HISTORIE SKUPINY
Na této stránce budou shromážděny souhrny informací o historii skupiny. Zatím jsou zde tyto informace:7. Protektoři hudebních vizí - kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl [marastmusic 18.09.2013 bizzaro] 6. Procitnutí v obrazech a slovech [Zlatina Jeřábková, SPARK 8/2009] 5. "Dream Theater - hudba na pokraji šílenství" [kloffin] 4. "Americká kapela Dream Theater..." [Petr Zlámal] 3. "Růže v bouři" [Vratislav Šantroch] 2. "USA, 11. září 2001 - hudba zmlkla hrůzou" [Petr Zlámal] 1. "Za oponou" [Luboš Maule, Petr Heřman] |
1. ZA OPONOU|
[Zdroj: www.muzikant.cz, resp. http://www.musicpage.cz/, Autoři: Luboš Maule, Petr Heřman] Dokonalost, preciznost, genialita, originalita, vyhranost, puntičkářství, progresivita, komplikovanost, připomíná vám to nějakou skupinu? Že jich je spousta? Dobrá, což když napovíme, že se jedná o pětičlennou skupinu? Stále nic? Ještě prozradíme, že na basu hraje Japonec? Někteří již vědí a usmívají se, stále ale ještě někdo tápe, takže poslední indicie je: nepotkali se u Kolína ale na Berklee School of Music v Bostonu. Rozřešení je doufáme jasné: Dream Theater, skupina, jež pro nás osobně znamená velmi, velmi hodně. Vzhledem k tomu, že se o této skupině napsalo opravdu hodně, dovolte, abychom vás pouze stručně provedli její historií, nastínili nejdůležitější momenty a kdo bude mít zájem, může se ponořit do světa nového alba, které Dream Theater právě představují na svém světovém turné. Vznik skupiny je oficiálně uváděn v roce 1985 v Berklee, kde se na konzervatoři sešli John Myung (basa), John Petrucci (kytara) a Mike Portnoy (bicí), kteří projevovali shodný zájem o stejnou hudbu. K nim se brzy přidal Kevin Moore (klávesy), což byl bývalý spoluhráč Johna Myunga a Johna Petrucciho z kapely Centurion a chodil s nimi na stejnou střední školu. Chyběl ještě zpěvák. Ten se objevil v podobě Chrise Collinse. Skupina byla kompletní a dala si název Majesty. 
Tato formace nahrála šestiskladbové demo, na kterém byl znát evidentní vliv kanadských
zakladatelů progresivního metalu Rush. Majesty na základě dema podepsali smlouvu s nově
vzniklým labelem Mechanic Records. Přitom byli ale donuceni změnit si název kapely, protože v té době již jedna se stejným
jménem existovala. Otec Mikea Portnoye přišel se jménem Dream Theater, který
si “vypůjčil” od jistého kina v Monterey v Kalifornii (kdyby tenkrát věděl, jak případné to je jméno
pro vznikající skupinu !!!). Ukázalo se ovšem, že Chris nesplňoval požadované pěvecké nároky kapely, byl z kapely odejit.
Skupina vyhlásila konkurs, jehož vítězem se stal Charlie Dominici. S ním se skupina uchýlila
do studia a nahrála album ”When Dream And Day Unite” (1988),
které sice bylo příznivě hodnoceno kritikou, ale jelikož firma neměla na mohutnější propagaci finance, zapadlo a teprve později,
za slavných dob skupiny, se po něm začala pídit početná fanouškovská obec. V roce 1990 dostává Charlie Dominici padáka z důvodu odlišného
pohledu na tvorbu skupiny a začíná další pátrání po vhodném slavíkovi k mikrofonu. (Není nezajímavé, že konkurzu se zúčastnili např. John Arch
z Fates Warning či Steve Stone známý spíše pod pseudonymem Geoff Tate z Queensryche.) Už se zdálo, že do skupiny nastoupí jistý Chris Cintron
(moje pozn. v roce 1987 natočil album "No Frills" se skupinou Reckless), ale znenadání se objevil adept, který nešel odmítnout - zpěvák kanadské
skupiny Winter Rose, Kevin James LaBrie. Protože ve skupině již dva Johnové byli a teď by přibyl druhý Kevin, nový člen se rozhodl do budoucna
používat pouze své prostřední jméno James.
Dream Theater neváhají a ihned se přesouvají do studia a nahrávají
druhé album ”Images And Words” (1992), které bodovalo hlavně v Japonsku, kde dosáhlo
na zlatou desku. Zásluhu na tom bezesporu má hitovka “Pull Me Under”, ke které byl pořízen i videoklip. Pětice se vydává na celosvětové turné a v Evropě natáčí živý
záznam ”Live At The Marquee” (1993), v Japonsku pro změnu home video, které vychází na konci roku 1993. Třetí album v pořadí
- ”Awake” (1994) - však znamená naprostou senzaci. Přestože se jedná o “zbytkový” materiál,
který skupina složila během shánění vokalisty, jedná se o to nejlepší, co do této chvíle v kapele vzniklo. Deska získala ohromný ohlas a stala se platinovou, kde jinde
než v Japonsku. Je to neuvěřitelná deska, kterou se Dream Theater mílovými kroky vzdálili od všech svých napodobovatelů a imitátorů. Jediným stínem je, že po ní odchází
Kevin Moore. Důvodem je odlišný pohled na budoucí tvář kapely. Zakládá si svůj sólový projekt Chroma Key a v roce 1998 s ním vydává desku ”Dead Air For Radios”, letos
(roku 2001) pak další ”You Go Now”.Na jeho místo je na čas dosazen jakýsi Jordan Rudess (působil u Dixie Dreggs a mimo jiné i u Jana Hammera), jehož jméno již dnes není fanouškům Dream Theater neznámé. Ve skupině se však nakonec usazuje Derek Sherinian (obsluhoval klávesy i u Kiss a Alice Coopera), rovněž bývalý to student konzervatoře v Berklee. Ani v dalším roce Dream Theater nezahálejí a nahrávají ve studiu 23-minutovou skladbu “A Change of Seasons”, která vychází v roce 1995 doplněná živým provedením skladeb převzatých od vzorů skupiny (Yes, Queen, Beatles, Led Zeppelin, Van Halen, Pink Floyd, Elton John a další). Celá deska nese stejný název jako skladba samotná, ”A Change of Seasons”. Po kolotoči koncertů a desek je dva roky klid, až se znenadání objevuje ”Falling Into Infinity” (1997). Následuje další turné a při vystoupení 25.6. 1998 v Paříži je pořízena živá nahrávka, která vychází v podobě dvojalba ”Once Upon A Lifetime” (1998). Je to však zároveň i poslední deska s Derekem, který v roce 1999 odchází a je nahrazen starým známým Jordanem Rudessem, který mezitím stačil s Mikem Portnoyem a Johnem Petruccim realizovat projekt Liquid Tension Experiment (hraje zde další skvělý baskytarista Tony Levin z King Crimson). (Tento projekt má v současné době na svém kontě již dvě alba.) V roce 1999 vychází geniální koncepční album ”Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory”, které se bezesporu zařadí po bok rockovým operám typu ”Tommy” (1969) od The Who, ”The Wall” (1979) od Pink Floyd nebo ”Operation: Mindcrime” (1988) od Queensryche. Hlavním hrdinou příběhu je Nicholas, jehož každou noc pronásledují noční můry, které jsou snad z předchozího života. Navštíví proto hypnoterapeuta a ten pomocí zpětné regrese zjistí, že Nicholas je reinkarnací duše mladé dívky Victorie, která byla na začátku tohoto století zavražděna. Před její tragickou smrtí jí do života vstupují dva bratři, do kterých se Victorie zamiluje. Tyto dvě postavy se vyskytují již v “prvním dílu” na albu ”Images and Words”, ve skladbě nazvané jak jinak, než “Metropolis Pt. 1 (The Miracle and the Sleeper)”. |
2. USA, 11. září 2001 - hudba zmlkla hrůzou|
OTŘESNÝ TERORISTICKÝ ÚTOK OTŘESNÝ TERORISTICKÝ ÚTOK na New York a Washington, při kterém přišly o život tisíce lidí, vyrazil dech celému mírumilovnému světu. Čas se zastavil. Rovněž 
hudba zmlkla, osiřely koncertní sály, ústa se zavřela, struny přestaly znít. Muzikanti po celém světě rušili svá
plánovaná vystoupení a studiové aktivity. Bolest a děs z masakru paralyzovala múzy. Svět se snad vrátí jakž takž do normálu,
v těchto chvílích je však hudba, ten milovaný a velebený komunikační fenomén mezi lidmi celého světa, bezbranný. Znovu jistě
ožije, ono příšerné zářijové úterý v nás však zůstane jako černý mrak do konce života.Na poslední chvíli se rovněž měnila dohodnutá schémata vydávání desek. Toto se dotklo i skupiny DREAM THEATER, kteří pozdrželi edici trojalba "Live Scenes From New York", které mělo vyjít 11. září s obalem zobrazujícím hořící mrakodrapy v New Yorku (můžete porovnat vedle - na internetu objevíte opravdu kdeco), kterýžto design byl samozřejmě vytvořen dávno před tragédií. [podle REPORT 10/2001]. Album však již vyšlo a je prostě fantastické. |
3. RŮŽE V BOUŘI|
[Autor: Vratislav Šantroch Zdroj: http://sweb.cz/leecek/hudba1.htm] Po dva dlouhé roky, de facto do minulého podzimu, o sobě nezaměnitelné a sečtělé newyorské sdružení DREAM THEATER (sejde z očí, nesejde však z mysli) pohříchu nedalo prakticky vědět, myšleno samosebou ve formě nového hudebního materiálu. Jejich předposlední studiový počin  ”Falling Into Infinity” (1997) mohl potěšit (stalo se
tak toliko částečně) fajnšmekrovskou rockovou obec 19. září 1997 a od těch časů, ačkoliv veskrze neúnavně koncertovali a amplitudně připomínali svou pohnutou existenci
rovněž škálou jiných skutků, mohlo se zdát, že se oddávali zaslouženému oddechu a času pro vznik a zvukové zvěčnění nového repertoáru. Ačkoliv pokud jde právě o oddech,
ten je v tomto případě vpravdě nutno pojmout vysloveně jako veskrze relativní. Všichni členové kapely coby notoričtí požitkáři
vyhledávají totiž seberealizaci a uplatnění nápadů z jakýchkoliv pohnutek nezapadajících do tvůrčích představ mateřského souboru též ve vlastních projektech či v bočních aktivitách
zpunktovaných jinými, spřátelenými muzikanty. A to způsobem zjevně vyčerpávajícím (oni vědí moc dobře, že komu se nelení, tomu se zelení), jevícím se bezmála jako vražedně sebezničující.
Tudíž je více než jasnozřivé, že jakékoliv náznaky nečinnosti a zahálky pětice v cca osmadvaceti měsících předcházejících jejich aktuálnímu opusu byly a jsou jevy toliko zdánlivé
a že dny jejího života na žádný pád neztrácely a neztrácejí barvy. Svůj výtečný a prozatím poslední studiový počin
”Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory” mají oni činorodí prefekti institutu rockového inženýrství na obzoru bytostně vyrýsován v naprosto
zřetelných odstínech od loňského 26. října, pročež si jeho strůjce několika následujícími, více, či méně aktuálními řádky přibližme. To už proto, že by bylo rovněž více než záhodno
způsobně si zpřehlednit spektrum právě nejrůznějších záletných počinů všech členů oné nebývalé, takříkajíc květnaté garnitury, neboť, jak známo, rockové scéně více práce, to je její
agitace. Ansámblu žánrově mnou směle a bez uzardění zařazeného na straně jedné do sice malých ("Nikdy nebylo naším cílem předhodit lidem to, co chtějí slyšet. Na tom si řada kapel
doslova vylámala zuby." James LaBrie.), přesto však, na straně druhé, do vybraně virtuózních forem.
Bohatýři detailu Jednou z loňských divadelních zvěstí zcela kapitálního významu byla neoddiskutovatelně ta skutečnost, že udatní princové plnokrevného art-progressive-rock-metalu z nejprincovatějších, jimž z dnešního pohledu dle mého mínění přísluší država žánrového primariátu, se v únoru poznovu uchýlili do křtitelnice Bear Tracks Studios, nalézající se v newyorském Suffernu. Zde již v minulosti několikrát kutili na nových kompozicích, přičemž i tentokrát zde pomalu, ale jistě, 
nicméně pilně a persistentně jako včeličky, hnětli novou hudební hmotu. Uvážlivě, s důsledností, a dnes už víme, že vybíravými prostředky. Vše víceméně probíhalo v linii s předem vytyčenými
propozicemi a fixními představami skupiny, a tak dle prohlášení bubeníka Mikea Portnoye skončila další (kolikátá?) etapa natáčení na přelomu května a června. Považujme to však za bernou minci,
zvláště uvědomíme-li si, jakými jsou pánové drakonickými perfekcionisty s neopakovatelným smyslem pro vypiplaný detail a nakolik rigorózní přístup nadto demonstrovali v minulosti na veškerém
svém prozatímním konání! Druhým vskutku neopomenutelným a nepřehlédnutelným pohybem na půdě direktoriátu Snového divadla byla jedna ohlášená personální změna, jež začerstva prosákla na veřejnost
takřka ve vší nenápadnosti. V průběhu loňského ledna totiž onen ansámbl v nostalgickém rozpoložení dal na vědomost, že se po vzájemné domluvě obou zainteresovaných stran rozhodl rozloučit se
se svým dlouholetým klávesistou, mimochodem absolventem hudební akademie, Derekem Sherinianem (druhdy pard černošského multiinstrumentalisty a zpěváka Buddyho
Milese a koncertní spoluhráč Kiss a Alice Coopera). "Derekova přínosu pro skupinu, hudebního i osobního, během posledních čtyř let, si budeme vždy vážit", hodnotil tehdy uplynulou situaci,
zatlačujíc slzu, Mike Portnoy, "všem nám bude chybět. Derek bude navždy patřit do naší hudební rodiny." Bližší vysvětlení jedné či druhé strany nám žel chybí, tudíž Sherinianův náhlý odchod
zůstane tak trochu obestřen tajemstvím a nejrůznějšími dohady. Zkrátka není růže bez trní, avšak zjištěné skutečnosti nahrávaly takovým domněnkám, jakoby formace hodlala nastoupit novou cestu
své kariéry, což vlastně Portnoy záhy stvrdil: "Po vydání živého dvojCD a videa (ještě o těchto počinech následně dáme řeč, pozn. -VŠ-) nastala příhodná doba uzavřít jednu kapitolu a nastartovat
novou." S tím, že dle LaBrieho dovětku: "Protivníci skupiny uznají, že DREAM THEATER nikdy neměli zapotřebí orientovat se v závislosti na současných trendech. To k jejich filozofii nikdy nepatřilo
a nebude tomu tak ani nadále."
Stupňovaný plamen Jako v pořadí tedy třetího klávesistu angažoval náš divadelní soubor hráče s mimořádnou úhozovou kulturou, jenž slyší na jméno Jordan Rudess a který dal o sobě poprvé významněji vědět jako součást Rudess/Morgenstein Projectu a doprovodného ansámblu kytarového geroje Vinnieho Moorea (výčet jeho minulých aktivit je však ještě obsáhlejší, objevil se po boku takových jmen, jako jsou Jan Hammer, Tony Williams, The Paul Winter Consort, Rhonda Larson, Annie Haslam a dalších). Pro Portnoyovce nebyl Jordan nikterak neznámou osobností, vždyť v září 1994 jim koncertně vypomohl při koncertním podniku ve Foundations Forum. Snad také, či právě proto si jej Mike Portnoy a kytarista John Petrucci vybrali jako nedílný element svého ryze instrumentálního jamprojektu "Liquid Tension Experiment", v němž působí ještě basista Tony Levin (ex- Peter Gabriel, King Crimson). Mike Portnoy: "Po našich pracovních zkušenostech s Jordanem na projektu L.T.E. jsme dospěli k radikálnímu rozhodnutí, že jeho hraní, psaní a osobnost jsou ztělesněním toho, jak by DREAM THEATER chtěli vkročit do 21. století." A hele, vysvětlení, jež se zdá být logické a takto též akceptovatelné, je na světě, načež z dostupných faktů vyplývá, že rozchod se odehrál v přátelské atmosféře. Pro doplnění si ještě připomeňme, že předloni vypustil superprojekt L.T.E. svou brilantní názvuprostou prvotinu a pro loňský 15. červen jí pořídil dle mého mínění ještě vyvedenějšího sourozence, pojmenovaného lakonicky "2". I on je pozoruhodným emotivně zhudebněným odrazem pocitů a prožitků svých biologických rodičů. Hrozny udatnosti Ono půvabné živé dvojalbum, o němž se výše zmiňoval Mike Portnoy jako o počinu uzavírajícímu jednu z etap existence DREAM THEATER, nese pojmenování "Once In A Live Time", objevilo se na 
podzim roku 1998 a je kolekcí věru unikátní, neboť obsahuje záznam koncertu, který se odehrál 25.6. 1998 v Paříži, ve věru hodně autentické podobě. Nezůstalo však osamoceno, jelikož vzápětí
kapela bryskně uchystala videopočin "5 Years In A Livetime". Ten pro změnu přinesl jednak záběry z turné Working Up The World(1994-95) a Touring Into Infinity"
(1997-98), doplněné o snímky pořízené při studiosessionech provázejících práce na opusech "Awake" a "Falling Into Infinity", a jednak záběry z unpluggedshow (1998), určené fan klubu souboru
a konané v Rotterdamu. Posléze nádavkem následuje profil show pořádané v londýnském Ronnie Scott's Jazz Clubu v roce 1995, a to vše je pak v samotném závěru doplněno klipy ke skladbám Lie,
The SilentMan a Hollow Years. Při vstřebávání obou zmíněných počinů semi vždy živě a více než vítaně vybavuje, kterak jsem se se skvělou potázal při heroickém a předivem ekvilibristiky opředeném,
hekticky nevázaném nadoraz vystoupení našich reků (a taktéž výtečných Fates Warning), konaném 3. února 1995 v německém Erlangenu. Namouduši, že při něm se člověku až ani dýchat nechtělo.Neseni větrem "Z celého srdce přejeme Derekovi všechno nejlepší a doufáme, že zůstaneme stále přáteli. Jsme si jisti, že bude úspěšně pokračovat ve své hudební kariéře, tak, jak tomu bylo až doposud. Přejeme mu mnoho štěstí s jeho příští skupinou, s níž se rozhodnehrát, ať už to bude jakákoliv." Takovýmito slovy vyprovodil Mike Portnoy na veřejnosti Dereka Sheriniana a my už dnes víme, jak to s dalšími Derekovými muzikantskými kroky bylo. Zkrátka, Derek šel tam, kam mu velelo srdce a hlas jeho sólové kariéry. Loňského 13. července mu tato přinesla skvělý instrumentální sóloopus "Planet X", leč už v lednu bylo možné Mr. Sheriniana zaregistrovat na tributní sbírce věnované velkému Alicemu Cooperovi. Přičemž ještě jako člen DREAM THEATER participoval na albu "Odd Man Out" bubeníka a zpěváka Pata Torpeye (Mr. Big), vyšlém v předloňském červenci nejspíše výhradně v Japonsku. Loňské jaro obohatilo hudební trh též o tributní komplet odkázaný Princemu a i na něm byste mezi zúčastněnými hudebníky dotyčného nalezli. A aby toho ještě nebylo málo, hledejte si jej též na výtvoru RFTC spolku "Rocket From The Crypt" a vězte, že se tenhle přetrhdílo podílel ještě na vzniku tributní kolekce, dedikované avantgardnímu supertriu Emerson, Lake & Palmer. Derek se při práci na ní sešel, mimo spousty jiných, se svými dnes již bývalými pardy, Mikem Portnoyem a Jamesem LaBriem, respektive se svou budoucí potencionální náhradou, Jordanem Rudessem. Z názvu a sestavy zmíněného kompletu "Planet X" se nakonec vyklubala stejnojmenná regulérní kapela, které před časem vyšlo dílo "Universe". Přijímání pod obojí Ve své podstatě sólové album připravil, a to na 24. srpen 1999, rovněž sólista dané divadelní scény, James LaBrie, přičemž s opusem "Keep It To Yourself" vypomáhali jeho levobočné formaci, nazvané prapodivně "MullMuzzler", bubeník Mike Mangini (ex- Annihilator, Steve Vai, Extreme), kytarista Mike Keneally (Bear For Dolphins, ex- SteveVai), basista Bryan Beller (Beer For Dolphins), klávesista MattGuillory (Dali's Dilemma) a řada hostů, z těch nejznámějších kupříkladu Dave Townsend či Trent a Wayne Gardnerové. LaBrie sevšak připomněl už předloni, kdy si zahostoval na znamenitém počinu "Tyranny" přináležícímu pennsylvánským progsymfonikům "Shadow Gallery" a v současnosti také svou rolí Leonarda da Vinciho na koncepčně laděném počinu "Leonardo" projektu exaltovaného Trenta Gardnera s názvem "The Absolute Man" . Dalším z projektů, který učiňme dalším středobodem našeho zájmu, je progresivně hardrocková čtveřice "Platypus", v níž se sešel basový kouzelník DREAM THEATER, John Myung, s kytaristou, zpěvákem a perkusionistou Ty Taborem (King's X), s bubeníkem a klávesistou Rodem Morgensteinem (ex- Dixie Dregs, Morgenstein-Rudess Project, Winger) a se svým v té době ještě soukmenovcem, klávesistou Sherinianem. Ve své duchaplnosti pozoruhodným albem "When Pus Comes To Shove" oblažili jmenovaní rockovou veřejnost předloňského září. Na přelomu května a června 1999 se dotyční opět sešli ve studiu, aby pořídili základy pro jeho pokračování, jež se pod názvem "Ice Cycles" zjevil v Evropě v letošním únoru. Jmenovaný Ty Tabor připravuje ještě ktomu všemu svůj další sólový počin, pro jehož vznik si přizval opět Johna Myunga a Dereka Sheriniana. To je co? A to navrch ještě považte, že i přes svou nezpochybnitelnou, už takhle nesmírnou zaneprázdněnost sestavil další projekt Mr. Mike Portnoy. Ten, v němž s ním pod souhrnným pojmenováním "Trans Atlantic" (původní firemní známka nesla emblém Second Nature) působí člen velkolepého prog-artrockového objevu "Spock's Beard", klávesista a zpěvák Neal Morse, basista spřízněných Marillion, Pete Trewavas, a kytarista Roine Stolt (jinak člen The Flower Kings), si své akronymně pojmenované album "SMPT:e" načasoval na květen tohoto roku. Původně se projektu měl účastnit kytarista skvělých Fates Warning, Jim Matheos, leč z jakýchsi příčin se tak nestalo. No, a aby toho snad u všech ďasů ještě nebylo málo či aby se totřeba nepletlo, ke slovu se navrch přihlásil též Jordan Rudess, který pro minulý rok uchystal jednak svůj sólový instrumentální, do progresivně rockového hávu oděný opus "Resonance", na němž se oddává svým klávesovým improvizacím ruku v ruce se spontánním preludováním, poté jeho následovníka "A Christmas Carol", a jednak opět cosi kutil spolu s Rodem Morgensteinem. Trojité nasazení Excelentní a samosebou agilní muzikanti, jakými nesporně členové DREAM THEATER jsou, bývají přirozeně vyhledáváni řadou jiných spřátelených hudebníků, pročež se nelze divit, že kromě soupisek vlastních, či již zmíněných nevlastních projektů, objevují se dále jejich jména na seznamech instrumentalistů a pěvců coby hostujících protagonistů dalších nekmenových projektů. Kupříkladu kytarista John Petrucci se objevil na albu ansámblu "Idiot Symphony" a spolu se Sherinianem a LaBriem taktéž participoval na vzniku brilantního opusu "Age Of Impact" vysoce oduševnělého projektu Explorers Club, jenž vyvstal v hlavě klávesisty party Magellan, Trenta Gardnera. Prozatím poslední levobočnou "chuťovku", která namouduši stojí za to, jsem si nechal jako poslední. "Gordian Knot", tak se nazývá ryze instrumentální art-progrockový projekt basisty a klávesového hráče Seana Malonea (ex- Cynic), mající od předloňského listopadu (japonská verze se objevila o měsíc dříve a ukrývá bonus Unquity Road) na svém kontě sice názvuprosté, leč o to více imponující album (jeho hlavní aktér už nějakou tu dobu avízuje jeho pokračování- jupíííííí!), obsahující mimo jiných i pozoruhodně nastudovanou kompozici Komm Süsser Tod, Komm Sel'ge z pera J.S. Bacha. Dílo mnohobarevné a nesmírně emocionální, naplněné z hlediska technicko - instrumentálního i aranžérsko-kompozičního perfektně zmáknutým materiálem, nikterak žánrově blíže vymezeným. Spoluvytvářeli jej bubeník Sean Reinert (ex- Cynic, Death), kytaristé Trey Gunn (ex- King Crimson, dílo s Malonem navíc spoluprodukoval), Ron Jarzombek (Spastic Ink, ex- S. A. Slayer, Watchtower) a Glenn Snelwar, a právě "drímtyátrovský" tlustodráteník - čarostřelec, John Myung, jenž nahrál party elektrického kontrabasu (stick). Na atraktivnosti přidává opusu taktéž ta skutečnost, že jeho výsledný zvukový mix byl dokonán v pověstných floridských Morrisound studiích. Příchod draka Profil žádného interpreta by nepochybně nebyl kompletní, kdybychom alespoň v kostce nezabrousili na stránky jeho časem a ponejvíce skutky psané kroniky. Nuže tedy, DREAM THEATER de facto povstali, ačkoliv tenkrát ještě pod názvem Majesty, někdy v září roku 1985, kdy se na newyorské Berkley School 
Of Music sešli bubeník Mike Portnoy, (vl. jm. Michael Stephen Portnoy, nar. 20.4.1967 v Long Beach/New York), poté, co opustil řady spolku Sinner Sanctum), basista
John Myung (vl. jm. John Ro Myung, nar. 24.1.1967 v Chicagu) a kytarista John Petrucci (vl. jm. John Peter Petrucci,
nar. 12.7.1967 v Long Islandu/New York), načež čtvrt roku poté se ke jmenovaným přidala obsluha kláves, Kevin Moore. Po půl roce, někdy v březnu 1986, doplnil čtveřici
zpěvák Chris Collins, aby mohl být pořízen první, šestipísňový demosnímek "Majesty Demo". Po zhruba dalším půlroce Collins mává šátkem
(následně zakotvuje ve formaci Oblivion Knight) a skupina po dobu celého následujícího roku hledá za něho adekvátní náhradu. Na podzim 1987 se mikrofonu zmocňuje Charlie Dominici
a jelikož už existovala jistá družina zovoucí se "Majesty", jaká že to neblaze proslulá patálie - klasická modelová situace, je právě odlitá prvotina "When Dream And Day Unite"
už opatřena pyšným emblémem DREAM THEATER. Po krátkodechém zástoji pěvce Stefana Michaela Stonea se v závěru roku 1991 v souboru pevně a natrvalo zadrápl
James LaBrie (ex- Winter Rose, vl. jm. Kevin James LaBrie, nar. 5.5.1963 v Penetanguishene/Ontario/Kanada), který se zakrátko svým nezaměnitelným, na jednu stranu sametovým, srdečně senzitivním, a na stranu
druhou též jaksepatří zdivočelým projevem, stal jedním z dominantních charakteristických a nadevším probarvujících znamení formace. Druhým je pak nesporně Petrucciho kytarová hra, přičemž totéž můžeme s největším klidem
tvrdit o osobitých stylech instrumentace obou pilířů rytmického tandemu.  Na počátku roku 1995 přijal angažmá na předmětné divadelní scéně,
a to na dobu rovných čtyř let, výše přetřásaný Derek Sherinian (James LaBrie: "Kevin se vydal jiným směrem než my čtyři zbývající. Více než o naši hudbu se začal mnohem více zajímat
o modernější alternatvní odrůdy, o techno a industriál. Nastal čas se rozejít. Kevina nebylo vůbec jednoduché nahradit, neboť takové kompozice jako "Space - Dye Vest" či "Surround" není nikdo jiný schopen napsat.")
a zbytek příběhu vešel už v rockovém světě notoricky v povšechní známost. Dovětkem nechť jsou však má ryze osobní slova, že všemi více či méně až technokraticky laděnými počiny s účastí těhle hudebně erudovaných a
produktivních vizionářů nespoutaně pulzuje modrá krev rockových aristokratů.
Křišťálové opojení Ač vždy sami žáky - premianty velikánů světového progressive, techno a art rocku, jakými vždy byli Rush, Pink Floyd, Genesis, Yes a zářná kupa dalších, stali se DREAM THEATER zcela zaslouženě a po právu členy progresorského sboru na vysokém učení technicko-rockovém, kde honosně přednášejí o technologiích odlévání vskutku ušlechtilého kovu. Přímo pod jejich paradigmatickýma rukama, pod nimiž daný rockový subžánr jenom vzkvétá, prošla nepřeberná, k jejich nezměrně inspirativnímu dílu a odkazu se dnes hlásící plejáda ještě studujících, nebo už vystudovaných absolventů (viz odvozená diskografie). Míním, ževyjmenovávat všechny ty, kteří byli ať již bezděky, či cíleně onou snovou partou ovlivněni, nemá valného smyslu (na své, tři roky staré názvuprosté diplomové práci patrně k největší stylové věrnosti vyprofilovaná italská skvadra primusů říkajících si Arkhé se dozajista neurazí). Portnoyovci sami o tom veskrze vědí své a olbřímí rodina jejich zarputilých žánrových stoupenců koneckonců jakbysmet. Další z rafinovaných děl oněch promovaných rockových inženýrů, aktuální monotématicky pojatý počin "Metropolis Pt 2: Scenes From A Memory", zaobírající se tématem posmrtného života a reinkarnace, je nesporně dalším v řadě jejich sukcesů. Kvitujme s bezuzdným povděkem, že nám toto opět v míře vrchovaté prohání mráz po zádech a nahání husí kůži, stejně jako se děje při hluboce vnímavém poslechu jejich uchvacujícíkompozice "Pull Me Under", nalézající se na v diskografii souboru a v daném žánru klíčové a vysoce expresivní kolekci "Images And Words". Bytostně vytříbení rytíři hodnověrně zušlechtěného rocku, pohánění sečtělým duchem kreativity, se svým pátým řadovým počinem zahájili novou epochu svého pohnutého životopisu. A nejento, s jeho pomocí se totiž dobrali k tomu, že podstatně pozměnili vládu věcí svých v technorockové monarchii, aniž by se sami sobě zpronevěřili. Myslím tím, že, jak to tak vypadá, podle všehovytýčili novou zlatonosnou linii vývoje žánru, jehož jsou popředními konstruktéry, a navíc že vytvořili dynamický stimul k oživení zájmu o něj. Při tom všem si zachovávají nade vší pochybnost výsostně svojský charakteristický glanc a punc jinakosti, a tak o vzplanutí jejich poslední bitvy nemůže být řeči ještě ani zdaleka. Paralelně se svým novým opusem dává ona elegantní rocková společnost na vědomost, že ani náhodou nevyhasíná plamen jejího přepestrého uměleckého života, nýbrž naopak, že s osvícenci a cherubíny, děj se co děj, vždy přichází oheň. A ohnivá je ona nám předkládaná, jak kdy a jak kde, více,či méně sofistikovaná (jak pro koho, hmmm, každému co jeho jest), životná a navýsost majestátní tvorba, víc než dost. Nic naplat mé rozlišovací schopnosti jaksi hovoří o tvorbě věru všemožně rozsochaté a neopakovatelné, geometrickou řadou svými stvořiteli povšechně a nesmazatelně povyšované na ryzí a nadmíru svrchovaně ztepilý kumšt. Vratislav Šantroch |
4. DREAM THEATER - HISTORIE|
[Zdroj: http://www.volume.cz/rock/az/dreamtheater.htm, Autor: Petr Zlámal] Americká kapela Dream Theater považuje za svůj počátek podzim roku 1985, kdy se v prostorách proslulé bostonské konzervatoře Berklee Shool of Music potkali a společně začali zkoušet její tři členové, kytarista John Petrucci (nar. 12. 7. 1967, Long Island, New York, USA), baskytarista John Myung (nar. 24.1. 1967, Chicago, Illinois, USA) a bubeník Mike Portnoy (nar. 20. 4. 1967, Long Beach, New York, USA). O něco později se k nim přidal klávesista Kevin Moore a v březnu 1986 zpěvák Chris Collins. Kvintet se pojmenoval Majesty a podepsal smlouvu s Mechanic Records. V tomto složení pětice natočila demo z části ovlivněné kanadskými Rush. Chrisovi Collinsovi asi došlo, že nedosahuje kvalit svých spoluhráčů a odešel. Kvintet měl zpočátku největší slabinu právě u mikrofonního stojanu, ke kterému si po ročním hledání stoupl nový vokalista Charlie Dominici. V létě 1988 zakládající čtveřice výtečných muzikantů během tří týdnů natočila s tímto nenápaditým zpěvákem, debutové album "When Dreams and Day Unite". Poté co vyšlo najevo, že 
název Majesty si již před nimi zvolila jistá jazzová formace, přejmenovali se na "Snové divadlo", tedy Dream Theater. Deska ovlivněná hard rockem, jazzem, symfonickou hudbou, metalem
a v neposlední řadě tvorbou Rush, vyšla se zpožděním až v březnu 1989. Společnost Mechanic nezvládla reklamní kampaň a tak lze mluvit o štěstí, že si prvního alba povšimli alespoň někteří
zástupci tisku, kteří ocenili jeho hudební dravost a progresivní metalový styl. Propagační koncerty se omezily jen na okolí New Yorku. Nevyhovující pěvec, který se nedokázal ztotožnit
s novátorským přístupem k muzice dostal padáka, zbylá čtyřka psala raději do šuplíku a rozhodla se tentokrát velice pečlivě vybírat nového zpěváka. Po vyzkoušení nadějného Stevea Stonea
(alias Geoff Tate s Queensryche) a málem přijatého Chrise Cintrona byla čtveřice Dream Theater úplně "paf" se zaslané nahrávky potvrzující pěvecké kvality kanadského Kevina LaBriena
(ex - Winter Rose).Po svém přijetí do sestavy "Snového divadla" se operně školený vokalista Kevin LaBrie (nar. 5. 5. 1963, Penetanguishene, Ontario, Kanada) rozhodl jako umělecké jméno využívat místo Kevin své oblíbenější "middle name" James. Texty k jednotlivým písním však nebyly jen jeho doménou, jak tomu bývá u jiných seskupení, svůj podíl na nich měli i další členové Dream Theater. Pětice stejně smýšlejících muzikantů přestoupila k labelu náležejícímu Warner Music a koncem roku 1991 se vrhla do nahrávání druhého alba. Ke spolupráci byl přizván i saxofonista Jay Beckenstein, jehož nástroj se na druhém, docela skvostném albu "Images and Words" nakonec objevil v melodické skladbě "Another Day". Toto LP-čko naplno odhalilo talentovanost a hráčskou vyspělost všech členů kapely. LaBrienův sametový, srdečně senzitivní a nebo patřičně zdivočilý projev se od té doby stal nedílným článkem super-promakané muziky Dream Teater. Hudební stanice MTV zařadila do svých rotací dynamický otvírák "Pull Me Under" a o komerčním úspěchu bylo prakticky rozhodnuto. Jednotlivé kompozice oplývající tempovými a rytmickými propletenci byly poprvé představeny publiku 8. června 1992 v New Yorku, kde Dream Theater předskakovali před Iron Maiden. Elpíčko "Images and Words" se v zemi Vycházejícího slunce dočkalo zaslouženého pozlacení. U samurajů následně vyšla i videokazeta "Images & Words: Live in Tokyo". Na evropském turné "Music in Progres" čtyři amíci a jeden Kanaďan nahráli 23. dubna 1993 v londýnském Marquee klubu výborné živé 47-minutové EP "Live at the Marquee". Na třetím studiovém albu "Awake" ze září 1994 pětice LaBrie, Petrucci, Myung, Moore a Portnoy přitvrdila a zúročila tak své nové, dynamičtěji pojaté songy. Rytmus a akordy se na této fošně střídají v neuvěřitelném tempu a v některých skladbách Dream Theater znějí až téměř trashově. Z desky "Awake", která to v Japonsku dotáhla až na platinu, pronikla do rotací MTV vypalovačka "Lie". Po natočení desky plné nových progresivních postupů kapituloval klávesista Kevin Moore, který se s ostatními již delší čas neshodoval v hudebním zaměření souboru. Neodešel však ve zlém, zbytek kapely pochopil, že může mít odlišný názor. Kevin Moore vzápětí debutoval s projektem Chroma Key a prvotinou "Dead Air for Radios". Poté co za odpadlého Moorea zaskočil výborný Jordan Rudess (ex - Dixie Dregs), osvědčil se na dalších štacích nový člen kapely, klávesista Derek Sherinian (ex - Alice Cooper, Kiss). V září 1995 se na téměř 58 minutovém EP-čku "A Change of Seasons", nahrávaném s tehdy testovaným Jordanem Rudessem objevila titulní 23 minutová epopej, rozdělená na sedm podčástí. Tato nápady a aranžerskými finesami prostoupená skladba se tak své studiové podoby dočkala až v květnu 1995, což bylo šest let po jejím složení. Ve zbývajících, skoro 35 minutách vystřídal kompozici "A Change of Seasons" živý záznam z londýnského Ronnie Scott´s Jazz klubu. Dream Theater se na něm poklonili světovým veličinám jako jsou Elton John, Deep Purple, Led Zeppelin, Pink Floyd, Kansas, Queen, Journey, spřízněným Dixie Dreggs a Genesis. Při natáčení těchto svérázných coververzí se členové Dream Teater 31. ledna 1995 seznámili s dalšími slavnými kolegy z hudební branže, třemi Stevey - Hogarthem, Rotherym (oba Marillion), Howem (Yes, Asia) a Brucem Dickinsonem (Iron Maiden). 19. září 1997 "Snové divadlo" vydalo řadovku "Falling into Infinity", která kromě progresivních tracků přinesla i nepříliš přínosné pomalé skladby, což je nejvíce zřetelné na baladách "Hollow Years", "Anna Lee" a songu "Take Away My Pain", který John Petrucci otextoval pod vlivem smrti svého otce. Komerční úspěch tohoto alba Dream Theater podpořili 116 koncerty v 99 městech dvaceti zemí. Na podzim 1998 Snoví divadelníci šoupli na trh koncertní dvojalbum "Once in a LIVEtime", jenž bylo sejmuto 25. června téhož roku během pařížského koncertu v klubu Le Bataclan. Dream Theater si občas vypůjčují hudební motivy z oblasti rocku nebo klasiky. Na tomto živáku to dokazuje bezmála osmiminutový track "Peruvian Skies" s přepracovanými pasážemi od skupin Pink Floyd a Metallica. Kromě tohoto zvukového nosiče vyšlo v závěru roku 1998 i video "5 Years in a LIVEtime" se záběry z předešlých turné a dalšími bonusy. 18. ledna 1999 se kapela s definitivní platností rozhodla vyměnit klávesistu Dereka Sheriniana, který ostatní spoluhráče brzdil v rozletu svým v sedmdesátých letech zamrzlým hudebním projevem. Na jeho pozici se tak konečně dostal již dříve zkoušený, progresivnější Jordan Rudess (nar. 4. 11. 1956, New York, USA), hráč s obrovským životním i hudebním nadhledem, na jehož kompozicích je patrný vliv vážné hudby. Rudessův nástup byl překvapením jen pro vyhozeného Sheriana. Všeobecně se totiž očekávalo, že Jordanova spolupráce s Mikeem Portnoyem, Johnem Petruccim a "kingcrimsonovským" basistou Tonym Levinem v ryze instrumentálním jamprojektu Liquid Tension Experiment logicky vyústí do jeho opětovného přijetí ke "Snovému divadlu". (Ostatně, všichni členové kapely permanentně vyhledávají seberealizaci a uplatnění vlastních nápadů i ve vlastních projektech či vedlejších aktivitách zpunktovaných jinými muzikanty.) Nově utvořená pětka nahrála výtečnou koncepční studiovku "(Metropolis Pt. 2:) Scenes from a Memory" jenž se zařadila k jejím nejlepším výplodům. Na textech této rockové opery jenž byla částečně inspirovaná filmem "Dead Again" se podíleli všichni členové kapely kromě Rudesse. Hlavním hrdinou příběhu je Nikolas, jehož každou noc pronásledují podivné sny, které mu připadají jako z minulého života. Navštíví proto hypnoterapeuta a ten pomocí zpětné regrese zjistí, že Nikolas je reinkarnací mladé dívky Viktorie, která se mu zjevuje ve snech. Nikolas chce zjistit co nejvíce ze života této dívky aby se dověděl více sám o sobě. Kousek po kousku poodkrývá roušku tajemství a spěje i k vyřešení dávné vraždy do které jsou zapleteni dva bratři... (Tyto dvě postavy se vyskytují již na albu ”Images and Words”, ve skvělé skladbě “Metropolis Pt. 1 (The Miracle and the Sleeper)”. Dream Theater poprvé koncertovali v naší vlasti 20. července 2000 ve Zlíně a 11. října téhož roku se pětice virtuózů představila i v Praze. Čeští posluchači tak mohli užasnout nad brilantní souhrou všech členů formace a nezvykle šestistrunnou basovkou "japončíka" Myunga. 
Na konci roku 2001 newyorští progrockeři Dream Theater vydali živé trojalbum "Live Scenes from New York". Tento záznam z newyorského koncertu ze 30. srpna 2000 měl být původně vydán osudového 11. září s "mrakodrapovými dvojčaty"
a Sochou svobody umístěnými na hořícím, ostnatým drátem obtočeném jabku na přebalu (Big Apple = Velké jabko = New York). Po šokujících teroristických událostech tohoto dne byl prodej troj-CD okamžitě přesunut až na listopad. Do distribuce
tak putoval nově vytištěný booklet bez zobrazených atakovaných symbolů Ameriky. (Podobně koncipovaný obal s hořícím srdcem obehnaným ostnatým drátem, avšak bez "prorockých znamení" mělo již živé EP "Live at the Marquee". Poprvé bylo hořící
srdíčko vyobrazeno na přední straně obálky alba "Images and World".)Nesmírně pracovitá, progresivní art-rock-metalová pětice, která patří k nejsehranějším souborům světa, vydala 28. ledna tohoto roku své nové studiové dvojalbum "Six Degrees of Inner Turbulence", které v úvodních vteřinách zvukově logicky navazuje na konec předešlé studiovky o reinkarnovaném Nikolasovi. "Šest stupňů vnitřní vzrušenosti" začíná šumem přenosky bruslící po závěrečném okruhu černé vinylové placky. Následné údery zvonu ale i další fragmenty novinkového alba usvědčují "Snové divadlo" z občasného nedostatku vlastních nápadů. První, značně tvrdá vypalovačka mísí trashmetalové a hardcoreové prvky s moderními technologickými postupy. Podobně vražedné tempo nechybí ani v některých pasážích zbývajících čtyř rozsáhlých skladeb umístěných na prvním disku. Ty jsou však na rozdíl od brutálně nabušené otvíračky daleko členitější a melodičtější, prostě v duchu art-metalu tohoto tisíciletí. Druhý disk obsahuje jedinou, 42 minutovou titulní kompozici rozdělenou na osm částí. Tato nejdelší "dreamteaterovská" skladba se v první části rozjíždí vtíravou instrumentálkou, která by v určitých pasážích klidně mohla posloužit jako scénická hudba k baletu nebo dětské lední revue! Zbytečně roztahaná kompozice v dalších, již zpívaných částech pozvolna spěje ke svému melodicky pompéznímu vyvrcholení. Občas se spekuluje o tom, že Dream Theater se dostali se svojí brilantní technikou až na samý konec rockové odnože. Jejich muzika prý má pramálo společného s masovým, lehce stravitelným rockem. Složitost skladeb a virtuozita jejich muzikantských výkonů prý téměř přesahuje hranice vnímatelnosti. Ano, připouštím, že se ze sdělného a komunikativního rocku v jejich případě stala spíše jakási nová progresivní odrůda jazzu, akademický rock, který mnohdy vyžaduje napjatý poslech hudebně velmi protřelého posluchače. Zdá se mi také, že "Snové divadlo" momentálně opatrně přešlapuje na místě a patrně neví jak se má dále vyvíjet. Nemějme jim to však za zlé, neboť je nesmírně těžké neustále tlačit na "progresivní pilu". Ať si zkusí prapor progresivního rocku / metalu aspoň na jeden jediný rok třímat zase někdo jiný. Nepochybuji o tom, že Dream Theater po malém zaváhání příště určitě posunou hudební vývoj zase o kus dál! Klidně ať si v budoucnu opět nezřízeně exhibují a okázale předvádějí svůj um. Už se těším na další trash-jazzové porce Snových divadelníků. Petr Zlámal |
5. Dream Theater - hudba na pokraji šílenství|
[Zdroj: http://www.samuraj.cz/samuraj/clanek/212--dream-theater---hudba-na-pokraji-silenstvi.html, Autor: kloffin] Dream Theater - stroj na hudbu Jestliže hovoříme v roce 2006 o Dream Theater, nepohybujeme se pouze v útrobách jedné skupiny, ale spíše v jednom fascinujícím stroji, který neustále chrlí hudbu. Jeho jednotlivá kolečka mají neustále potřebu vydávat nová a nová alba, komponovat, hrát, improvizovat, spolupracovat na úrovni progresivní scény i mimo ni, hledat a objevovat. Je jedno jestli se zrovna otáčejí samostatně nebo uvedou do chodu celou mašinérii Dream Theater, stále tento stroj a jeho součástky vibrují v muzikantské notové osnově. Jako každý mechanismus, který nelítostně zpracovává a vyplivuje nové nápady, však i Dream Theater byli a jsou často obviňováni z toho, že perfekcionismus jejich alb z nich dělá odlidštěná monstra. Ale co by to bylo za stroj, který by nefascinoval leskem své oceli. Dream Theater - potkali se v Berklee Zárodek Dream Theater vznikl na proslulé bostonské hudební akademii Berklee. Při výuce se tam potkali kytarista John Petrucci, baskytarista John Myung a bubeník Mike Portnoy. Tito tři výlupci zakrátko poznali, že kromě školního drilu a přehrávaní zavedených etud mají společného mnohem více. Jejich srdce bila na stejné vlně, kterou v nich vzedmula vášeň pro rockovou hudbu. Kombinace rockové a metalové dravosti, jazzové techniky a velkého smyslu pro improvizaci dala vzniknout něčemu, co posunulo do nových časů starý vysmívaný a téměř zapomenutý art rock a jeho pohrobky. Dream Theater přichystali převrat v žánru, který o revoluci neusiloval. Dream Theater - pozitivní střet osobností Brzy se ke společnému jamování trojice připojil klávesák Kevin Moore. Už tehdy by se mohlo zdát, jakoby pozdější směřování kapely někdo nenápadně programoval. Všichni čtyři kluci totiž byli už téměř hotoví muzikanti, jejich instrumentální dovednosti se začaly vzdalovat obyčejným smrtelníkům, ale navíc tu byly jejich diametrálně odlišné osobnosti a povahy. Dream Theater - excentrici .... Petrucci s Portnoyem, to je žhavá láva, energie a excentrismus hraničící až s narcismem. Ale zatímco Petrucci je ten, kdo rád dává na obdiv sám sebe, svou technickou individuální vyspělost a zlámal by si prsty, aby dokázal, jak skvěle dokáže zkrotit svou kytaru, Portnoy to je duše Dream Theater, bavič a hnací motor kapely, bez něhož by fanoušci neměli tu fůru informací a různých drobků, které dotvářejí image skupiny. Navíc Mike Portnoy je právě to kolečko, které má neustálou potřebu zahrnovat hudební scénu tvorbou. Jeho aktivita je neuvěřitelná, tři alba ročně nejsou výjimkou. Stále zakládá nové projekty, hostuje na albech, fotí, píše, kompiluje. Naprosto neuvěřitelná byla zpráva, že se v tomto kolotoči stačil ještě léčit ze závislosti na alkoholu. Dream Theater - ... a tichošlápci Myung a Moore, to je naprosto opačný pól. Johnovi Myungovi v žilách koluje částečně asijská krev a tento baskytarista často působí dojmem, že se v podstatě ani nevyskytuje. Tichý, málokdy usměvavý, střídmý a stručný při rozhovorech. Ale jeho prsty ve spojení s baskytarou, to je instrumentální divadlo. Kevin Moore je taky podivuhodný chlapík, rovněž klidný, ale na rozdíl od Myunga spíše zasněný hledač zvuků a ruchů, jeho melancholická povaha dávala rozlet pekelným muzikantským orgiím z hlav Petrucciho a Portnoye. A stála rovněž za jeho pozdějším odchodem, ale to jsme moc poposkočili. Dream Theater - hledá se zpěvák, zn. rychle, part I Kvartet se brzy shodl na linii, po níž by chtěl postupovat a pojmenoval se Majesty. Všichni v kapele však nějak cítili, že i když je čistě instrumentální hraní naplňuje, pro další kariéru by bylo více než vhodné opatřit skladby zpěvem. Nejdříve se k nim připojil Chris Collins, ten však byl záhy poměrně narychlo vyměněn za Charlieho Dominiciho, stejně jako jméno Majesty (které už používala jiná kapela) za Dream Theater. Debutové album When Dream and Day Unite vyšlo v roce 1989 a zaznamenalo rozruch především mezi hudebními gurmány. Skupina předváděla instrumentálně naprosto vybroušené výkony postavené na odkazu kapel jako Genesis, Pink Floyd, King Crimson nebo Emerson, Lake & Palmer vybavené však výbušností a energií metalových kapel konce 80. let. Pokud má deska nějakou výraznou slabinu, pak je to zpěv Charlieho. Pro desítky dalších kapel by byl naprosto dostatečný, v osidlech šílených rytmických, harmonických a aranžerských obratů typických pro Dream Theater se však ztrácí. Dream Theater - hledá se zpěvák, zn. rychle part II Dominici na svém postu neprošel a zbytek kapely nechtěl napodruhé udělat tu chybu, aby vybral jeho následovníka ukvapeně a bez patřičného vyzkoušení. Jenže přání jsou jedna věc a skutečnost druhá. Ten správný adept se ne a ne objevit. Až teprve tehdy, když se schylovalo k natáčení albové dvojky se z Kanady přiloudala nahrávka kapely Winter Rose. V ní působil jistý Kevin James LaBrie a jeho výkon byl takový, že ho Dream Theater okamžitě pozvali do zkušebny a po pár taktech bylo jasné, že toto je nový zpěvák kapely. Dream Theater - rozehrané snové divadlo S novým zpěvákem jakoby se k Dream Theater přiklonilo i štěstí. Zřejmě nikdo přesně neurčí, z jakého důvodu v době expandujícího grunge zařadila televizní stanice MTV klip z nové desky Images and Words (1992) do své rotace, ale najednou byl o pětici neuvěřitelný zájem, přestože jejich hudba rozhodně nesplňovala pravidla komerčních rádií o tři a čtyř minutových jednoduchých vypalovačkách. Přesto skladba Pull Me Under otevřela Dream Theater nové světy a album samotné sklízelo samou chválu. Poslední kamínek v podobě Jamese LaBrieho, jehož pronikavý hlas několikaoktávového rozsahu přesně splňoval náročná kritéria kapely, byl dodán v pravý čas a začal nekončící maratón koncertů. Dream Theater - probudit sebe i fanoušky S netrpělivostí se čekalo, čím pětice přijde na dalším albu. A všechny čekal šok. Dream Theater si totiž (až na jednu výjimku) šli vždy svou cestou. A proto nenatočili Images and Words 2, ale nesmírně tvrdou, hypertechnickou a sevřenou desku Awake (1994). Rozdělili tím fanoušky a publicisty na dvě poloviny. Jedna opěvovala Dream Theater jako odvážné a originální badatele, kteří rozbouřili zatuchlé vody progresivního rocku a metalu, ta druhá je obviňovala s přetechnizovanosti, z vykalkulovaných postupů a rovněž z té vlastnosti, kterou bychom nazvali „studený jako psí čumák”. Awake se stalo labutí písní pro klávesáka Kevina Moora. Ten si stále více užíval zvukového hledačství, moderních technologií a aristokratický přístup Dream Theater mu byl čím dál tím více odcizen. Dream Theater - EP je když ... ... jeho délka zpravidla nepřesáhne 25 minut. To však nesmíte být v zajetí Dream Theater. Jejich další (odpočinkový?) počin totiž byl prezentován jako EP, ovšem hodinová stopáž A Change of Seasons (1995) příjemně zaskočila nejednoho kupce (zvlášť, když cena byla opravdu jako za EP). V sestavě se objevil nástupce Moora Derek Sherinian a Dream Theater pro potřeby tohoto alba oprášili především třiadvacetiminutovou titulní kompozici, která byla zkomponována už pro desku Images and Words, ale logicky se na ni nevešla. Tuto nádheru mnoha odstínů, emocí a nálad doplňují živě nahrané cover verze oblíbených kapel. I přes odlehčenou povahu onoho večera, kdy byla nahrávka pořízena, šlape pětice jako luxusní švýcarské hodinky, ať už hraje písně Led Zeppelin, Eltona Johna, Kansas, Queen nebo Deep Purple. Dream Theater - nahrávací firma nemusí mít pravdu Schylovalo se však k nejkontroverznější nahrávce Dream Theater. Sama kapela uznala, že by bylo třeba svůj výkon trochu „polidštit” a nechala si poprvé a naposledy poradit i od vykutálených chlapíků z vydávající firmy. Výsledek v podobě alba Falling Into Infinity se objevil v roce 1997 a fandové a hudební pisálci měli zase o čem přemýšlet. Deska je totiž na poměry Dream Theater vyklidněná až příliš. Mnozí se pozastavovali nad tím, jestli má kapela takového formátu zapotřebí osázet desku třemi baladami, dalším chyběly větší intrumentální sólové bitvy, vyčítala se i jakási jednobarevnost celé nahrávky. Navzdory tomu však je Falling Into Infinity další ukázkou proměnlivost a přizpůsobivosti Dream Theater, je vidět, že kapele by nečinilo problémy vklouznout do rockového středního proudu a psát singlové hity na objednávku. Jenže toto by byla umělecká a kreativní smrt, a proto se muselo něco zásadního udát. Dream Theater - vyměna za klávesami To zásadní začalo dlouho před další deskou. Vlastně už v roce vydání Falling Into Infinity se sešli Petrucci, Portnoy, baskytarista Tony Levin a klávesák Jordan Rudess v čistě instrumentálním projektu Liquid Tension. Během dvou let vznikly dvě desky, které musely potěšit všechny příznivce rocku, jazzu nebo fusion. Čtveřice si neuvěřitelně padla do noty a byla schopna utáhnout třeba i desetiminutovou kompozici založenou na čisté improvizaci. A Portnoy a Petrucci začali přemýšlet. Sherinian byl sice zručný hráč se zkušenostmi třeba od Alice Coopera, ale jeho pojetí bylo hodně konzervativní obrácené k 70. letům. Navíc se příliš neprojevoval jako kreativní prvek, byl spíše nadprůměrným dělníkem než operativním myslitelem. Naproti tomu Jordan Rudess dokázal zahrát na jedné straně klasiku jenom na klavír, na druhé straně jeho zvuková databanka obsahovala spoustu moderních smyček a zvuků kosmických. V Liquid Tension prokázal všechny své kvality a ke všemu ho Dream Theater testovali jako potenciálního hrače společně se Sherinianem. Tehdy neměl Rudess čas, hrál ještě s Dixie Dregs. Podruhé na nabídku kývl. Psal se rok 1999 a Dream Theater v naprosté tichosti připravovali hudební časovanou bombu. Dream Theater - vrcholné dílo Metropolis - part 2, Scenes from the Memory - tak zněl titul desky, která nadobro katapultovala Dream Theater mezi široké hudební posluchačstvo. Koncepční deska zabývající se reinkarnací přinesla opět to, co měli fanoušci rádi, tedy vrcholný progresiv plný špičkových instrumetnálních výkonů, ale přišla i ta nadstavba, kterou byla léta vyžadována. Dream Theater už nezněli jako chladný stroj na výrobu not, ale jako živočišná mašina plná emocí a nadšení. Textové složce přizpůsobili i hudební stránku, a tak se po celou dobu trvání desky pohybujeme na ploše složené z prog metalu, art rocku, popu, jazzu, fusion, soulu, instrumentální rocku, thrash metalu, elektroniky a Rudess si do toho ještě zazdil pár taktů šantánového rozverného piána. I kritici většinou k Dream Theater nesmlouvaví, pěli superlativa a dalo by se říct, že kvintet tímto albem povýšil z kapely na instituci progresivního metalu. Dream Theater - kam dál? Vyskytla se však další výzva. Scenes from the Memory nastavilo laťku proklatě vysoko a skupina musela hodně pouvažovat, co dál. Vyřešila to šalamounsky. Další deska Six Degrees of Inner Turbulence (2001) totiž vyšla v podobě dvojalba . První polovina zněla agresivně, ostře a moderně a používala některé ingredience z nyní populárního nu-metalu. Druhá se blížila k tradiční tvorbě, ale jasně se v ní zrcadlil přínos nového klávesáka, který jakoby celou kapelu nakopl a inspiroval. Dream Theater se dostali do stádia, kdy byli schopni složit a zahrát takřka cokoliv, otázkou zůstalo, zda to posluchač ještě vstřebá. Dream Theater - rocková extraliga Jenže výzva je pro pětici tou největší motivací, o dva roky později přišli s dalším albem Train of Though, které je i přes zdánlivou neprostupnost ukázkou moderního rocku a metalu, přístupného pro širší posluchačskou obec. Zřejmě takhle by znělo Falling Into Infinity, kdyby měla kapela v té době ty možnosti, zkušenosti a zázemí. Jestliže tato deska byla ryze kytarovou záležitostí, zatím poslední studiový počin Octavarium (2005) vycházel z klávesových linek a nápadů. Kapela začala opět koketovat z popem, ale dělala to tentokrát nápaditěji a hlavně už ji těžko mohl někdo nařknout z toho, že by jednala vykalkulovaně a šla na ruku posluchačům. Dream Theater už totiž toto nepotřebují, pohybují se ve vlastním světě, který zdá se plně kontrolují a dokáží část svých vizí bez problémů přenést mezi své příznivce. Jestli zůstává něco nevyřčeno nebo utajeno, jenom to zvyšuje kultovní postavení těchto prog metalových veličin, které stále (ač se to někdy už zdá neskutečné) neřekli své poslední slovo. kloffin 11.7.2006 |
7. Protektoři hudebních vizí|
Protektoři hudebních vizí - DREAM THEATER - kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl Další díl seriálu o nejvlivnějších kapelách, které nám svým přínosem změnily hudbu pod nosem, a trendech, co hýbou světem. Popáté s Dream Theater, kapelou, co si v minulé dekádě žánr progressive metal ukradla pro sebe. 18.09.2013 bizzaro Zdroj: http://www.marastmusic.com/Clanky/Protektori-hudebnich-vizi-DREAM-THEATER-kde-by-bez-nich-progresivni-metal-jako-zanr-byl 
Co si pod tímto představit? Smyslem článku určitě není mé osobní vyzdvihování alb či kapel, které jsou dle mě nejlepší. Nechci poukázat pouze na významné trendy
uplynulých let, doby, kdy vznikl nejeden hudební směr. Jen se podívejme na ty poslední… máme zde nespočitatelný zástup -core mutací, stovky klonů Meshuggah stojících
ve výprodejové frontě na dnešní djent, a proti těmto často odlidštěným a citově chladnějším žánrům se nám rozvinula emotivní opozice třebas v podobě
nejrůznějších sludge a post-metalů/rocků.Všechny tyto družiny bojovníků za „vlastním“ úspěchem ale mají vždy jedno společné. Interprety, kteří
celý boom/trendy odstartovali nebo jim alespoň silně pomohli tím, že vyvinuli „nové“ palivo do věčného a nezastavitelného hudebního motoru. Chci tedy poukázat
především na ty, kteří tímto vším silně hýbou a kteří za boomem/trendy tak nějak stojí. Popravdě, a vyřkl jsem to tak nějak již před chvílí, splňovala, protože na jejich posledních albech se vlastně již pouze
přepírá přeprané. Že by invenční vyprahlost autorů, kteří spolu jsou již dlouhá léta, nebo vyplýtvání životadárných nápadů v desítkách
bočních a sólových projektů? Pro Dream Theater však asi bude platit to, co jsem napsal předtím u Opeth - časté vydávání alb a hlavně
naplnění vlastních mantinelů. Zde se pak hranice při udržení pravidelně se rozrůstající diskografie překračují jen těžko. Proto
možná členové kapely hledají útěchu a snad i inspiraci právě v participaci na tolika vedlejších projektech (např. Platypus,
Explorers Club, Liquid Tension Experiment, Liquid Trio Experiment, Frameshift, Transatlantic, OSI a mnoho dalších), které ale vlastně
někdy díky spolupráci s nejrůznějšími muzikanty (ne)přímo měly vliv i na směřování kapely samotné. Ta totiž průběhem své kariéry
progressive/prog metal obkroužila z mnoha stran. Jednou to bylo album více prog rockové ( Octavarium), podruhé až
thrashově riffující (Train of Thoughts), jindy zas spíše vyklidněně experimentálnější a zaměřené třeba na zvukovou podobu
(Falling Into Infinity) nebo s důrazem na megalomanské kompozice (Black Clouds & Silver Linings). |
 |
|
Rozhodně zde však nečekejte výčet letitých titánů slyšících na jména Metallica, AC/DC, Black Sabbath nebo třeba Iron Maiden. Nejde mi o sepisování hudební historie,
budu se průběžně zabývat (převážně žijícími) kapelami za dobou uplynulých cca 15 let, proto „dekády“.
DREAM THEATER – kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl
Manginiho, který za bicími před třemi lety po pětadvaceti letech nahradil všeobecně uznávaného, ale, přiznejme si, trošku přeceňovaného Mikea
Portnoye. A ačkoli bych si zde v tomto seriálu nejraději představil psát o jménu jiném, nedá se Newyorčanům, hudba nehudba, post věrozvěstů
kdysi až progmetalového šílenství odepřít. Stvrzeno tím, že Drými mají knižně vydanou vlastní biografii Lifting Shadows: The Authorized Biography
Of Dream Theater – tento měsíc, po čtyřech letech vyprodání, je, navíc autorem Richem Wilsonem aktualizovaná o nové rozhovory a odchod
M. Portnoye, opět 
Dream Theater jsou bezesporu talentovaní a samozřejmě vystudovaní (taková „školní“ kapela z Berklee; Mike Mangini
zde mimochodem donedávna vyučoval) muzikanti, kdysi ve svých začátcích platící snad až za vizionáře, kteří na hudební
svět měli vliv nezpochybnitelný – hlavně v osmdesátých a z kraje devadesátých let svému, dnes již poměrně
typickému a moc se neměnícímu stylu budovali a vytvářeli stavební kameny. A to nebudu mluvit o pouze jim vlastní škatulce
progresivního metalu, jejíž kdysi významovou hodnotu tak nějak přetvořili ve vlastní pojetí hudby, kdy, abyste byli prog,
už stačilo mít v ansámblu obsluhovatele kláves, sem tam zahrát 6/4 rytmus a přetáhnout šestiminutovou stopáž skladby.
Přitom kdysi se přídomkem progressive titulovaly kapely, které se tak nějak dokázaly vymanit z obecně vnímaného
standardu daného žánru, ty, jež se nebály opustit hranice a odvážně překročit do cizích sousedství, použít mozek a přijít
s něčím, co zavání čerstvým pohledem na dané, jakkoli omšelé téma.
Dreamáči tak po vzoru kapel ze sedmdesátých let přišli s metalizovanou podobou hudby, která, než na autenticky
atmosférickém přesahu, byla založena více na instrumentálním přednesu a někdy až nekonečných variacích daných témat.
Jejich skladby tak často trošku připomínaly dlouhý a předem domluvený seřízený jam hudebních profesorů. V tehdejší době
zkreslených kytar a razantních bubnů něco ne zrovna obvyklého, stejně jako, a to by se nemělo zapomenout, klávesové nástroje.
V Dreamech totiž nikdy nehrál druhý kytarista a tuto roli, snad dle vzoru Deep Purple, krom zvukotvůrčího prvku, zastávají
hudebně rovnoměrně zapojené klávesy. Jejich hudba tedy, i když, dejme tomu, nevymysleli nic nového, i kdysi vnímaný pojem
progresivita naplňuje.
Proč se ale i přes mé výtky v albově kvalitativních výkyvech Dream Theater vyskytují v tomto seriálu, navíc když dnes se za pojem
progressive metal schovává kdejaká djentová, post-hardcorová, ale klidně i deathmetalová kapela? O bývalém přetvoření významové hodnoty
v pojetí vlastní hudby této škatulky, jejíž vlastnictví v přídomku pro jakoukoli kapelu kdysi opravdu něco znamenalo, jsem již
psal. Nezmínil jsem (a ani moc nechci) ani pěvecký význam kdysi často nepříjemně „vřískajícího“ a za uši tahajícího Jamese LaBrieho na
celou škálu podobných zpěváků, nebo jakou oblibu Newyorčané mají v předělávání písní svých oblíbených interpretů. Upřít však
Divadlu snů schopnost sebepropagace a díky tomu, že se z nich stal hodně slušně prodávající se artikl (nespočet live, kompilačních
a limitovaných verzí alb převyšuje počtem ta studiová, nehledě na speciální verze alb zaměřené pouze na konkrétní nástroj obsahující
zápisy jednotlivých partitur atd.), kdy by si kapela mohla pořídit vlastní lisovnu,
Dream Theater celkově stojí nejen za pozvednutím úrovně muzikantů obecně (neznám asi kapelu, která by z pohledu
instrumentace měla na youtube víc muzikantských coververzí), jakožto celkovém pohledu na hudební nástroj a zájem o něj,
ale všeobecném vnímání toho, co to je „hudební onanie“ a zájem posluchačů i o zákulisní dění v kapele (viz. davové
šílenství s výběrem nového bubeníka po odchodu Portnoye), je věc neodepřitelná. A to je věc, i v případě, že
se mnou sdílíte názor o vývojovém zastydnutí kapely, úctyhodná, takže i to „tahání peněz“ z kapes jejich fanatických
posluchačů se jim dá částečně odpustit, ačkoli za ním převážně bude stát asi vydavatel.
Jejich místo je i přes mé osobní námitky stále pevné a věřím, že eponymní album komponované již za přispění čerstvého mozku a ne jako
druhý Mike limity neomezeného šílence Manginiho (držitel několika bubenických rekordů, který minulé album pouze nabubnoval a nijak
do hudby nezasahoval), které vychází 24. 9. 2013 v úterý, Vás nenechává lhostejnými a definitivně ukáže, zda Dream Theater budou mít
i do budoucna progressive metalu osobním vkladem ještě co říct. Již za sedm dní…
Vlastní vlivy:
Poslední aktualizace: