. "S Johnem se musíme
na sebe podívat a říct si, jestli činíme některá rozhodnutí jako muzikanti a skladatelé, nebo jako producenti... Může se stát, že někdo přijde s úžasným nápadem a píseň
se natáhne na 20 min. a je mou a Johnovou povinností, abychom dohlíželi na to, aby skladby měly svůj střed, aby melodie byly silné a ideje byly kompaktní a jasné".
Jisté je, že změna směru nepramení ze samotného kreativního procesu, který pořád zachovává stejné základní principy, jak potvrzuje Jordan Rudess:
"V DT jsou tři skladatelé - John, Mike a já - a všichni máme v hudbě zhruba stejný vklad. Všichni pracujeme tvrdě a každá skladba vzniká z našeho společného úsilí. Třeba
"Wither" je z větší části dílem Johna, ale jiné skladby jsou společné... Občas máme hotovéideje, jindy vše vymýšlíme za pochodu... Obvykle celý proces vypadá tak, že
ve studiu ostatním, improvizujeme na dané téma. pak třeba John (petricci) navrhne něco... Hodně se navzájem inspirujeme. Když někoho něco napadne, všichni se zastavíme
a zaposloucháme se do jeho nápadu, a pokud se nám zalíbí, začínáme jej spolu dál rozpracovávat. TRozebíráme jednotlivé nápady, bereme ohledy na každého, když určujeme
další směr vývoje formace. S Johnem jinak pomáháme s notovým zápisem a Mike, který je jako režisér, má spíše architektonický přístup k hudbě, má nevšední talent skládat
do sebe různé fragmenty. my píšeme melodie, Mike je aranžuje."
Jestli nakonec přece jen publikum zaskočilo, je to spíše skutečnost, že tentokrát absolutně žádný prostor jako textař nedostal zpěvák. Dochází
k tomu poprvé od doby, kdy se stal členem skupiny a podle Petricciho jen proto, že James "prostě ve studiu nebyl ve správné chvíli na správném místě". "Nebylo předem
naplánováno, že na desku nevezmeme žádné texty jamese, ale bylo tu jen šest skladeb, John a já jsme už měli některá rozpracovaná témata a james během procesu psaní
nových skladeb většinou ve studiu nebyl. S Johnem se jako skladatelský tandem krásně doplňujeme, chemie mezi námi funguje naprosto fantasticky, nemusíme zapojovat Jamese
do skladatelského procesu jen proto, aby na desce bylo také něco od něj," zdůvodňujenastalou situaci Portnoy. LaBrieho samozřejmě postoj jeho kolegů nepotěšil: "Dvě skladby
byly zarezervovány pro Mikova témata. A u dalších čtyř trval John hodně na tom, aby texty napsal sám. Zvláště " A Nightmare To Remember" byla pro něho hrozně důležitá.
Chtěl za každou cenu povyprávět o nehodě, kterou prožil jako dítě. S takovou vášní o tom se mnou diskutoval, že jsem nakonec musel kapitulovat. Pro příští album rozhodně
chci napsat texty - "Black Clouds..." musí zůstat výjimkou... Zdá se mi hodně zajímavé, že jsme v kapele tři textaři a všichni máme odlišnou perspektivu. Mike píše hodně
osobní texty, John většinou fiktivní s filmovým nádechem, zatímco já jsem více orientovaný na literaturu. Tím získávají naše alba napětí. A považuji za důležité, abychom
to tak udrželi i do budoucna."
Stříbrem lemovamné mraky
Portnoy situaci vidí poněkud jinak a rozhodně se nezdá, že by s LaBriem jakožto textařem zvlášť počítal - nakonec ani sám se sebou (viz jeho profil).
Jak vyplývá z rozhovoru, který poskytl německému časopisu Rock Hard, bubeník má už te´d také docela jasné představy o dalším albumu skupiny - jen o nich kategoricky odmítá mluvit.
Zbývá jen možnost medotovat nad tím, co říká alespoň o přítomnosti.
"Po krizi (černých oblakách) se zase někdy objeví i stříbrné pruhy na obzoru... Z každé kritické situace si může člověk odnést něco pozitivního," překvapuje
Portnoy poslední dobou nečekaným optimismem. "Jel jsem autem do New Yorku. byl ponurý den, začátek pracovního dne," vzpomíná na to, jak jej napadl titul pro nové album. "Podíval
jsem se na nebe a tam byla vskutku černá oblaka. Přišlo mi, že ta atmosféra odpovídá přesně tomu, kde se právě teď nacházíme, protože jak hudebně, tak i po textové stránce je
na albu hodnětvrdý ,materiál. Existuje ale rčení, které hlásá: Každý mrak má stříbrný lem (po česku Všechno zlé je k něčemu dobré - pozn. aut.) a já věřím, že tomu tak je. Na každou
věc se můžeš dívat jak z optimistického, tak i z pesimistického hlediska. Po textové stránce toto album pracuje s hodně temnými otázkami jako jsou smrt, léčení se ze závislosti,
téměř fatální nehody, zážitky blízké smrti, ale všechna tato témata jsou zpracována z optimistického pohledu. Hudebně je tomu stejně tak, protože na albu jsou některé opravdu temné
a hodně tvrdé okamžiky, ale současně je tu ona progresivní, melodická, dynamická stránka, která tvoří rovnováhu v hudbě DT. Proto si myslím, že je to dokonalý titul pro toto album
jak vzhledem k jeho hudbě, tak i k textům."
Zůstává tedy velký otazník, jestli výrazně prosvítající optimismus v novém životním postoji Portnoye a spol. nenaruší pověstnou chemii, kterou se muzikanti tak
rádi ohánějí - traumata jsou přece jen obvykle největší inspiraci pro umělce. Ovšem stejně tak můžeme doufat v to, že se konečně otevřou nové obzory ke skutečně velkému progresivnímu
posunu. Spekulovat v této otázce rozhodně však není úkolem tohoto článku, jako spíše pokusit se - s ohledem na zachování ducha rubriky Galerie titánů - systematizovat některé hlavní
tendence ve vývoji DT a obkreslit atmosféru uvnitř kapely. To bylo také hlavním vodítkem při sestavování strukturovaných profilů jednotlivých členů.